K výzbroji pěšáků v první světové válce neodmyslitelně patřily opakovací pušky a těžké kulomety, které poskytovaly potřebnou palebnou sílu a držely nepřátelské vojáky v dostatečné vzdálenosti od vlastních palebných pozic. Opakovačky se nacházely na jednom z vrcholů technologického rozvoje, do druhé světové války šly miliony mužů s upravovanými puškami i na základě zkušeností z předešlých bojů. Na bojištích se sporadicky začínaly objevovat poloautomaty (samonabíjecí pušky) i automaty (samočinné pušky), které výrazně usnadňovaly vojákům práci.
Konstrukce dlouhých ručních palných zbraní vyžadovala po každém výstřelu manipulaci se závěrem, případně i zasunutí nového náboje do nábojové komory. Konstruktéři proto přemýšleli, jak zvýšit kadenci zaváděných opakovacích pušek a udržet přitom stávající hmotnost zbraní.
První návrhy začaly přicházet již v osmdesátých letech 19. století, kdy původem česko-rakouský inženýr Ferdinand Mannlicher rozpracoval několik později veleúspěšných automatických systémů pracujících na základě zpětného rázu. Jeho návrhy předběhly svou dobu, ale slávu sklidily pouze jeho opakovačky.
Mechanismus do praxe uvedli jiní autoři. Jedním z nich byl absolvent mexické vojenské akademie v Chapultepecu Manuel Mondragón (1859 – 28. září 1922), který si ovšem propůjčil zcela jiný systém.
Nová dělostřelecká a ruční palná zbraň
Mexický voják Mondragón věnoval podstatnou část svého života zdokonalování zbraní. Na přelomu 19. a 20. století představil model polního kanónu ráže 75 mm, který byl silně ovlivněn francouzskou konstrukční školou. Převážně agrární Mexiko si nemohlo v revolučním napětí výrobu dovolit, vláda proto svěřila předlohu francouzskému průmyslovému gigantu Compagnie des forges et aciéries de la Marine et d’Homécourt.
O autorovi: Ladislav Kulhánek Vystudoval historický obor na Univerzitě Pardubice. Zabývá se vojenskými dějinami od druhé světové války do současnosti, odborně se zaměřuje na vojenskou techniku zvláště zemí třetího světa. Dlouhodobě sleduje situaci na Blízkém a Středním východě. |
Tamní specialisté upravili Mondragónův návrh a předali jej do výroby ještě před vypuknutím velké války. Do bojů na evropské půdě děla pod označením Canon de 75 (Mle 1915) ovšem výrazně nezasáhla, za zmínku stojí využití v 23tunových tancích Saint-Chamond. Kanóny byly především určeny pro mexické vojenské složky, v menších počtech je využily různé povstalecké skupiny během revolučních bouří v letech 1910 až 1920. Několik desítek kusů této techniky nasadil i Izrael v bojích o udržení své nezávislosti získané v roce 1948.
Bez komplikací se neobešly ani Mondragónovy revoluční poloautomatické pušky, jako v případě děla museli Mexičané svěřit důvěru do cizích rukou. Výroby se ujaly vzhledem k mexické politické a hospodářské nestabilitě švýcarské zbrojírny Schweizerische Industrie Gesellschaft (SIG). Společnost v projektu viděla dobrou příležitost.
Výjimečnost nové zbraně tkvěla v inovativním mechanismu. Mexický důstojník spatřoval podstatu automatiky pušky v tlaku povýstřelových plynů na závěrový blok, který by uzamykal nábojovou komoru. Rozpracoval tak patenty například Williama Josepha Curtise a uvedl je do praxe. Posloužily mu k tomu vlastní opakovačky s přímoběžným závěrem, na kterých dále stavěl.
Mechanismus novinky založil na pístu uloženém v trubici pod hlavní. Odebrané prachové plyny z hlavně po průchodu projektilu uvedly píst do pohybu. Píst posunul nosič závorníku s rotačním závorníkem, jehož uzamykací ozuby zapadly do vybrání v pouzdru závěru, a tím uzamkly nábojovou komoru.
Fusil Porfirio Díaz Systema Mondragón Modelo 1908
V současnosti je to snad nejznámější technologie uzamčení závěru, bez které se neobejdou zbraně například ruského konstruktéra Kalašnikova i americké M16, ale tehdy to bylo něco nového a neokoukaného, co se uplatňovalo maximálně v těžkých kulometech.
Největším odběratelem Německé císařství
Důstojník Mondragón získal na svůj výtvor patent, jelikož poloautomaty ostatních konstruktérů pracovaly na základě zpětného rázu a zákluzu hlavně. Přesto si vysloužil kritiku od tamních specialistů a generálů, kteří se obávali ucpávání mechanismu, narušení trajektorie střely vlivem odběru prachových plynů z hlavně i velké spotřeby cenných nábojů.
Konstruktér umlčel kritiky kompromisem, před plynový píst vložil regulátor, kterým spalné plyny odcházely v případě potřeby mimo mechanismus, a táhlo mezi plynovým pístem a nosičem rotačního závorníku se odpojovalo stiskem tlačítka na páce závěru. Pušky pak fungovaly jako klasické opakovačky. Strach z nedostatečné přesnosti střelby se později ovšem ukázal jako opodstatněný, zbraním nesvědčilo ani prostředí zákopové války. Mexičany zase trápila nekvalitní munice.
Mexiko uzavřelo v roce 1908 smlouvu se švýcarskými zbrojovkami na dodávku 4 000 nových samonabíjecích pušek v ráži 7×57 mm, ale mělo finanční prostředky na nákup jen několika set kusů mondragónů. Cena jednoho kusu totiž byla stanovena na 160 švýcarských franků – tedy pro porovnání asi čtyřikrát vyšší než hodnota německé opakovačky Mauser.
| Celková délka | 1 105 mm |
| Délka hlavně | 577 mm |
| Hmotnost nenabité zbraně | 4,18 kg |
| Náboj | 7x57 mm Mauser |
| Kapacita zásobníku | Nábojová schránka na 10 nábojů, odnímatelné zásobníky na 8, 20 a 30 nábojů |
| Úsťová rychlost | 760 m/s |
| Účinnost střelby | 800 m |
Pozemní jednotky je přijaly pod označením Fusil Porfirio Díaz Systema Mondragón Modelo 1908 k testování, které poodhalilo problémy zbraní přijímat tamní nekvalitní náboje.
To němečtí konstruktéři se snažili pušky neúspěšně překomorovat na novou generaci nábojů 7,92×57 mm Mauser. Armádní velení Německého císařství disponovalo zbylými více než 3 000 puškami, jež odebralo ze skladů zbrojovek pro pěší jednotky a část přenechalo i spřáteleným rakousko-uherským silám. Pušky ovšem na frontě často selhávaly, jelikož jim dělaly problémy vlhko a bláto, a v porovnání s opakovačkami Mauser byly méně přesné.
Fokker A.I vyzbrojený puškou Flieger-Selbstladekarabiner Modell 1915
Naskladněné kusy byly proto pod označením Flieger-Selbstladekarabiner Modell 1915 přidělovány s tamními speciálními bubnovými zásobníky na 30 nábojů osádkám letounů Luftstreitkräfte. V leteckých soubojích se pozemní neduhy tolik neprojevovaly, ale Pruské ministerstvo války raději vydalo v manuálu pro letectvo upozornění, že zbraň je nutné po a před každým nasazením podrobit pečlivé údržbě. Po dodávkách kulometů Parabellum MG 14 a LMG 08 byly mondragóny z letadel ovšem staženy.
Po urovnání složitých poměrů v Mexiku mohly místní podniky převzít výrobu mondragónů, které vyvezly i do Peru, Brazílie a dalších zemí. Po odstranění prvotních problémů si poloautomaty ve zdejším prostředí vedly lépe. mondragóny se staly cennými zbraněmi kavaleristů, jejich pozornost nebyla odváděna na neustálé přebíjení. U pěších jednotek se uplatnily verze vybavené dvojnožkami, kdy s 30 a 100 ranovými bubnovými zásobníky v podstatě nahrazovaly chybějící lehké kulomety. Staženy byly až ke konci čtyřicátých let.
Manuel Mondragón položil základy moderního mechanismu, ze kterého se vychází do současnosti. I když se jedná o významného konstruktéra, ve výkladu dějin jej zastínily občanské konflikty.
