Argentinské letadlo FMI IA-58 Pucará bylo vyvíjeno pro protipovstalecký boj, u nás je takové letadlo občas nazýváno i protipartyzánským. Chytrým jazykem ho tedy řadíme do kategorie COIN (counter-insurgency). Vývoj dějinných událostí však nejen jemu přinesl nemilé překvapení, historie pucary je tak nakonec více než s protipovstaleckými šarvátkami spjata především s regulérním konfliktem, s válkou o Falklandy, což představovalo pro takové letadlo příliš tvrdé sousto.
Cesta k lehkému bitevníku IA-58 Pucará
V padesátých a šedesátých letech probíhaly v řadě zemí tzv. třetího světa protivládní boje, a to zdaleka nejen v koloniích proti mocím koloniálních mocností. Neklidná situace se nevyhnula ani Latinské Americe, včetně Argentiny.
A tak tam v roce 1966 zahájili ve státní letecké továrně DINFIA (Dirección Nacional de Fabricaciones e Investigaciones Aeronáuticas), ve městě Córdoba, vývoj protipovstaleckého letounu. Tenkrát to byly velké plány. Ve věci nového letounu se totiž nepočítalo pouze s jeho využitím proti domácím povstalcům, ale s nadějí se očekával i zájem z dalších zemí, ve kterých také měli své partyzány. Exportní naděje se však nikdy nenaplnily v objemech, které by stály za řeč.
Už v roce 1967 vzlétl jako aerodynamický demonstrátor kluzák s liniemi připravovaného letounu. Zajímavé je, že na návrhu kluzáku se podílel i německý konstruktér Reimar Horten, jeden z bratří Hortenů intenzivně koketujících v předválečném a válečném Německu se samokřídly.
IA-58 Pucará, první prototyp
Prototyp protipovstaleckého FMA IA-58 poprvé vzlétl 20. srpna 1969. Rok předtím se společnost DINFIA přejmenovala právě na FMA (Fábrica Militar de Aviones), kteréžto jméno měla už i v letech 1956 až 1957 a 1927, kdy byla založena, až 1943 (tam se vyplatilo při změně jména nevyhazovat razítka, ale na nějaký čas si je uschovat).
Než v roce 1974 vstoupila do výroby první a vlastně jediná sériová verze, vznikly ještě dva letové prototypy, kdy ten třetí z konce roku 1973 už byl prakticky shodný se sériovým provedením. Sériová verze dostala typové označení IA-58A. Ještě u prvního prototypu se používalo bojové jméno Delfin, ale manželka jednoho ze zkušebních pilotů přišla s neotřelým jménem Pucará, které se hned ujalo a stalo se oficiálním. Pucará znamená v kečuánštině (jeden z domorodých indiánských jazyků) pevnost, respektive tak indiáni kdysi nazývali své kamenné pevnůstky v Andách.
Vysoký podvozek, hloupé pumy
Letoun IA-58A Pucará byl v podstatě jednoduchý stroj plně ctící plánované protipartyzánské nasazení. Tam nemělo smysl nic složitého vymýšlet.
Poháněla ho dvojice francouzských turbovrtulových motorů Turbomeca Astazou XVIG o maximálním výkonu jednoho motoru 728 kW. První prototyp chvíli létal s americkými motory Garrett TPE331 se 674 kW, ale to bylo málo, a tak mu je později vyměnili také za motory Astazou.
Pucará musela být schopna provozu i z nezpevněných a nepříliš dlouhých ploch. Tomu odpovídal robustní podvozek příďového typu, navíc s vysokými podvozkovými nohami, aby se o terénní nerovnost neurazila například podvěšená puma, o vrtulích ani nemluvě. Pneumatiky byly nízkotlaké a kola na hlavních podvozkových nohách dvojitá. Vzlet se dal ještě zkrátit raketovými urychlovači RATO (rocket-assisted take-off). Co víc si mohl pilot v přírodě přát.
Kabina osádky byla dvoumístná se sedadly za sebou, vpředu seděl pilot a za ním druhý pilot. Poctivá britská vystřelovací sedadla Martin-Baker Mk 6AP6A umožňovala střelhbitě opustit letoun i v nulové výšce za nulové rychlosti.
Tady nás možná napadne otázka, k čemu takový stroj potřeboval dvoučlennou osádku. V podstatě se jednalo o stroj víceúčelový, použitelný i pro výcvik, když měl dvojí řízení, byť přístrojové vybavení v zadním kokpitu bylo chudší. Ale dva letci také asi nebyli na škodu při protipovstalecké misi. Zkuste si najít partyzány, kteří se ve schovávání doslova vyžívají, když je to základní atribut zvyšující šance na jejich přežití. Zkrátka čtyři oči vidí více než dvě oči. Stroj se navíc používal i k průzkumu a hlídkovým letům. Pozice zadního sedadla byla kvůli lepšímu výhledu z daného místa vyvýšená.
Ale pucary mohly samozřejmě létat i pouze s jedním pilotem. A právě tak se to dělo během války o Falklandy, probíhající nad pustými ostrovy, kde druhý člen osádky neměl žádnou šanci přinést v boji nějakou přidanou hodnotu. Navíc materiálně saturovaní Britové představovali pro argentinské letce nesrovnatelně nebezpečnějšího nepřítele, než nějací zalezlí partyzáni, tak proč riskovat ztrátu dalšího muže v jednom letadle.
Lehký bitevník IA-58 Pucará argentinského letectva. A jakou má fotografem zachycený letoun podvěšenu výzbroj? Na závěsníku pod trupem vidíme šest lehkých obyčejných pum a na závěsnících pod křídlem celkem čtyři raketové bloky (v každém je ukryto 19 neřízených 70mm střel), přičemž se nenechme zmást na jejich čelech umístěnými křehkými aerodynamickými kryty, které s přehledem odstraní vždy první vypálená raketa z daného bloku. Závěsníky jsou zde opatřeny adaptéry, aby mohly nést více než jednu pumu/raketnici. Do bitevní vřavy se létalo pouze s jedním pilotem v kokpitu, který na to bohatě stačil (zde se jedná o fotografii z testů, ale to na situaci nic nemění).
Výjimečně se můžeme na internetu dočíst, že argentinští piloti letadel Pucará používali při bojích a únikových manévrech s harriery v naprostém zoufalství nedobrovolné vystřelení svého zadního kolegy z kokpitu, což mělo představovat návnadu pro teplem naváděný sidewinder. Taková vyprávění jsou evidentně přitažená za vlasy, nejenže tedy na druhém sedadle nikdo neseděl, ale i technicky to kulhá na všechny tři „pukaří“ podvozkové nohy. Ovládání odpalu vystřelovacích sedadel si zkrátka nemůžeme představovat tak, že by tam přední pilot měl tlačítka jak od Otise, k tomu jedno pro sebe a druhé pro kolegu.
Když jsme si prozradili, že druhý člen osádky byl prakticky nepotřebný, dementovali jsme tím ještě jednu informaci z éteru, která tomu druhému letci přisuzuje roli operátora zbraní. Ostatně IA-58A mohl nosit pouze hloupé bomby a raketové bloky s neřízenými střelami. V horším případě (pro ty na zemi) také napalmové nádrže.
Proběhly zkoušky i se starými torpédy z druhé světové války nalezenými pod nánosy prachu ve skladu, ale nedopadly dobře (jednou se torpédo zlomilo, jednou zapíchlo do dna a kdo ví, co ještě).
Letoun unesl maximálně 1620 kilogramů externí výzbroje. Sloužily k tomu tři zbraňové závěsníky, jeden pod trupem a po jednom pod každou polovinou křídla. Na všechny bylo možné zavěsit i přídavné palivové nádrže.
Interní hlavňovou výzbroj tvořily dva 20mm kanony Hispano-Suiza a čtyři 7,62mm kulomety Browning FN.
Pucará dosahovala maximální rychlosti 500 km/h, cestovní rychlost činila 430 km/h. Při plném nákladu externích zbraní byl dolet pouhých 350 kilometrů. Ale se třemi přídavnými nádržemi se mohl vydat na cestu dlouhou až 3710 kilometrů.
A po zmínce o doletu se ještě jednou vrátíme k absenci druhého člena osádky. U řady strojů byla ta absence do budoucna stvrzena i demontáží druhého sedadla a získané místo se využilo k instalaci další palivové nádrže, potom by nám uvedená čísla doletu narostla.
IA-58 Pucará, první prototyp v argentinském Národním leteckém muzeu ve městě Morón
Argentinská pucará v akci
První dvě IA-58A Pucará dostalo argentinské letectvo 20. srpna 1975. Dlouhou dobu dodávky pokračovaly velice pozvolným tempem. Když přišlo potom stejného roku v horkých měsících, v listopadu a v prosinci, navíc na teplém severu Argentiny, první bojové nasazení těchto letadel, musel trojici IA-58A doplnit ještě jeden z prototypů.
Vcelku úspěšné nasazení s výsledkem eliminace dotčené krajně levicové povstalecké skupiny probíhalo v podstatě ještě v době zkušebního provozu typu IA-58A u argentinského letectva. Úspěchu akce určitě napomohlo také to, že osádkám pucar označovali cíle předsunutí letečtí návodčí v letadlech Beechcraft T-34B Mentor.
A tak si piloti na svých IA-58A spokojeně létali až do konce března 1982. K tomu datu bylo předáno argentinskému letectvu kolem šedesáti strojů z necelých devadesáti objednaných. Když se v noci z 1. na 2. dubna vylodily první argentinské jednotky na Falklandách a záhy poté je bez problémů obsadily, chystalo se tlouct na dveře krátké, ale intenzivní a zároveň nejtragičtější období ve službě letounů Pucará. Už 5. dubna totiž vyplul směrem k Falklandám britský námořní svaz, jehož hlavní sílu představovaly letadlové lodě HMS Hermes a HMS Invincible. Britové byli rozhodnuti dostat souostroví stůj co stůj zpět.
Bez ohledu na případné další boje o Falklandy tam měla být dislokována letka dvanácti IA-58A. Zatím čtveřice těchto strojů přistála na letišti Stanley, které si noví dočasní páni přejmenovali na základnu Malvinas, už 2. dubna.
Dne 25. dubna Britové zpětně dobyli bývalý velrybářský ostrov Jižní Goergie, který leží asi 1500 kilometrů východně od Falkland. Ostrov totiž předtím částečně obsadili Argentinci, a tato potyčka s účastí nějakých desítek mužů na obou stranách, s výraznou přesilou Argentinců, byla v podstatě součástí jejich falklandského dobrodružství. Ale i zpětné dobytí je silné slovo, byť si tam Argentinci dopravili posily, protože ty se potom tam vyloděným Britům vzdaly bez boje.
Tato mikrovyloďovací operace měla svůj význam v tom, že Britům dodala chutě do plánovaného vylodění na Falklandách a zároveň se Argentinci začali bát, do čeho se to vlastně pustili.
Zničený argentinský bitevník IA-58A Pucará na letišti Stanley na Falklandách. Fotka bylo pořízena v roce 1984, tedy dva roky po válce.
Konečně tedy 26. dubna přistálo na letišti Stanley šest IA-58A Pucará a zbývající dva z původně plánované dvanáctky dorazily 29. dubna. Jejich doménou se měly stát nálety na invazní síly, jejichž příchod na East Falkland, hlavní ostrov souostroví, byl neodvratný. Dále to byl boj s britskými vrtulníky, které si tam létaly, jako by se nechumelilo. A než Britové připluli, létaly pucary především mise hlídkové nad mořem.
Britský svaz nebezpečně se přibližující k Falklandám měl na svědomí, že i početní stavy letadel IA-58A byly na ostrovech rychle posíleny, na samém konci dubna jich přiletělo dalších osm. A jak potom rostly jejich ztráty, posílalo tam argentinské letectvo další. Nakonec si jich tam postupně naposílali tolik, že to do konce války, tj. ke dni 14. června 1982, bohatě stačilo na vlastní ztráty v množství pětadvaceti kusů těchto letounů.
Jen zlomek z nich však byl sestřelen ve vzdušných bojích s britskými letouny. Popravdě je zaznamenán pouze jediný potvrzený sestřel IA-58A Pucará, na svém kontě ho má Lt Cdr David „Sharkey“ Ward, pilot Sea Harrieru FRS.1. Předmětného sestřelu dosáhl 21. května pomocí 30mm kanonu.
Zbývající dva tucty ztracených IA-58 šly na vrub bombardování, dělostřeleckému ostřelování z lodí, a dokonce výpadu speciální jednotky SAS (Special Air Service) na polní letiště Calderón na ostrově Pebble Island. Dále se na ztrátách v menším množství podepsaly havárie nebo sestřel z ramene odpalovanou protiletadlovou raketou Stinger. Jednomu z havarovaných se to sice stalo při startu z pevninské základny před přeletem na Falklandy, ale protože to bylo v rámci této války, zápočtu se mu dostalo.
Jeden argentinský bitevník IA-58A Pucará byl po válce o Falklandy testován ve Velké Británii, proto ho vidíme s britským označením (výsostné znaky i přidělené „sériové“ číslo ZD485). Potom putoval do muzea RAF v Cosfordu, přičemž dostal zpět označení argentinského letectva.
Ve ztrátách je započítáno také několik víceméně netknutých letounů zanechaných na místě po kapitulaci argentinských jednotek. Jeden z těchto strojů se potom podrobil zkouškám ve Velké Británii a přitom se prezentoval i na leteckých dnech, kde platil za vyhledávaného exota.
Z výzbroje argentinského letectva byly poslední IA-58A Pucará vyřazeny až v roce 2019.
Jediný sestřel
Aby se to nepletlo, tak stejně jako máme jedinou v boji sestřelenou pucaru, máme na druhou stranu i jediné vzdušné vítězství na straně pucary. A nijak to nesnižuje fakt, že se její obětí stal vrtulník. Horší je ta následná fatální havárie, kdy vítězný pilot chvíli po dosaženém sestřelu narazil se svým strojem do masivu nešťastně stojící hory.
To bylo tak. Jeden britský výsadkový prapor útočil 28. května 1982 na „strategicky“ důležitou úzkou šíji mezi oběma hlavními segmenty ostrova East Falkland. Výsadkáře podporovali dělostřelci od námořní pěchoty s třemi lehkými 105mm houfnicemi. Ráno na tyto malé britské síly zaútočily tři bitevníky IA-58A. Navzdory použití napalmu se to obešlo beze ztrát, piloti zkrátka neměli dobrý zaměřovač.
O hodinu později se na scéně objevily další dva bitevníky. Jenže v tu dobu tam operovaly i dva britské lehké vrtulníky Westland Scout AH.1, které svým spolubojovníkům na zemi dopravovaly munici a zpět odvážely raněné. Pilot argentinského bitevníku, poručík Miguel Angel Giménez, se jako ďábel vrhl na jeden z vrtulníků a nedal mu šanci. Vrtulníku, na který zaútočil druhý z argentinských pilotů, se naštěstí podařilo uniknout.
A ještě dodejme, že tento setřel vrtulníku Scout AH.1 představoval vlastně jediné vzdušné vítězství na straně argentinských letců ve válce o Falklandy. Zato jejich britští oponenti tam dosáhli minimálně osmnácti sestřelů.
V řádech jednotek kusů se stroje IA-58A Pucará objevily ve výzbroji uruguayského, kolumbijského a srílanského letectva. Na fotografii vidíme stroje uruguayské.
