Hrdina, který se navzdory svému pověstnému širokému úsměvu bál. Také tím byl válečný pilot Royal Air Force (RAF) Josef Čapka. V pondělí uplyne 104 let od jeho narození.
Válku přežil, i navzdory těžké havárii, při níž krátce po svatbě přišel o oko a jen těsně unikl plamenům.
Pilot RAF Josef Čapka    |
Minulý totalitní režim jej však i přes všechny zásluhy a nebezpečí, jež při boji za svobodné Československo podstoupil, poslal po druhé světové válce na deset let do žaláře. Rok strávil na samotce, často bez světla, jídla či matrace. Oceňovaný pilot musel třídit krabice plné promíchaných jehel a špendlíků.
„Všichni piloti se zabijó“
Na svět přišel 23. prosince 1915. Zlomem v jeho životě byl okamžik, kdy si v aeroklubu zaplatil vyhlídkový let.
„Od toho okamžiku jsem věděl, že po ničem jiném netoužím víc, než sám létat,“ popsal o desítky let později sám Čapka ve vzpomínkové knize Oblaka v ohni, kterou s ním v Británii sepsal Kendall McDonald.
V sedmnácti letech, poté co se vyučil a studoval na průmyslovce elektrotechniku, chtěl Čapka narukovat jako pilot k československému letectvu. A tady narazil na první překážku.
„Nebyl jsem plnoletý, a tak jsem k létání musel dostat písemný souhlas rodičů. Tatínka jsem přesvědčil snadno, ale maminka odmítla a svůj postoj vyjádřila slovy: Všichni piloti se zabijó,“ vylíčil Čapka.
Později si sám na tato matčina slova vzpomene zakrvácený těsně po pádu svého poničeného letounu.
Také maminku ale Čapka nakonec přesvědčil, ovšem výměnou za slib, že bude stále na krku coby ochranu před neštěstím nosit řetízek se zlatým křížkem. V letech 1936 a 1937 tak Čapka v Olomouci absolvoval letecký výcvik.
Nejprve vše směřovalo k tomu, že z něj bude stíhač, velitelé jej ovšem k jeho nelibosti přeložili do Brna k bombardérům. Tehdy byla druhá světová válka za dveřmi, sousednímu Německu už čtyři roky coby kancléř vládl Adolf Hitler.
Ten Masarykovo prvorepublikové Československo definitivně zničil 15. března 1939, kdy ho obsadil wehrmacht a z republiky se stal Protektorát Čechy a Morava. A v tom kokorský rodák žít nechtěl.
Nejprve se krátce v Olomouci zapojil do odboje, poté se rozhodl, že odejde bojovat s nacisty do zahraničí. Stejně jako řada dalších pilotů vyrazil nákladním vlakem tajně do Polska. Projel přes hlídané hranice, zakrátko vstoupil do francouzské cizinecké legie.
V Němci napadené Francii útočil s bombardéry na postupující jednotky, pád Francie ale zastavit nešlo.
A tak se Čapka s dalšími stovkami letců ocitl v Anglii. V hodnosti seržanta ho přidělili k 311. československé bombardovací peruti. Po výcviku a výuce angličtiny začal létat se stroji Wellington. Čekaly ho nálety na nepřítele.
Pilotovy talismany: neprané fialové spodky a medailonek
Poprvé se s tímto bombardérem a se svou posádkou dostal do boje koncem roku 1940, kdy se osmdesát britských letounů v noci vrhlo na Němci obsazený přístav ve francouzském městě Boulogne.
Čapka měl za války talismany, jak ale po letech přiznal, před nervozitou ho tehdy neochránily. Šlo o svatomariánský medailonek a nevyprané fialové spodky z cizinecké legie, jež si před letem natáhl na běžné prádlo.
Plány na pomník a pátrání po příbuznýchV Čapkových rodných Kokorách letcův osud dlouhodobě mapuje místní kronikář Alois Košťálek. Nyní ve spolupráci s vedením obce usiluje o to, aby ve vesnici stál pomníček, jenž bude věnovaný nejen Čapkovi, ale i dalšímu válečnému letci RAF, který se v obci narodil, Ladislavu Snídalovi, a také jejich dalším spolubojovníkům z Hané. Osudy Čapky i Snídala, kteří byli později povýšeni na plukovníky, pak kronikář Košťálek tento měsíc připomněl na besedě v kokorském hostinci U Souseda. Vedle toho také pátrá po Čapkových příbuzných, kteří by stále mohli žít v Olomouci. Jde především o potomky jeho sestry Vlasty, údajně provdané Somrové, jež žila v městské části Nová Ulice. (mip) |
„Bez nich bych nebyl letěl a dobře vím, že také ostatní piloti věřili podobným, třeba i směšným pověrám. Při pohledu z pilotní kabiny mi však ani svatý medailonek, ani fialové spodky nepřipadaly jako zvlášť dobrá ochrana. Svět venku byl šerý a temný a mně se roztřásly ruce u vědomí, že mám doopravdy v moci životy pěti lidí,“ vzpomínal Čapka na chvíle před svým prvním bojovým letem za RAF.
Trval tři hodiny, Čapkův tým byl úspěšný. Jejich pumy zničily molo a přilehlé sklady.
S bombardérem, jenž jen sám o sobě vážil přes osm tun, se musel vyhýbat světlometům a střelbě protiletadlových děl. Čapka vzpomíná, že se přitom doslova koupal ve vlastním potu.
„Kdykoli jsem letěl na takovou operaci, vždycky jsem měl strach. Ten strach byl o to horší, že jsem jej před posádkou nesměl na sobě dát znát. Mou obranou bylo, že jsem i v nebezpečí nasadil úsměv. Vysloužil jsem si tím dokonce přídomek ‚Usměvavý Josef‘. Jen doufám, že nikdo nikdy nepoznal, jak často ten úsměv maskuje strnulou grimasu strachu. Můj strach byl opravdový. Ne takový, který při akci rychle přejde ve vzrušení, ale skutečný strach, že zahynu, že se zřítím k zemi v planoucí rakvi, než dopad učiní všemu konce,“ svěřil se letec.
Postupně se z něj ale stal zkušený bojovník, jeden z nejlepších, kteří za Československo v Británii válčili. Navíc byl vůbec prvním příslušníkem 311. perutě, jenž úspěšně ve zdraví dokončil takzvaný operační turnus neboli mezi letci pověstnou „túru“ dvou set předepsaných operačních hodin.
„Dokonce při tom získal jako jeden z prvních Záslužnou leteckou medaili (DFM) – nejvyšší vyznamenání, které může poddůstojník RAF obdržet. Z československých letců ho přitom získalo za celou válku pouhých patnáct mužů,“ popsal historik a přední znalec osudů našich pilotů v RAF Jiří Rajlich v knize Na nebi hrdého Albionu.
Posléze Čapka přešel od bombardérů k nočním stíhačům, blížil se však jeho poslední let. Smrti se vyhnul jen tak tak.
Odstartoval 27. června 1944, v té době byl tři týdny ženatý s Rhodou Woodhousovou, jež u RAF sloužila v Ženských pomocných leteckých sborech.
Paradoxní je, že stroj kokorského rodáka při osudné akci zasáhly střely z amerického bombardéru Liberator – tedy letounu, který Čapka počítal mezi spojence.
Byl těžce zraněn, při řízení vážně poničené stíhačky náhle ztratil zrak. Přesto se pokusil nouzově přistát, rychle letící letoun chtěl zpomalit o stromy. Náraz však jeho stíhačku rozerval na dvě části.
„Pilot byl vymrštěn na pole, utrpěl tržnou ránu na hlavě a popáleniny na levém předloktí,“ cituje Rajlich z dobového záznamu. Kokorský rodák přežil, čekala ho série mimo jiné i plastických operací a měsíce plné bolesti. Přišel o levé oko, za knipl se tak vrátit nemohl.
Ve svých vzpomínkách se zabývá i tím, proč po něm spojenecký letoun pálil. S těžko uvěřitelným vysvětlením přišel za Čapkou do nemocnice zpravodajský důstojník RAF. Onen americký letoun měl být strojem, jehož se již dříve po sestřelení nad Německem zmocnili nacisté.
„Dali jej dohromady, že mohl jen taktak létat, a pak ho posílali na ‚pirátské‘ akce. Dosud ale nevím, věřím-li tomu či ne,“ přemítal Čapka. Válku ovšem přežil, je držitelem řady cenných vyznamenání. Po skončení bojů se i s Rhodou vrátil do Československa, v Olomouci sloužil na leteckém učilišti jako velitel letové kontroly.
„V slzách jsem se rozloučil s maminkou a sestrami“
Blížila se ovšem další válka – tentokrát studená. A i ona měla Čapku, stejně jako zástup našich pilotů z RAF, tvrdě zasáhnout. Moci se v zemi po únoru 1948 chopili komunisté, Čapka na základě vykonstruovaných obvinění a nespravedlivého soudu skončil v těžkém žaláři.
Za mřížemi ztratil šest a půl roku života, změnilo se to v prosinci 1954. „Zbytek trestu mu byl prominut na nátlak britských diplomatických míst, tlačených manželkou Rhodou. Ta v červnu 1948 odjela do Anglie a vedla kampaň za jeho propuštění,“ vysvětlil Rajlich.
Později se Čapkovi podařilo získat vystěhovalecký pas, bojoval o něj i osobně přímo u prezidenta Antonína Zápotockého. „V slzách jsem se rozloučil s maminkou a sestrami,“ poznamenal později Čapka. Už se nikdy neviděli.
Na konci května 1957 se pak v Londýně opět setkal s milovanou Rhodou. „Našel si práci jako elektrikář v jedné londýnské elektrárně, ale utrpení z války a z komunistických věznic na jeho zdraví zanechalo vážné šrámy. Zemřel na těžký infarkt 27. července 1973,“ uzavřel Rajlich.
Létal i rozstřílený jako řešeto. Legenda jménem Wellington:
15. června 2016 |
