Rodina (ne)počká. Dokument ukáže pohnuté osudy vězňů i jejich blízkých

Jejich životy byly do určité doby úplně normální až obyčejné. Starali se o děti, vydělávali, platili hypotéky. Pak ale přišlo uvěznění blízkého člověka. Příběhy čtyř rodin, které se musely vyrovnat s takovou situací, přibližuje snímek Rodina počká dokumentaristy Petra Mikšíčka.

Dokument Petra Mikšíčka ukáže také příběh malíře a neplatiče alimentů Miloše Čekana z Karlovarského kraje. | foto: archiv Petra Mikšíčka

Jednoduché to v životě nemá mnoho rodin. Některé však bojují i s obrovským studem a nedostatkem peněz, protože mají "někoho" ve vězení. Jak se s takovým osudem žije, si mohou udělat představu lidé právě prostřednictvím zmíněného dokumentu.

"Jednou z neziskových organizací, která jim pomáhá, je občanské sdružení Za branou. Pořádá pro ně takzvané svépomocné skupiny, kde se setkávají členové rodin stigmatizovaných tím, že mají ve vězení blízkého člověka. Ti lidé se za to stydí a jejich situace je fatální jak ze sociálního, tak ekonomického hlediska," říká dokumentarista Petr Mikšíček.

Nezřídka sebere vězení rodinám jejich živitele a zbylí členové stojí před problémem, jak řešit hypotéku, dluhy a jak vůbec přežít.

Čtyři takové příběhy se odehrávají i v Mikšíčkově snímku. S výběrem rodin mu pomohl předseda občanského sdružení Za branou Jan Frank. Protože s těmito rodinami pracuje řadu měsíců, natáčení už jim problém nedělalo.

Snímek Rodina počká promítá v pátek od 19 hodin Komunitní centrum v Perninku.

"Spolupráce s nimi byla skvělá, byli hodně otevření. Mohou teď pomoci lidem v podobné situaci, kteří se o ní bojí mluvit. Zároveň mění obrázek, který si o nich společnost udělá. Nezaslouží si, abychom na ně hleděli skrz prsty, ale abychom jim pomohli," říká dokumentarista.

Právě na rodinách odsouzených podle něj nejvíc záleží, kdy a zda se jejich blízký vrátí z vězení jako lepší člověk, nebo naopak recidivista. Stejně tak na nich závisí, zda mu pomohou dostat se v polovině trestu zpátky domů.

Dokument přinese třeba příběh vězně z Plzeňska, který skončil za mřížemi borské káznice kvůli majetkové trestné činnosti. Jeho manželka se přitom ocitla sama s hypotékou a dvěma malými dětmi.

Kdo je Petr Mikšíček

• Absolvent kulturologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 
• V roce 1998 s přáteli založil občanské sdružení Antikomplex, které se systematicky věnuje proměnám česko-německého pohraničí. 
• Nyní působí ve sdružení Dokrajin, které sdružuje osobnosti všech generací. 
• Na nejvyšší místo staví originální lidskou imaginaci, kreativitu a empatii jako základ pro neovlivněnou osobní tvorbu, vzdělávání, socializaci a porozumění okolnímu světu. 
• Je kameramanem, fotografem, spisovatelem, scénáristou, pedagogem a lektorem. Svou autorskou činností se věnuje také Krušným horám a krajině obecně. 
• Je autorem řady knih, například Sudetská pouť aneb Waldgang. Traumata česko-německého rozchodu v pohraničí autor líčí na základě vyprávění samotné krajiny, která mu odkrývá svoji paměť, a doplňuje je o fakta. Čtenář tak postupně poznává všechny aspekty života v Sudetech. 
• Stojí za putovní fotografickou výstavou Zmizelé Sudety, mapující různé oblasti, kde došlo k vystěhování německé menšiny. Srovnání fotografií z dob, kdy tu převážně žili Němci, a současných pohledů na tatáž místa ukazuje, co se stane s prostorem, který opustí lidé. 
• Několika vydání se dočkala jeho obrazová publikace Znovuobjevené Krušnohoří, navázal na ni další, jménem Krušný ráj.

Dalším z nich je příběh babičky, jejíž dcera sedí ve vězení za vraždu a rovněž po ní zůstaly dvě malé děti. Dva roky přitom trvalo, než na ně babičce přiřkli příspěvky. Do té doby musela vyžít se dvěma tisíci korunami a v domácnosti jich bylo pět.

Ve vězení maloval obrazy

Jedním z příběhů z Karlovarského kraje je pak osud malíře a neplatiče alimentů Miloše Čekana. "Dostal čtyři a půl roku. Ve vězení namaloval spoustu obrazů, které pak jeho žena prodávala, aby přilepšila rodinnému rozpočtu," vypráví Petr Mikšíček.

Tvůrci dokumentu zjistili, že uvěznění blízkého člověka zasáhlo řadu lidí. V současné době je v České republice šest tisíc trestanců a trestankyň, což se týká minimálně patnácti tisíc jejich blízkých. Za posledních deset let jich může být klidně 200 tisíc.

Dokument už tvůrci promítali v Praze, kam se na něj přišli podívat zástupci Vězeňské služby a ministerstva práce a sociálních věcí. "Rádi bychom dokumentem pomohli i k tomu, aby lokální svépomocné skupiny pro rodiny odsouzených vznikly v krajských a větších městech republiky," přeje si Petr Mikšíček.

Rodina počká je jeho čtvrtým dokumentem. Trvá 52 minut a je prý prvním svědectvím s profesionálními prvky, které může jít do kin. Hudebně se na něm podílel muzikant Petr Linhart, scénář, režie, ale i střih připadl Petru Mikšíčkovi.

"Je to v podstatě bezrozpočtový snímek, který jsme dělali všichni zadarmo. Práce mě hodně bavila, protože jde o dokument, který má velkou sociální sílu," říká. Film vznikal od prosince 2012 do konce loňského roku.

Co říkají sami tvůrci dokumentu

• Rodiny vězňů se často dozví o uvěznění svých blízkých náhle a musejí se rychle adaptovat na novou situaci. Většinou matky s dětmi zažívají nejtěžší situaci ve svém životě a ze začátku si vůbec neuvědomují, že nejenže musí tuto tíživou situaci zvládnout a uživit se, ale většinou pouze na nich záleží, jestli se z vězení jejich manžel, syn, dcera vrátí jako lepší člověk nebo jako nenapravitelný kriminálník. Tím, kdo nese tíhu trestu za vězně a blízké, je právě nejbližší rodina.
• Film odhaluje mnohé systémové nedostatky v praxi trestání neplatičů alimentů, řidičů bez řidičáku, ale také vrahů.
• Film Rodina počká nabízí intimní pohled do čtyř rodin, které v roce 2013 měly zavřené své nejbližší a umožňují všem zažít hrůzy, stres, ale i naději a radost, kterou přináší život blízkých odsouzených.

Příběhy mapují činnost sdružení Za branou, které pomáhá rodinám odsouzených na jejich cestě skrze tíživou sociální situaci k úspěšnému 'koučování' izolovaných vězňů ve věznicích bez ohledu na výši trestu a typ provinění.