Když jsem nechal za sebou syrskou Bosru, nevěděl jsem, že další cesta, podle plánu pět set kilometrů pouští, bude jeden velký strach.
A začalo to hned v první zapadlé vesničce, kde mě sympatický prodavač pozval na colu. Dal by mi cokoli, nechce peníze. Je nadšený z motorky, ostatně stejně jako dav dalších místních, který se u nás shromáždil. Sedím na čestné židli před krámkem, probíráme další cestu, křičí, dohadují se, ale v jednom se shodují: tudy dál ne.
Najednou majáky prozrazují, že je tu policie. Auto zastaví zprudka, rychle z něj vyskakuje jeden chlap v maskáčích, druhý v civilu, zato však se samopalem – AK 47, jak jinak.
Odhání lidi, vypadá to blbě. Tuhne mi úsměv na rtech.
Oprávněně. Ten civil na mě nastoupí dost zhurta, nerozumím mu ani slovo, až po chvíli mi dochází, že chce můj pas. Prodavač mi potvrzuje, že je to policajt, a posunky mi doporučuje, ať mu rychle vyhovím.
Ve zmatku nemůžu najít kopii, tak mu dávám originál a doufám, že to policajt skutečně je. Ani tak ale není spokojený, ukazuje, abych nasedl a jel za nimi.
Zastavujeme před nějakým barákem, nevisí na něm žádná cedule, to mě moc neuklidňuje. Dovnitř se mi vůbec nechce, ale dva chlapci s AK 47, to je dobrý argument na to, abych poslechl.
Vevnitř mě čeká samotný kápo – a taky snad hodinové čekání, aniž by se kdokoli představil.
Nakonec se vše vysvětlí – jsem prý v jakési "zakázané zóně" a projel jsem hlídce před nosem. Ukazuji jim, kudy chci jet, oni mi ukazují další zakázané zóny. Domlouváme se, že se vrátím kolem hlídky a offroad si projedu jinde.
Vracím se před krámek, abych zaplatil útratu. Nejde to. Prodavač je nadšený, dává mi balík arabského chleba, otvírá plechovkové pivo, když ho odmítám, cpe mi další colu. Je mi to už fakt trapný.
Vyrážím, vyzbrojen dvěma telefonními čísly od policistů (prý pro případ, kdyby cokoli…), zastavuji u hlídky, aby mě zaevidovala a pohostila čajem… A mířím na poušť.
Tmavá královna poušť
Poušť tady je neskutečně černá. Černá, horká, prázdná, kam až dohlédneš. Silnice je úzká, ale slušná. Sem tam jsou kolem ní stany nomádů, občas i velbloud. Po pár kilometrech ale už nic víc než černé kameny. Všude.
Po zastávce v oáze a svačině s jejím správcem putuju dál a zatím netuším, že další setkání, která na mě čekají, budou o poznání dobrodružnější.
Míjím vystěhovanou vesnici (ty prázdné, opuštěné domy ve mně nechaly divný pocit), přijíždím na konec silnice a nevím, co dál.
Najednou někdo na motorce, mávám na něj, sláva! Jenže možná ne tak docela. Přijíždí chlapík v maskáčích, pantoflích a … se samopalem na zádech.
Zubím se, ruku mám na srdci a nabízím chleba, vodu. Nic nechce, nakonec mi však vysvětlí cestu a souhlasí i s fotografií. Samopal ale vystavit odmítá, prý ho nechce nosit, ale musí, kvůli banditům. Ne že by mě tím uklidnil.
A ani další cesta mi na náladě nepřidá: Po asi třiceti kilometrech končí i doporučená silnice, napříč stojí něco jako opuštěná celnice s hvězdou a půlměsícem.
Divný místo, na plechových dveřích od baráku jsou divný otisky rukou, všude kolem v tom vedru poletují tučný masařky. Běhá mi mráz po zádech.
A fantazie začíná pracovat, třeba mě navedl blbě schválně! Vracím se. Vzdávám se snu dojet do Damašku pouští. Štve mě to, ale ty obtisklé ruce a celá ta atmosféra mi prostě visí v hlavě.
GPS mě vede nějak divoce, mobil nemá signál. Fouká strašný vítr, skoro mě to porazí i s motorkou, když zastavím.
Proti mně se totiž blíží auto, je to asi po třech hodinách druhá známka života, slézám, mávám… Je to starý velký mercedes obarvený na zeleno plný chlapů. Že maj samopaly, mě už ani nepřekvapuje. Ovšem ne, že by mě to děsilo méně.
Projíždějí kolem mě, divoce gestikulují. Mám opravdický strach.
Neváhám a ujíždím. Lomcuje se mnou strašný vítr, pořád se dívám do zpětného zrcátka.
A další auto, pickup. Zastavuje, sedí v něm dva starší muži se šátky na hlavě a jeden mladší, když k nim přijdu blíže, vidím, že ten mladší má brokovnici. Když se ptám na cestu, posílají mě zpátky k té staré celnici.
Vysvětluju, že už jsem tam byl, ale že silnice najednou končí, jen staré vyjeté koleje od náklaďáku. Prý mám jet právě po nich.
Na cestu mi nabízejí cigaretu. Stmívá se, nechce se mi. Ale nakonec se k celnici vydávám, touha přejet až do Damašku pouští je příliš silná.
Ale touha není vše, přiznávám si za chvíli, když jsem už celnici nechal za sebou.
Je čím dál tím větší tma, najednou se ocitám na skalní plošině. Nejsem sebevrah. Musím si to přiznat, nedokázal jsem to.
Vracím se do oázy, "pumpař" mě vítá a zve na čaj. Odmítám a nabízím, že teď ho uvařím ze svých zásob já. Směje se, přijímá. Mezi řečí mi vypráví, že se tu stavili divný ozbrojený chlapi v zeleném autě... Na dobrou noc pak dodává, že kdysi studoval strojařinu v Praze.
To už skoro usínám. Před očima mám ale pořád ty výhružný otisky rukou uprostřed pouště…
