Se vší hrdostí prohlašuju, že umím přebalit novorozence, vykoupat ho a obléknout. Že se nestydím tlačit na veřejnosti kočár a že se zřeknu lecjaké zábavy, abych se mohl věnovat našemu dítku.
Teď už se k tomu čeští muži mohou veřejně přiznat, aniž by se jim kdejaký "chlapák" posmíval jako zženštilým podivínům.
Být tátou je v módě. Není nic zvláštního spatřit na ulici muže s kojencem v šátku, s batoletem na pískovišti nebo s capartem v čekárně u lékaře. Lidé se na takové dvojice přívětivě smějí, občas je dokonce pouštějí ve frontách před sebe...
Ne, není to nějaká revoluce. Většina otců vždycky měla ráda své děti. Jen za první republiky i za socialismu to s jejich rolí v rodině bylo trochu jinak.
Mezi světovými válkami vládl v rodinách kult otce coby absolutní autority, nejčastěji oslovované uctivě "tatínku". Obvykle se mu vykalo, což podtrhovalo odstup, který od dětí měl. On vydělával, děti a domácnost obstarávala matka.
Ani za vlády komunistů nebyli tátové-pečovatelé tolik vidět. V Manželských etudách, jedinečných dokumentech režisérky Heleny Třeštíkové, muži většinou po příchodu z práce zmizeli kamsi do garáže nebo třeba k rýsovacímu prknu.
"Jejich angažovanost byla takřka nulová, ale bylo to dané především tehdejším nastavením společnosti," říká Třeštíková. "Můj manžel si jednou vzal v práci volno, když byly děti nemocné, a kolegové na něj koukali jako na exota. Rád by si býval vzal rodičovskou dovolenou, ale prostě to nešlo." Teď už to jde.
Společnost se mění. Ženy se na přelomu tisíciletí prosazují do nejvyšších manažerských pozic, někdy mají vyšší příjmy než jejich partneři, kteří proto výrazněji pomáhají v domácnosti a tráví víc času s dětmi.
Kolem sebe mám řadu vrstevníků (třicátníků), kterým se v poslední době "něco" narodilo. A je tuze zajímavé pozorovat, jak se s tím srovnali.
Jeden vede pečlivou dokumentaci (včetně videa z porodního sálu), kterou zveřejňuje na internetu. Druhý naplno využívá své pedagogické vzdělání při výchově dcery, z níž asi roste nadějná atletka. Třetí si vzal otcovskou dovolenou a pak se jen nerad vracel do práce…
"Možná je to taky tím, že teď muži smějí doprovodit partnerky k porodu," přemítá Třeštíková. "To dřív vůbec neexistovalo. Když chlap vidí, jak dítě přichází na svět, něco se v něm zlomí a nastartuje to vztah mezi nimi."
Nejenže je v roce 2008 nadšený táta "in". Díky výbavě, o jaké se mužům před lety ani nezdálo, si může otcovství užít a taky ho předvést ostatním. Stylové autosedačky, vozítka, jež se dají zapřáhnout za bicykly, krosničky na pěší výlety.
Všímavé chování k dětem podporují i celebrity, které si často budují image bezvadných otců.
Například i moderátor Leoš Mareš, kontroverzní idol teenagerů, v rozhovoru pro iDNES.cz vyprávěl, jak synovi zpívá před usnutím.
Ještě jednou: Nepropadejme představám, že svářeči v hostinci po šichtě, vědci nad zkumavkami nebo hokejisté v kabině po tréninku denně rozebírají ceny plínek a účinnost krémů proti opruzeninám.
Spousta mužů rodičovství oddaluje, dokud to jde. Raději vyrazí na tah nebo cestují po světě, než by si v obýváku hráli s nemluvnětem. Podle jednoho průzkumu z roku 2006 se průměrný český otec věnuje svému dítěti jen deset minut denně. A to není právě příliš.
Přesto otcovství frčí. A někdy už dokonce táta umí skoro úplně nahradit mámu.
Táta – máma
Petr je grafik na vynikající pracovní pozici. Přesto ji na rok a půl opustil, aby se mohl starat o syna Jáchyma.
"Rozmnožit se a věnovat přiměřený čas výchově dětí, to je pro mě smysl života," říká. "Mohl bych na to balit holky, ale já to vždycky myslel vážně."
Teď už zase denně jezdí do práce. A štve ho to.
"Když z tramvaje vidím, jak mámy na ulici utírají dětem pusu, je mi to líto," říká.
Zvykl si být tátou na plný úvazek. Jáchym mu chybí.
Kdo by čekal ušlápnutého chlapíka bez ambicí, divil by se. Je inteligentní, úspěšný, v zaměstnání se chová sebejistě. Přesto se dobrovolně proměnil v pečovatele o dítě a o domácnost.
"Někdy, než šel Jáchym spát, jsem vyluxoval, abych ho pak nebudil. Když usnul, vytřel jsem podlahu," popisuje s lehkým úsměvem. "V jedné televizní reklamě si dělají legraci, že 98 procent mužů doma pere, vaří, občas si jen tak přeluxnou obývák. Mně to ale vážně nevadí."
Prvních šest měsíců byla s Jáchymem doma jeho maminka. Pak vstoupila v platnost dávná úmluva, z Petra se stal "ten důležitější rodič", k čemuž přispěly i ekonomické důvody.
"Žena pracuje v bance, bere víc než já," přiznává Petr.
V redakci si to zařídil vcelku snadno. Svůj plán prostě oznámil šéfovi, sehnal si za sebe dočasnou náhradu a do zaměstnání chodil dvakrát týdně, zatímco Jáchyma ohlídaly natěšené babičky.
Máma ho kojila jen ráno a večer. S tátou podstupoval lékařské prohlídky a očkování, chodili na hodiny plavání, na nákupy. "Když ho něco bolí nebo když má v očích otázku, obrátí se spíš
na mě," popisuje Petr.
A není to manželce líto?
"To by byla špatná máma, aby nebylo. Jeden čas jí Jáchym říkal táta a já jsem ho čtyři týdny učil slovo máma. Ale my spolu o Jáchymovu přízeň nesoutěžíme. Ani neděláme jeden z druhého otroka. S druhým dítětem to bude stejné. Moc se na to těším."
Táta dokumentarista
Honza je ajťák, počítačový expert. A taky pyšný táta.
Od jiných se odlišuje tím, že své otcovství často prezentuje přes data, fakta a rekordy. Ostatně co byste čekali od absolventa matematicko-fyzikální fakulty, že?
Jeho Karolina má od narození svou internetovou doménu. Když na ni kliknete, rozbalí se vám galerie stovek fotografií a videoklipů: "Karolina při koupání", "Karolina s náušničkama", "Karolina s kamarádkou"…
Jeden ze záznamů zachycuje Honzovu manželku, kterak na porodním sále vydýchává kontrakci. Ano, porod. To bylo jedenáctihodinové martyrium. Utrpení. Boj.
Když ho Honza líčí, jako by vyprávěl napínavý krvák. Posluchači se dozvědí snad všechno o Karolinině strastiplné cestě na svět a bolestivých zážitcích její maminky. Nevynechá žádný detail.
Když chce Karolinu rozesmát, volá na ni vesele: "Aj - Tý!" Takový je to fanatik. Ale za nic, snad ani za nejmodernější notebook, by ji nevyměnil. Dovede se o ni postarat se vším všudy - koupe, přebaluje, vozí kočárek. Jen se občas pod vlivem profesionální deformace víc soustředí na změřitelné aspekty.
Onehdy jsme seděli u oběda a on vykládal, v čem všem má Karolina náskok oproti tabulkovým údajům průměrných novorozenců. Troufale jsem namítl, že by mě zajímalo, podle čeho se vlastně tyhle tabulky sestavují, když je v porovnání s nimi (podle vyprávění většiny otců) takřka každé dítě napřed.
On mi popuzeně opáčil: "A tak mi pověz, kdy se ta vaše poprvé nahlas zasmála?" Neměl jsem tušení. Knihu rekordů si nevedeme. Podezřívám Honzu, že ji doma má.
Táta "z donucení"
Tomáš pracuje v bance.
Když jeho Linda otěhotněla, posteskl si: "A život je v háji. Konec pařeb, konec výletů…"
Byli zvyklí chodit na dlouhatánské túry, společně se poctivě účastnili všech oslav v širokém okruhu přátel.
Zatímco Linda měla z růžové čárky na testu ohromnou radost, Tomáše spíš šokovala.
Chvílemi propadal skepsi. Rozhodně to není bezcitný ignorant, svou ženu má tak rád, že by mu málokdo mohl konkurovat.
Věděl, že "to" jednou musí přijít, vlastně se o dítě plánovaně pokoušeli. Ale mrzelo ho, že brzy skončí bezstarostná doba plná pohody.
Na rozdíl od řady jiných nastávajících rodičů, kteří netuší, do čeho se ženou, si velmi reálně uvědomoval budoucnost plnou starostí.
Ani dneska, kdy je malé Běle rok, se mezi kamarády nechlubí pokroky své dcerky. Říká o sobě, že je otec z donucení. "Teď už to občas dělá, co chci," vypráví trochu drsňácky. "Ale mně stačí si s malou pohrát deset minut. Když pak mám hodinu klid, zase se jí můžu chvíli věnovat, ale smysl v života v tom nevidím."
Přitom se v něm rodičovské city postupně probouzejí. Linda na něj vyzradila, že se nadšeně raduje z Běliných prvních slovíček i krůčků, že v noci málem startuje auto, když dítko podezřele zakašle.
Jeho příběh potvrzuje, že s přibývajícím věkem bývají potomci pro muže stále atraktivnějšími partnery. Když si spolu mohou povídat, kreslit, házet si míčem nebo si vyjet na kole, roztávají i odměřenější otcové.
Táta učitel - sportovec
Marek učí na gymnáziu v jednom východočeském městě.
Na stejné škole kdysi coby student opisoval, vyrušoval a hrál pod lavicí karty. Rozhodně nevypadal jako budoucí pedagog. Ani jako potenciální svědomitý otec.
O patnáct let později zvládá obojí. Když se svou téměř dvouletou Laurou vyrazí do tělocvičny, mívá pro ni připravený pestrý program. Klouzání po lavičce, šplhání po žebřinách, překážková dráha z laviček a žíněnek, stavění komínů z barevných kuželů, houpání na kruzích proložené pusinkami…
Šikovné děvčátko bylo zjevně ve svém živlu. Když sebou při překotném sprintu praštilo o zem a rozkouslo si ret, jen chvilku zabrečelo a vzápětí s krvácející pusou uhánělo na další atrakci. Je to vskutku terénní dítě.
Marek byl kdysi mistrem světa v cyklotrialu, lyžuje, plave, hraje hokej… Vyučuje angličtinu a tělocvik.
I Lauru vede ke sportu.
Při fotbalové minilekci se v brutální nadsázce zmínil o radě od jednoho svého známého: "Hoď před dítě balon, a když se za ním nerozběhne, můžeš ho rovnou zastřelit."
Rozmazlovači, servismani a další
Obratné a energií nabité Lauře takové nebezpečí určitě nehrozí. Její rodiče z ní nechtějí mít za každou cenu šampionku, dostává se jí všestranné péče.
Najdou se mnohem zavilejší tátové, kteří batolata záhy postaví na lyže nebo na brusle.
Sami kolem sebe určitě vídáte i jiné svérázné typy otců, moderní i klasické.
Existují notoričtí rozmazlovači. Vyskytují se i servismani, kteří seženou veškerou potřebnou výbavu, mají dokonalý přehled o cenách i technických parametrech chůviček či kočárků.
Při pohledu na některé pány člověka napadá, že používají dítě jako módní doplněk: skvělý ohoz, super auto, sličná žena a perfektní mimino. Dost silná zůstává i skupina sponzorů.
Především manažeři dítě zplodí a pak už pro ně jen usilovně zajišťují finanční zdroje.
A co vy? Kterýpak styl se nejvíc zamlouvá právě vám?
ČLÁNEK VYŠEL V SOBOTNÍ PŘÍLOZE MF DNES VÍKEND
