Ukrajinský kněz začal před dvanácti lety pracovat s lidmi za hranou zákona jako dobrovolník, před šesti roky se stal zaměstnancem státu. Za tu dobu slyšel tisíce příběhů, a to i od vrahů a násilníků.
„Nikdy se mi nic nestalo. Nebojím se,“ prozradil kněz Řeckokatolické církve.
Na začátku roku 2004 jste dobrovolně nabídl, že budete sloužit i ve věznicích, co vás k tomu vedlo?
Abych řekl pravdu, nepamatuji se, odkud přišel podnět. Ale ve zmíněném roce jsem se nabídl jako dobrovolník pro věznici Ostrov. Nejprve jsem pracoval s ruskojazyčnými vězni, později jsem ale přibral i české odsouzené. Dva roky nato, tedy v roce 2006, jsem začal dojíždět i do věznice v Horním Slavkově.
Andrij Penjuk
|
Ta má ale přísnější režim, co vězelo za tímto rozhodnutím?
Tenkrát jsem byl osloven některými trestanci, že by moje služby rádi využili i zde. Neváhal jsem. V té době bylo navíc celé jedno oddělení ruskojazyčné. Postupně se to ale rozsypalo do ostatních věznic, jejich počet tedy klesal.
Sloužíte i mimo vězení?
Sloužím i mimo vězeňské zdi. Neustále jsem knězem Řeckokatolické církve a působím ve farnosti Karlovy Vary. V rámci svého působení obsluhuji i několik dalších kostelů, například v Sokolově či Chebu, kam pravidelně dojíždím.
Dá se popsat největší rozdíl mezi službou na svobodě a tady za mřížemi?
Kněz musí být tam, kde je ho potřeba. To je takové moje životní motto, protože já pocházím z Ukrajiny a byl jsem tam vysvěcen po studiu v České republice. Tam jsem chtěl sloužit, ale po pěti letech jsem se rozhodl, že se vrátím zpět. V republice chyběli kněží, kterých bylo na Ukrajině dost. Proto jsem přišel na pomoc.
Jak vnímáte situaci vězňů, zaslouží si i oni vaši péči?
Vnímám to tak, že je potřeba se věnovat lidem, kteří jsou ve výkonu trestu. Jsou v neblahé pozici a situaci, samozřejmě svojí vinou. To nepopírám a ani nezlehčuji. Je potřeba jim ale pomoci i v této situaci.
A oni sami popírají svoji vinu?
Jak kdo, ale většinou jednají upřímně. Nemají důvod, proč by manipulovali. Pochopitelně se občas najdou dejme tomu dětinské požadavky, kdy chtějí růženec nebo křížek, který by nosili jako ozdobu či amulet, což je samozřejmě nesprávně. Snaží se prokázat, že jsou věřící, ale ono se to hned pozná. Když člověk jedná neupřímně, tak se to dá prokouknout.
Často se ale stává, že se někdo naoko snaží působit jako věřící, aby mu případně zkrátili trest.
Z mé strany bych jim rád pomohl na cestu ke svobodě a hlavně ke svobodě vnitřní. Slova o svobodě se při našich setkáních často opakují, je to tím, že se vězni často obměňují. Někdo ukončí, další nastoupí. Je nutné připomenout, uvědomit si, že mnozí z odsouzenců svou svobodu ztratili ještě předtím, než se sem dostali.
Jak to myslíte?
Tím, že ztratili svou duchovní svobodu například užíváním drog. Nebo byli spoutáni účastí v nějaké skupině, která páchala zločiny. Nástup do nesvobody začal dříve, než je fyzicky zavřeli.
Všichni, kdo sem nastoupili, porušili většinou desatero, není pro vás ani toto problém?
V knize Žalmů v Bibli se dvakrát opakuje fráze, že všichni zhřešili, zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo. Takže sám sebe také považuji za hříšníka, ale nikdy mě za to nezavřeli. Ne za každý hřích se přece zavírá. Každý má šanci. I ti doživotní. Jeden z nich mi dokonce řekl, že má před sebou skvělou perspektivu.
Není pro vás problém ani komunikovat s doživotně odsouzenými vrahy?
Ne, opravdu není.
Jsou v něčem jiní než ostatní vězni?
Četl jsem statistiku, kde třeba u vrahů v porovnání s jinými jen velmi zřídka dochází k recidivě. Protože člověk udělá životní chybu, která je nenapravitelná. To vrátit nelze. Když si to uvědomí, tak činí upřímné pokání. Myslím si a držím se toho, co mi říká víra: i člověk, který připravil jiného o život, má také šanci se k tomu Bohu vrátit.
Mluvíte o recidivě, ve věznicích pracujete už 12 let. Určitě se muselo stát, že se vám za tu dobu některý z odsouzenců vrátil.
Samozřejmě, už několikrát.
A nemáte pocit, že jste se snažil zbytečně?
Když člověk předtím třeba páchal násilnou trestnou činnost a nyní je tady například za krádež, tak je to určitý progres. I v tomto vidím posun. A to není jenom moje myšlenka, ale také speciálního pedagoga. Velmi důležité je, jak budou vystupovat venku, aby opět nespadli do drog či mezi špatné lidi.
Stává se vám, že vás lidé kontaktují, když vyjdou na svobodu?
Ano, stává. Je to i jedna z mých funkcí. Přímo v kaplanské službě je tento rozsah stanovený. Spolupracujeme i s některými institucemi jako Nová šance, dokonce už jsou pro bývalé vězně vybudovány i azylové domy. Jeden z nich je například ve Stráži nad Ralskem.
Denně komunikujete s vězni, někteří z nich tu jsou opravdu za zvlášť závažné činy. Nebojíte se někdy?
Nikdy se mi nic nestalo. Jak u ruskojazyčných, tak i u všech ostatních. Mají ke mně úctu. Občas si dovolí úšklebky či narážky z oken, ale jakmile přijdou ke mně do kaple, modlí se a jsou klidní. Ale musím přiznat, že jsem se už s několika provokatéry setkal.
Jak na to reagujete?
Řeknu jim: já jsem vás sem nepřitáhl, a jestli tady chcete rušit, odejděte.
Nemáte potíže s tím, když se vám kriminálníci jdou vyzpovídat? Nemáte potom třeba problém se spaním?
Kněz slyší příběhy různých lidí. Kdybych nespal z každého rozhovoru, tak nespím nonstop. Ale to platí i venku u lidí, kteří přijdou ke zpovědi. Když to myslí upřímně a odkrývají si duši, řeknou všechny své problémy. Kněz by měl být na straně Boha, který odpouští.
Opravdu vám žádný neutkvěl v paměti?
Já bych o tom nerad mluvil. Nechtěně bych totiž mohl zasurfovat do oblasti, které se říká zpovědní tajemství.
Máte nedělní mši? Co dalšího obnáší vaše práce pro věznici?
Funguji tak, že ve věznici Horní Slavkov jsem v úterý a ve čtvrtek a v Ostrově v pondělí a středu. Například tady ve Slavkově máme bohoslužbu pro ruskojazyčné a ve čtvrtek pro českojazyčné. Jsem řeckokatolický kněz, jsem tedy východního obřadu, ale mám povolení sloužit jak v západním, tak i ve východním. Českojazyční jsou převážně římští katolíci. A s ruskojazyčnými mám biblické hodiny či východní liturgii. Jak je potřeba, tak vycházím vstříc.
Nemají s vámi například Češi problém, že jste pro ně cizinec?
Nikdy se nic takového nestalo. Samozřejmě můj přízvuk tu vždycky bude a něco občas zkomolím, ale vždycky jsme se zatím dorozuměli.
Kromě Rusů a Čechů je ve věznici poměrně dost Vietnamců, jak to mají oni?
Část jich neumí skoro vůbec nic česky, takže sem nechodí. U těch, kteří ano, se často stane, že jim to vzdělanější přátelé překládají. Ale je mezi nimi málo křesťanů.
