Pomůžeme vám, pomůžeme sobě. Jak Britové válčili za peníze od Američanů |
V době, kdy americký prezident Franklin DelanoRoosvelt (FDR) podepisoval Lend and Lease Act (LLA), což bylo 11. března 1941, měl Svaz sovětských socialistických republik (Sovětský svaz, SSSR) podepsanou smlouvu o neútočení jak s Německem (Molotov – Ribbentrop srpen 1939), tak s Japonskem (Molotov – Matsuoka březen 1941) a vedl sérii válek na prosazení svých zájmů.
Jako na houpačce
První obětí bylo Polsko, napadené 1. září 1939 Německem. Sověti vpadli 17. září Polákům do zad a urychlili tak zlomení odporu. V listopadu 1939 napadl Sovětský svaz Finsko. Takzvaná zimní válka se táhla až do března 1940. Skončila sice finskou porážkou, ale výkony sovětské armády byly dost bídné, což mělo dalekosáhlé následky. Krátce po pádu Francie, v červnu 1940, Sovětský svaz obsadil pobaltské země Litvu, Lotyšsko a Estonsko.
V době, kdy stála Británie proti zemím Osy sama, dodával Sovětský svaz do Německa obilí, suroviny a především ropu, což zajišťovalo jak Luftwaffe, tak Kriegsmarine operační volnost. K dokreslení celkového obrazu se dá uvést, že při zadávání vývoje sovětského bombardéru PB (předchůdce Tu-2) byl mezi technickými parametry požadavek na možnost napadat cíle ve Velké Británii, při vzletu z území Sovětského svazu.
Přestože se Franklin Delano Roosevelt (FDR) snažil po svém prvním zvolení o „oteplení“ vztahů se SSSR, což se částečně podařilo, zimní válka vedla ke zmrazení sovětských aktiv v amerických bankách a vše se vrátilo do starých kolejí. Ale německý útok na Sovětský svaz, zčásti povzbuzený bídnými výkony sovětské armády právě v zimní válce, znovu obrátil vše vzhůru nohama.
Proti Sovětskému svazu byly nasazeny síly Osy čítající 3,8 milionu mužů, 600 000 koní, přes 3 000 tanků, kolem 3 000 letadel a zhruba 15 000 dělostřeleckých kusů. Sovětská obrana se za enormních ztrát hroutila a bývalý spojenec Německa najednou volal o pomoc. A to poměrně nevybíravě. Británie a USA Sovětům pomohly, přestože pro Brity to znamenalo obrovské materiální odříkání a pro FDR politický hazard. Churchill později celou situaci shrnul poměrně lakonicky: ,,Mrzoutská, vztekající se a lakotná sovětská vláda měla dojem, že nám prokazuje ohromnou laskavost tím, že ve vlastní zemi bojuje o vlastní přežití.“
Na druhou stranu bylo Britům i Američanům zřejmé, že pokud se chtějí na „starý kontinent“ jednou vrátit, musí zabránit tomu, aby se Němci dostali k nerostným zdrojům a surovinám v SSSR. Jestli něco drželo Německo na uzdě, tak to byl právě nedostatek surovin. Stejně jasné bylo, že každého Němce, kterého zabijí „Rusové“, nebudou muset zabít oni sami. Dodávky z Británie byly zahájené okamžitě. Americký program Lend and Lease byl o SSSR rozšířen v říjnu 1941.
Dodávky do Sovětského svazu se dají na základě 4 protokolů rozdělit na 5 období.
- 1. před LLA, tedy od napadení SSSR 22. června 1941 do 30. září 1941. Všechny dodávky z tohoto období probíhaly podobně jako Cash and Carry, zmíněné v minulém díle. Byly hrazené ve zlatě nebo jiných drahých kovech. Rozdíl byl jen v tom, že dodávky nezajišťovaly jen lodě nezúčastněných zemí.
- 2. První protokol. Platil od 1. října 1941 do 30. června 1942.
- 3. Druhý protokol. Platil od 1. července 1942 do 30. června 1943.
- 4. Třetí protokol. Platil od 1. července 1943 do 30. června 1944.
- 5. Čtvrtý protokol. Platil od 1. července 1944 a byl formálně ukončen 12. května 1945 po porážce Německa. Nicméně dodávky pokračovaly na základě dohody Milepost, která platila až do 2. září 1945, kdy kapitulovalo i Japonsko, na jehož porážce se SSSR také podílel. Dodávky do SSSR v rámci LLA byly definitivně ukončené 20. září 1945.
Kudy a kam?
Dodávky LLA do Sovětského svazu probíhaly po třech trasách: arktickými konvoji, perským koridorem a tichomořskou trasou. Mediálně „nejprovařenější“ jsou arktické konvoje a bitvy o ně. Je to celkem pochopitelné z mnoha důvodů. Jednak je to „blízko“, meteorologické podmínky v severních mořích byly kruté a výkony posádek lodí mimořádné, i když k napadení konvoje nedošlo. Plavby jsou poměrně dobře zdokumentované jak v literatuře faktu, tak v beletrii (dokonce i u nás).
Konvoj PQ-17
Arktické konvoje byly nejkratší a nejrychlejší trasou. Ale také nejnebezpečnější, protože okupované Norsko poskytovalo Němcům dostatek základen pro jejich napadání. Z toho důvodu také nejméně používanou, byť z množství literatury lze snadno nabýt opačného dojmu.
Prvním konvojem byla operace Derwish mezi 21. až 31. srpnem 1941. Konvoj kromě surovin převážel také 24 rozebraných letounů Hawker Hurricane. Po tomto konvoji následovala první série 33 konvojů označovaných písmeny PQ (do SSSR) a QP (pro cestu zpět). Tyto konvoje byly vypravované v období od září 1941 do září 1942. Potom nastala pauza kvůli opereci Torch (vylodění v Severní Africe). Druhá série konvojů označovaných JW (do SSSR) a RA (pro cestu zpět) se plavila od prosince 1942 do konce války, s přestávkami během letních měsíců v letech 43 a 44.
Celkem bylo vypraveno 78 konvojů, sestavených ze zhruba 1 400 nákladních lodí, které do SSSR přepravily bezmála 4 miliony tun nákladu. Navzdory dramatickým popisům nezpochybnitelných hrůz konvojových bitev bylo ztraceno „jen“ 7 % nákladu. Celkový objem pomoci SSSR dopravené touto trasou představuje 23 %. V arktických konvojích bylo ztraceno 85 obchodních lodí všech zemí a královské námořnictvo přišlo o 16 válečných lodí (2 křižníky, 6 torpédoborců a 8 menších eskortních plavidel).
Trasy dodávek Lend and Lease do SSSR
Nejdelší, ale nejbezpečnější a také nejpozději otevřenou trasou byl perský koridor. Fungoval až od poloviny roku 1942. Touto trasou prošlo přes 4,1 milionů tun materiálu, což představuje 27 % celkového objemu dodaného do SSSR v rámci LLA. Trasy lodí byly hlavně zpočátku dlouhé, protože vyplouvaly z USA nebo Kanady, pokračovaly kolem Mysu dobré naděje, do Perského zálivu, což je plavba v délce přes 22 000 km (podle místa vyplutí a cílového přístavu).
Zde se materiál překládal na vlaky nebo konvoje nákladních aut a pokračoval to Teheránu (dalších 750 km) a odtud převážně do sovětských měst Baku (Ázerbájdžánská SSR) nebo Ašchabad (Turkmenská SSR), což představovalo dalších 500 – 750 km podle typu dopravy. Teprve v roce 1943, když se podařilo stabilizovat situaci ve Středomoří, mohly lodě využívat mnohem kratší trasu přes Suezský průplav.
Sovětská 6. gTA s tanky Sherman v Brně
Výhodou perského koridoru bylo, že se dal jako jediná trasa používat celoročně, bez ohledu na počasí. Nevýhodou byla dlouhá doba dodávek. Zatímco plavba z Islandu do Murmansku trvala zhruba 10 dnů, z USA do Perského zálivu to bylo 45 a více dnů, plus zhruba týden za hranice SSSR vlakem nebo nákladními auty.
Třetí trasa byla tichomořská. Ta se sice ocitla v ohrožení v okamžiku, kdy Japonsko napadlo Spojené státy, ale SSSR měl s Japonskem podepsanou výše zmíněnou smlouvu o neútočení, kterou obě strany poměrně striktně dodržovaly. Lodě tedy pluly pod sovětskou vlajkou, čímž byla japonská hrozba eliminována natolik, že na této trase mohly být nasazované pomalé lodě, vyřazené (po zavedení lodí Liberty) z atlantických konvojů, aby zbytečně nezdržovaly. Američané dali Sovětům na tuto trasu k dispozici 27 svých nákladních lodí.
Touto trasou se dopravovalo zboží vyrobené na západním pobřeží USA, suroviny, potraviny a nevojenský materiál, jako nákladní auta, lokomotivy a vagóny. Celkem tudy prošlo 8,2 milionů tun zboží, tedy přibližně polovina celkového objemu. Lodě vyplouvaly z Los Angeles, San Francisca, Seattlu a dalších přístavů a po zhruba 9 500 km a 20 dnech plavby končily ve Vladivostoku. Odtud náklad pokračoval transsibiřskou magistrálou dalších 8 500 km na západ. Celkem bylo s materiálem LLA vypraveno téměř 400 000 vagonů.
Letecká technika se přepravovala po vlastní ose na trase ALSIB (Aljaška–Sibiř), což bylo mnohem rychlejší, ale také nebezpečnější. Let přes celou Sibiř bez pozemních navigačních a záchranných prostředků nebyl nic snadného. Američtí piloti přelétali stroje z Laddovy základny ve Fairbanks na Aljašce většinou do sovětského Krasnojarsku, kde je přebíral sovětský personál a pokračoval v přeletu na západ. Dopravní letouny C-47 Skytrain mohly létat samostatně, jednomístné letouny létaly ve skupinách vedených bombardérem B-25 Mitchell nebo A-20 Havoc, se zkušeným navigátorem na palubě. Přes ALSIB prošlo téměř 8 000 letadel dodaných v rámci LLA.
Čáry máry statistika
Ohledně významu LLA pro Sovětský svaz panuje řada pověr. Na jejich budování se notně podílely propagandistické týmy obou v dobách studené války znepřátelených stran. Přitom hlavně Sověti velmi obratně manipulovali s čísly, především s ohledem na celkovou produkci během druhé světové války. Jenže když parafrázujeme příměr FDR, tak: „... při požáru domu je jedna zahradní hadice okamžitě zapůjčená sousedovi větší pomoc než hasičský sbor, který dorazí po tom, co dům lehl popelem.“
Nejprve trochu čísel. V rámci LLA dodala Velká Británie do SSSR 7 000 bojových letadel (2 952 HawkerHurricane a 1 888 SupermarineSpitfire), 5 000 tanků (2 780 Valentine a 1 084 Matilda II), více než 5 000 protitankových kanónů, zhruba 4 000 sanitek, 323 polních dílen, téměř 1 500 radarů, 4 000 radiostanic, 600 sad námořních radarů a sonarů, 27 transportních lodí nebo 15 milionů párů vojenských bot, obráběcí stroje a technologické vybavení.
Supermarine Spitfire Mk.V s rudými hvězdami
Tank Valentine Mk.III zničený kdesi v SSSR
Z USA bylo do SSSR dodáno 400 000 osobních terénních a nákladních automobilů, asi 13 000 obrněných vozidel, z toho 7 000 tanků, (1 386 M3 Lee a 4 102 M4 Sherman), zhruba 11 400 letadel (4 719 Bell P-39 Airacobra, 3 414 A-20 Havoc), 35 000 motocyklů, 131 633 ks automatických zbraní, 12 997 ks pistolí, 350 000 t výbušnin, 102 nákladních lodí Liberty, 15 417 000 párů vojenských bot, 622 100 tun kolejnic, 2 000 lokomotiv, 11 000 železničních vagonů, 150 milionů tun nástrojů a strojního vybavení, 4 miliony tun oceli, 5 milionů tun potravin a 12 000 tun másla.
Celkem bylo v rámci LLA do SSSR dodáno 17,5 milionu tun materiálu, z toho 94% z USA a zbytek z velké Británie. Pro představu o rozsahu – pro zásobování svých jednotek přepravily USA do Evropy 22 milionů tun materiálu.
Americký tank M4 Sherman "Emka" v sovětských službách
A nyní, co se z toho dá vykouzlit. Například tvrzení, že jen bitevních letadel Il-2 vyrobil SSSR přes 36 000 kusů, Jaku-9 dalších více než 16 700 kusů, a nemluvě o dalších typech. Vedle čehož se může zdát 18 400 spojeneckých strojů málo. Problém je v tom, že první Il-2 dorazily na frontu v květnu 1941 a Jak-9 se začal vyrábět až v říjnu 1942. Navíc SSSR během 6 měsíců roku 1941 ztratil zhruba 60 % veškeré letecké techniky.
Spojenci začali dodávat leteckou techniku již od srpna 1941 v počtu stovek letadel. Výsledkem bylo, že na přelomu prosince 1941 až ledna 1942 se pohyboval počet zahraničních stíhacích letadel ve výzbroji sovětských frontových útvarů mezi 18 až 36 %.
Když se podíváme na seznamy výzbroje některých útvarů, je celá situace ještě markantnější. Například elitní 2. gardový smíšený letecký pluk disponoval 50 Hawker Hurricane Mk. II, ale pouze 4 sovětskými MiG-3. Podobně 78. stíhací letecký pluk, operující ze stejné základny, měl 33 Hawker Hurricane a 12 zastaralých I-16.
Tyto údaje jistě nelze obecně „napasovat“ na všechny útvary, nicméně jasně dokládají, že západní letecká technika nebyla zanedbatelná ani z hlediska počtu, tím méně z hlediska kvality. Ještě v následujícím roce 1942 nebyla situace o mnoho lepší. Ve stíhacích letounech vykrýval LLA 15 – 25 %, v bombardérech 20 – 35 %. V řadách leteckých sil sovětského námořnictva, speciálně u severní floty, bránících přístupy ke klíčovým přístavům byla situace se sovětskou výzbrojí naprosto tristní. Zde tvořily Hawker Hurricane a A-20 Havoc 50 – 75% výzbroje.
Letoun celé řady sovětských es - Bell P-39Q Airacobra
Kvalita dodané techniky je dalším oblíbeným mýtem, speciálně letouny P-39 Airacobra, které „neobstály“ v boji proti japonským Zerům. Na tomto typu vyrostla celá řada sovětský es, včetně čtveřice Pokryškin, Gulajev, Rečkalov a Glinka, všichni s více než 50 sestřely, převážně právě na P-39. Většina pilotů hodnotila „Kobru“ kladně, někteří dokonce jako nejlepší stíhačku, na které létali.
Protože SSSR požadoval pomoc „hned“, perský koridor ještě nebyl otevřený a arktické konvoje nebyly úplně bezpečné, byly některé letouny přepravované vzduchem, takže na místo určení nedorazily „naleštěné, jako by právě sjely z linky“. To byl případ prvních B-25 Mitchell dodaných v létě 1942 vzduchem přes Brazílii, Afriku a Střední východ. Po poslední části trati bylo logicky nutné vyčistit motory od písku. Na základě tohoto případu vytvořili „režimem kovaní“ Chruščovovi historici legendu o dodávce techniky vyřazené z Afriky. To, že válka v Africe pokračovala ještě téměř rok a B-25 Mitchell by se tam určitě hodily, byl jen drobný detail.
Další výzbroj
Druhou nejdůležitější částí výzbroje byly tanky. Zde byla situace podobná. To, že se v rámci jednání o LLA potkávaly „dva světy“, ilustruje například Stalinův požadavek na okamžitou dodávku 3 000 tanků pro stabilizaci fronty. Potom se nikdo nemůže divit, že dodávka prvních zhruba 466 tanků Valentine a Matilda do konce roku 1941 mu přišlo málo. Na druhou stranu sovětské ztráty byly katastrofální.
Když projdeme statistiky, zjistíme, že 5. prosince 1941, v době prvního sovětského protiútoku pod Moskvou, tvořily britské tanky 44 % všech středních a těžkých tanků. Britové pro hroutící se východní frontu uvolnili zhruba 40 % své roční výroby, čímž ohrožovali své vlastní operace.
Tank Valentine opouštějící brány britského výrobního závodu směrem do SSSR
Sověti samozřejmě své ztráty postupně nahrazovali, ale ještě v polovině roku 1942 tvořily „západní“ typy tanků asi 16 % sovětské výzbroje. Pokud však kategorizaci zúžíme na střední a těžké typy, dojdeme k číslu 30 – 35 %, což rozhodně není zanedbatelné. A v potaz musíme brát nejen počet, ale i další parametry, jako je vybavení vysílačkami, kvalita optiky apod.
Zde se zastavím ještě u jednoho parametru, a tím je údajná poruchovost především britských tanků. Jedním z důvodů byla „uspěchanost“ nasazení především v zimě 1941/42, kdy šly tanky do boje rovnou „z vagonů“, aniž měly osádky možnost se s nimi lépe seznámit. Na druhou stranu i „zastaralé a poruchové“ tanky Valentine bojovaly ještě během Viselsko-oderské operace v roce 1945, přestože se od dubna 1944 již nevyráběly.
Při pobytu v KIIGA (Kijevskoj Institut Inženěrov Graždanskouj Aviacii) jsme měli setkání s veterány. Jeden z nich, bývalý tankista, došel s Valentine v rámci 2. gardové tankové armády až k Visle. Na soukromý dotaz ohledně závad odpověděl, že to nebylo tak hrozné. Občas se poruchy „falšovaly“, nebo se objednávaly náhradní díly častěji, než bylo nezbytně nutné. V bednách z Británie totiž často chodily přibalené drobnosti od britských dělníků (či dělnic): krabičky lepších cigaret, rukavice, šály, vlněné svetry nebo konzervy. Jde o subjektivní svědectví, které nelze aplikovat obecně, ale ukazuje, že i válka má lidský rozměr a statistiky neříkají vše.
Podobných výsledků se dobereme, pokud se podrobně podíváme na dodávky veškeré ostatní výzbroje. Nejběžnější sovětský protiletadlový kanon 61-K ráže 37 mm byl vyroben v počtu přes 20 000 kusů. Jenže se vyráběl od roku 1940 a do napadení SSSR bylo vyrobeno jen asi 1 300 kusů. Podobné to bylo s jinými typy PL výzbroje. Když do statistik zahrneme ztráty, tak není divu, že „západní“ protiletadlová děla představovala do konce roku 1941 kolem 25 – 50 % sovětské PL výzbroje (podle ráže). Na začátku roku 1942 až 70 %. Bez této výzbroje by SSSR jen těžko bránil svá města a jednotky před nálety Luftwaffe, o krytí odsunů továren na východ ani nemluvě.
O čem se moc nemluví
Dodávky bojové techniky jsou samozřejmě důležité, ale význam LLA byl ještě v něčem jiném – v logistice. Americké nákladní automobily Studebaker US-6 a další tvořily až 75 % stavů automobilní techniky bojových jednotek a zajistily dramatické zvýšení jejich mobility na taktické úrovni. Z hlediska průchodivosti a odolnosti se jim sovětské ani německé typy (až na výjimky) ani nepřibližovaly. O spokojenosti sovětských osádek svědčí to, že díky své robustnosti sloužil od roku 1943 jako standardní nosič gardových raketometů BM-13 Kaťuša a po válce byl „Studěr“ na rozkaz shora prostě okopírován jako ZIS-151.
Vlak s nákladními automobily US-6 Studebaker v SSSR
Další zajímavou kapitolou je zemědělská produkce a dodávky potravin. Ještě před válkou Sověti nakoupili licence na zemědělské traktory International Harvester, Deutz, Farmall, kombajny Holt, nákladní automobily Ford A a Autocar Model CA a vyráběli je ve velkých sériích. Ale kvůli násilné kolektivizaci a naprosto diletantskému vedení bylo zemědělství zoufale nevýkonné již před válkou. Navíc více než třetinu produkce zabavila vláda na úhrady zahraničních nákupů.
Německý útok znamenal naprostou katastrofu. Během půl roku SSSR přišel o 95 % kombajnů a z vozového parku zbyly zemědělcům jen 2 % vozidel. Zbytek byl buď zničen, nebo zrekvírován sovětskou armádou. Obsazením území přišel Sovětský svaz o 84 % půdy pro pěstování cukrové řepy, 38 % plochy pro pěstování obilí, 38 % pastvin a o 50 % hospodářských zvířat. Navíc byla část koní také zabavena armádou.
Pravdou je, že část ztrát se podařilo nahradit obděláváním půdy ve vzdálenějších svazových republikách, ale produkce ze ztracené Ukrajinské SSR a Běloruské SSR se nedala nahradit hned. V tomto byly dodávky v rámci LLA ještě důležitější než dodávky zbraní. V krizových letech 1941 a 42 pokrylo LLA 20 % spotřeby masa, 50 % spotřeby cukru a zeleniny, 70 % rostlinných olejů a 100 % spotřeby masných výrobků, čokolády, kompotů, sušených a koncentrovaných potravin či vitamínových produktů. Rozpohybování sovětského zemědělství pomohla dodávka více než 2 000 traktorů, protože domácí továrny vyráběly tanky nebo dělostřelecké tahače.
Lokomotivy řady E dodávané do SSSR firmou Baldwin z USA
Techniku nestačilo jen dodat. Bylo ji potřeba dostat na frontu, což se v operačním měřítku řešilo železnicí. Celkový objem přepravy železnicí dosahoval 85 %. Od napadení SSSR do ledna 1943 Němci ukořistili 1 338 lokomotiv, 2 315 osobních a 81 817 nákladních vagonů. Británie dodala 400 lokomotiv již v roce 1941 a USA dalších 400 v následujícím roce, což vyrovnalo zhruba 60 % sovětských ztrát. Bez těchto dodávek by byla mobilita sovětské armády v operačním měřítku a celkové zásobování ze vzdálenějších svazových republik silně narušené.
Zcela opomíjené jsou dodávky technologických celků a strojových parků. Pro zajištění mobility Spojené státy vyvezly do SSSR kompletní závod na výrobu pneumatik, včetně technologie, a výrobu taktických pneumatik se zesílenými boky (CombatConstruction), což Sověti kvůli zvýšené spotřebě kaučuku i kordu začali využívat prakticky až po válce. Přesné obráběcí a tvářecí stroje, dodané z Británie a USA, tvořily základ výrobních linek ve více než 1 500 závodech. Velkou řadu z nich Sověti používali „pro budování socialismu“ ještě dlouho po válce.
 |
Závěrečné účtování
Pokud by se někomu zdály uvedené údaje příliš „hrubé“ a rozptyl v hodnotách příliš velký, tak jen pro ilustraci: Anglické dokumenty uvádějí, že do SSSR bylo dodáno 2 952 letounů Hawker Hurricane. Zhruba 100 strojů bylo ztraceno při potopení nákladních lodí. Ale Sověti podle svých vlastních údajů přebrali 3 063 Hurricanů. Jen těžko je může někdo „podezřívat“, že by chtěli rozsah LLA „vylepšit“ ve prospěch Britů.
Sověti, podobně jako Britové, spláceli část dodávek revezním Lend and Lesae (RLL). V jejich případě však většinou nešlo o technologie a nápady, ale o služby jako doplnění paliva lodím nebo letadlům, užívání některých základen apod. Dále Sověti dodali ke konci války do USA některé suroviny, především legovací přísady.
Spotřebovaný válečný materiál se neplatil, nicméně dluh za „nespotřebovaný“ materiál, především za výrobní technologie využitelné i po válce, Američané vyčíslili na 1,3 miliardy USD. Sověti byli ochotni jednat o 170 milionech USD. Debaty se táhly až do roku 1972, kdy USA přistoupily na náhradu ve výši 722 milionů USD dodávkami obilí, což bylo 25 % původně požadované částky, se započtením inflace. Zbytek USA odepsaly jako ztrátu. Británie odepsala veškeré dodávky do SSSR jako ztrátu v plném rozsahu.
