Jak se studentka biologie dostane k focení?
Do Prahy jsem ze Slovenska přijela na školu v devatenácti a sedm následujících let jsem se prakticky nehnula z koleje a univerzity. Pořád jsem jen pracovala a pracovala. Před rokem, v šestadvaceti letech jsem se jako kdyby probudila a zjistila, že všichni mí vrstevníci jsou ze školy pryč, oženili se, založili rodiny… a já jsem pořád tam, kde jsem byla.
Svět se pohnul, vy jste zůstala na místě.
Těch sedm let jsem tam strávila ve vytahaném triku a teplákách, ve světě biologie a univerzity. Najednou jsem si uvědomila, že toho šprtání je už moc a že musím udělat něco, co jsem nikdy předtím neudělala. Něco úplně mimo mé předchozí představy a očekávání. Tak jsem se dostala k tomu, že fotím akty. Výhradně akty.
Kolik focení máte za sebou?
To se dá jen stěží spočítat. Hodně.
Splnilo to vaše očekávání?
Já jsem žádná neměla. Velmi mě to překvapilo, nečekala jsem, že mě vůbec někdo bude chtít fotit. Zájem mě mile překvapil, byl to takový nečekaný kompliment.
Se studem jste se nemusela vyrovnávat?
U prvního focení samozřejmě trochu byl, ale potom to opadlo. Dnes se vůbec nestydím. Mám ale meze, které dodržuji. Nikdy se mi však nestalo, že bych za ně byla tlačena.
PODÍVEJTE SE NA VIDEO Z ANNINA FOCENÍ
Kde ty hranice leží?
Začínají tam, kde se přestávám cítit příjemně. A nejde jen o to, nakolik se odhalím. Může to být i poloha, která mi prostě není přirozená. Nelíbilo by se mi, kdyby se ze mě fotograf snažil udělat něco, co nejsem, i kdyby to mělo být zahalené.
Co by vás naopak vystihlo nejvíc? Jak byste nafotila jako fotografka sebe samu?
Zvolila bych asi figurální akt. Já se ale do role fotografky nechci stavět. Neláká mě být tvůrcem fotek, dívat se na to z druhé strany.
Jaký vztah máte k mužům, kteří se na výsledné fotky dívají?
Žádný, dohru fotky si v tomhle smyslu nepředstavuji. To, že se na fotky bude někdo dívat a hodnotit je, to je mi úplně ukradené. Mě zajímá akt focení.
Je to paradox, věnujete se přísně exaktní disciplíně a fotíte akty. Není pro vás focení tak trochu útěkem do uvolněnějšího světa, terapií, jako když někdo dělá jógu?
No, ano, přesně. Šlo mi o to, dostat se ven ze světa univerzity a pročistit si hlavu.
To zní jako nestandardní cesta, jak se stát modelkou. Většinou je cílem ukázat, jak jsem krásná.
Nevím, jaké motivy mají jiná děvčata. Já nepotřebuji fotku, na níž bych byla vysloveně krásná. Akty nejsou explicitně o ženské kráse, ale o těle. Já to dělám kvůli tomu, že se přitom cítím dobře. A shodou okolností z toho vycházejí i dobré obrázky, takže z toho mají něco i jiní, ne jen já. Ale pořád je to jen relax, ze zásady focení nevěnuji hodně času. Vím, že bych si to vyčítala.
Potkáváte se s modelkami?
Ne.
Máte obavy, že byste si nerozuměly? Že jste z "jiných světů"?
Ne, vždyť já mám moc přátel z "jiných světů". Já mám víc kamarádů mimo univerzitu než na ní. Já si nikdy nehledala kamarády na základě společného vzdělání a podobných kritérií. Stejně jako v Praze záměrně nevyhledávám Slováky, protože by mi měli být bližší. (smích) Takové předsudky nemám.
Měla jste štěstí na fotografy?
Ano, potkala jsem ty, kteří chtějí do fotek vkládat něco nového a ne jen dělat sériovou výrobu, které jsem zaujala jinak než jako objekt, co by mohl být žádaný obecnou poptávkou. Hodně fotografů dnes dělá fotky tak, aby byly líbivé, aby oslovily co nejširší průsečík lidí. Ty obrázky pak do popředí vytahují objekt focení, ale na úkor fotky samotné. Celek ztrácí hodnotu, nakonec pak jde jen o to, ukázat prsa.
FOTO: ADOLF ZIKA
Za poskytnutí prostorů na focení děkujeme zámku Loučeň.
Líbí se vám fotky Anny?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 11. května 2010. Anketa je uzavřena.
