Tak jak to má být, start je neustále odkládán, až nakonec kolem osmnácté hodiny vyrážím za silné podpory deště, slz partnerky a pláče malého Járy, který má taky motorku, ale na tuhle cestu to ještě není.
První zastávka mě čeká hned za Prahou, u Milana a Toma v Touratechu, kde jsem připravoval motorku na cestu. Vědí, o čem to je, takže mě vybavili pořádnými padáky a kufry, co do nich fakt neteče. Mám si vyzvednout ještě nějaké věci.
Dost mě překvapili, připravili si poslední rady na cestu, ale hlavně další sušené víno, ještě jedno lepení - bude asi potřeba - a žlutý nepromokavý bag, co neprofoukne. Dostali mě, málem jsem pustil slzu.
Vyrážím až někdy kolem osmé hodiny večer, lije, fouká, dělá se mlha a ke všemu je tma jak v pytli. Tak vypadala i cesta, míjet se s kamióny byl slušný trénink orientace v neznámém prostředí. Několikrát mě po cestě napadlo vykašlat se na Bratislavu, někde se ubytovat a vyrazit ráno, ale… to by na začátek nešlo.
V Bratislavě se ubytovávám v hotelu, kde je to jeden velký mejdan, jak si stěžoval recepční. To důležité, motorka v recepci, klaplo, ostatní se dá vydržet. Zvratky v jediném a ukrutně pomalém výtahu ale potvrzovaly, že mejdan to byl skutečně velkolepý.
Ráno jsem ještě absolvoval pokus sehnat v sobotu duše, pro případ katastrofálního poničení plášťů. Vezu s sebou dvoje gumy, ale jistota je jistota. Nesehnal jsem. Jen jeden ochotnej chlápek mi nabízel tu svoji duši, ale v tom já mám jasno.
A pak už Maďarsko. Placka, kde lije, fouká vítr a dělají dobrý kafe. Tankování, nějaký to kafe, doutník – a dál a dál. Před hranicemi se Srbskem se počasí umoudří a vyleze sluníčko. Bomba, ale v tom skafandru do vody je to očistec. Záminka pro další kafe.
Přejezd hranic OK, jen maďarský celník zvedl obočí a začal si ověřovat víza, která našel v pasu. Zarazila ho Čína. Podíval se na mě a ještě jednou si to ověřil. Rána razítkem zněla jako zpečetění osudu.
A zase lije, pláštěnka, úsměv a vidina vzdálených cílů mě nutí táhnout na Bělehrad. Mám nápad protáhnout to přes noc, ušetřit nějaký ten čas, ale bouřka před Bělehradem mě zastavuje. Alespoň přeskládám všechny bágly a kapsy, pořád nevím, kde co mám. Večerní úklid mě jen přesvědčil o tom, že toho s sebou táhnu strašně moc.
Ráno potkávám českého policajta, který slouží v Kosovu. Povídáme si a mně běhá mráz po zádech z toho, jaké to tady bylo a co se tady děje občas ještě i teď. Fajn chlap, který evidentně umí řešit problémy.
Pak ostrý start. Do deště, jak jinak. Lije skoro celý den.
V Bulharsku mě zaskočí komplikovaná kontrola při přechodu hranic, odměnou mi ale jsou bulharské úřednice. Jsou milé a od okýnka k okýnku si mě předávají s úsměvem, to bylo fajn. A navíc, krásný ženský (a to jsem na cestě teprve druhý den!).
Sedím na obrubníku, koukám na motorku a… pohroma. Chybí mi pojistný šroub předního kola. Hlavou mi proletí: Co vše se mohlo stát! Jenže, co s tím? Zkouším rychlopásky, blbost, ale aspoň něco. Pak jsem si všiml vhodného šroubu na jiném, méně náročném místě motorky. Odechl jsem si.
A jedem dál, včera noční nebyla, tak co dneska? Jdu na to. Musím to zvládnout až do Turecka, čas letí. Kolem druhé v noci našeho času projíždím hranice. Mám dobrý pocit. I z toho, že už neprší.
Jenže co tady? Rozhoduji se, že pofrčím dál… Nebyl to ale dobrý nápad. Přehnal jsem to, je mi hrozná zima, motám se na motorce jak pako. Už ji pomalu ani neudržím, když na první pumpě zastavím. Stop, vole! Dívám se na rozednění, poslouchám první mezzuiny, vyvolávače modliteb, a ani nevím jak, zaklimbám.
Silou vůle se však ještě sápu znova na motorku, peru se s únavou ještě dalších sto kilometrů, pak to ale vzdávám.
Objevil jsem rozpadlý klášter u moře se vzrostlými stromy. Padám na bundu hned u toho prvního a okamžitě usínám. Probudím se asi po třech hodinách, kousek ode mě kempuje rodinka.
Sousedé jsou pohostinní, nabízejí mi něco ze svého košíku. Je to zabalený v těstě, dost mastný, ale vypadá to dobře, neodmítám. A chutný to skutečně je, nějaký maso, něco jako špenát, fakt dobrý. A já jíst ty poslední dny nějak moc nestíhal.
Pak rovnou až k trajektu. Je zaplacen, jen čekat. Na otázku, jak dlouho, je mi odpovědí jen pokrčení rameny a odkaz na tabulku, která - jak jsem si všiml - stejně nic nesděluje.