Někteří považují za první „samopal“ rakouskou automatickou pistoli Repetierpistole M1912/P16 s šestnáctiranným zásobníkem a s připojenou pažbou. Němci také experimentovali s automatickými pistolemi, když poloautomatickou pistoli Luger upravili na plně automatickou.
Jako první skutečné samopaly lze ovšem označit až zbraně karabinového typu, komorované na pistolovou munici. Tuto klasifikaci naplnil italský Villar-Perosa zavedený roku 1915, i když byl zprvu lafetován, dublován a působil spíš jako kulomet. Zbraň jako lehký kulomet klasifikovali i konstruktéři, ale její komorování na pistolové střelivo 9mm Glisenti předurčilo novou skupinu zbraní – samopaly.
„Zákopová košťata“
Veterán z italsko-turecké války a konstruktér Abiel Bethel Revelli di Beaumont (1864–1929) původně pracoval na lehkém dvouhlavňovém kulometu pro letectvo (RegiaAeronautica) a tradiční oddíly Bersaglieri. Ostatně mezi jeho výtvory se řadily kulomety pracující na základě zpětného rázu.
Spřažený „kulomet“ se ale příliš nevyznamenal. Nevýkonné střelivo způsobilo chabé výkony v leteckých soubojích, neboť maximální efektivní dostřel kolem padeásti metrů byl nedostatečný. Schránkové zásobníky pojmuly pouze po dvaceti pěti nábojích a časté přebíjení ve vzduchu nebylo ideální. Úctyhodná potenciální kadence dosahující až tří tisíc ran za minutu proto vyšla vniveč. Ani přesností střelby tato zbraň neoslňovala.
Villar-Perosa M 1915
Experimentální montáž na řídítka jízdních kol cyklistických oddílů Bersaglieri se také neosvědčila – automat byl těžký, bez dvojnožky a štítu vážil šest a půl kilogramu, se štítem dokonce třicet dva kilogramů. Zařízení komplikovalo jízdu na bicyklu a střelba z vysoké pozice bez ochranného štítu vystavovala obsluhu riziku. Lehké kulomety zkoušeli na řídítka instalovat Američané již ke konci devatenáctého století, ale armády spíš zaváděly speciální rámové konstrukce, které byly jako nosiče zbraní výhodnější. Se zbraněmi na řídítkách ještě experimentovali nacisté v ulicích Berlína ke konci války, ale spíš se jim jízdní kola osvědčila jako klasický přepravní prostředek lehkých palných zbraní (pancéřové pěsti, pušky Mauser atd.) a munice.
Na lepší časy se začalo blýskat až na sklonku velké války, kdy již nedublované automaty Perosa dostaly dřevěné pažby a získaly tak na praktičnosti. Měly brzděné závěry – zpožděné otevírání závěru bylo způsobeno řídícím výstupkem vyvolávajícím nucené pootočení závorníku o 45 stupňů.
To německý konkurent MP 18, který mohl být již od svého zavedení označen jako samopal, jelikož naplňoval stanovené podmínky pro tuto skupinu zbraní, měl neuzamčený (dynamický) závěr. Na konci války se v zákopových bojích velmi osvědčil a inspiroval mnohé další konstruktéry.
Američané své Thompsony na evropském bojišti v roce 1918 už vyzkoušet nestihli.
Rakousko-Uhersko jako mocnost neuspělo do rozpadu země vůbec, a tak model Standschütze Hellriegel Model 1915 (Maschinengewehr des StandschützenHellriegel), který vypadal spíš jako lehký kulomet, zůstal jen v experimentálním provedení. I další demonstrátor, značený mimo jiné jako samopal Schwarzlose 9×19 mm, se nedostal do výroby. Jako jeho autor je uváděn původně pruský konstruktér Andreas Wilhelm Schwarzlose, který sloužil jako dělostřelec a zbrojíř v rakousko-uherské armádě. Zbraň je spojována s lehkým kulometem MG 08/18. Originální kus je v držení Tulské státní univerzity v ruském městě Tula.
Samopal Schwarzlose 9x19 mm
V období druhé světové války zaznamenaly samopaly nebývalý rozmach, tehdejší velmoci je chrlily po stovkách tisíc, ovšem výjimku představovala japonská monarchie, která v tomto směru zaostala. Překvapivou slabinou při zadávání zakázek bylo zanedbání požadavků získat vhodný samopal, a tak se do roku 1945 vyrobilo podle odhadů zhruba 20 000 japonských samopalů označovaných jako „vzor 100“.
Výrobu v menších sériích spustili i netradiční výrobci. Například Austrálie se nemohla spoléhat na dodávky od bojem zkoušených Britů, ale jejím hlavním vzorem pro vývoj samopalu Austen se staly očekávané britské Steny. Novou zbraň doplnil v tamních silách samopal Owen (všechny střelivo 9×19 mm), který byl představen již před válkou, ale v „klidném“ období odmítnut. Improvizované automaty sestavovali puškaři a kováři i na území okupovaného Polska.
Dlouhou bojovou historii ovšem zaznamenávají slavnější typy. Povstalci v Libyi (občanské války a střety od roku 2011) a Sýrii (občanská válka nepřetržitě od roku 2011) využili i samopaly MP 38 a MP 40 z éry nacistického Německa. Tyto ikonické zbraně raritně nasadily i ukrajinské síly, do současných bojů ovšem zasahují sovětské modely.
Německá hlídka v horách, voják s přilbou má samopal MP 40.
Samopaly z druhé světové opět v kurzu
Válka na Ukrajině hýbe světem z četných důvodů, milovníkům střelných zbraní ovšem neuniklo, že obě strany konfliktu nasadily i kousky patřící s nadsázkou spíš do muzea. V probíhajících bojích slouží ukrajinským a v menším množství i proruským pěšákům například kulomety Maxim M1910, tedy verze americko-britského vynálezce Hirama Maxima z roku 1883. Někteří Ukrajinci na ně nedají dopustit a i přes dostatek techniky by je za novější nevyměnili.
V období druhé světové války patřily mezi klíčové zbraně sovětské pěchoty samopaly, nástupem automatů Kalašnikova na puškové náboje byly ovšem odsunuty na druhou kolej. Větší množství nicméně zůstalo ve skladech a přečkalo přelom 20. a 21. století. Již v roce 2014 aktivisté zdokumentovali v rukou proruských sil na Donbasu legendární PPŠ-41 Špagin s typickým bubnovým zásobníkem na 71 nábojů i standardním schránkovým zásobníkem na 35 nábojů a opláštěním hlavně. Vedle toho se tam objevil i výrobně jednodušší PPS-43 Sudajev. Některé pózy ovšem působí čistě propagandisticky, stejně tak ojedinělé snímky milicionářů s americkými samopaly Thompson ve zjednodušené druhoválečné verzi M1A1. Limitujícím faktorem pro sovětské samopaly může být dostupnost munice 7,62x25 mm Tokarev, kterou v podstatě vystřídal 9×18 mm Makarov. Na munici Tokarev jsou komorovány jen některé varianty samopalu PP-19 Bizon z poloviny devadesátých let.
Sovětský samopal PPŠ-41 Špagin
V letech 2014 a 2015 se chopili „tatíčka“ samopalů Špaginu a jeho zamýšleného nástupce Sudajeva i Ukrajinci, ve skladech měli i přes likvidační zásahy ze strany ministerstva obrany k dispozici ještě tisíce kusů legendárních samopalů. Na počátku století se mohli pochlubit desítkami tisíc exemplářů. Dokonce je exportovali. PPŠ a PPS vyvezli po 50 kusech do Rakouska, Francii připadlo dokonce 200 kusů Špaginů, Norsku po 100 kusech od každého a Velká Británie odebrala 610 PPS a 300 PPŠ. Těmito samopaly je ve velmi omezeném množství vybaven i afghánský Tálibán.
Druhoválečné samopaly jistě nekončí, budou se sporadicky objevovat i v dalších konfliktech. Dobrým případem je Jemen, kde podle jednoho odhadu z přelomu tisíciletí byl počet střelných zbraní 50 milionů. Druhoválečné zbraně všech kategorií jsou přitom na jemenské půdě stále velmi rozšířené, tato oblast se zařadila mezi „odkladiště“ přebytečné výzbroje. Lze počítat s výskytem třeba Beretty model 38. Tento italský samopal se v jednom případě objevil i v rukou povstaleckého bojovníka v Sýrii. Vojska fašistické Itálie přijala Berettu v roce 1938, výroba probíhala až do poloviny sedmdesátých let a stihlo se expedovat kolem jednoho milionu kusů v ráži 9×19 mm.
Některé národy své zásoby i modernizovaly – filipínští experti své automaty M3 vybavili moderními optickými zaměřovači a opatřili je nátěrem. Tyto „vysloužilé“ americké samopaly, vyrobené v celkovém počtu zhruba 700 000 kusů, tak slouží filipínským mariňákům. „Emtrojky“ původně doplnily během války v armádě USA složité Thompsony (komorované na stejné střelivo 11,43×23 mm). V této souvislosti je nutné zdůraznit, že kopie slavných automatů dlouhodobě vyráběly nebo stále produkují zbrojovky ve státech třetího světa, oblíbenými předlohami se staly MP 40 a Špaginy.
