Ve druhé polovině letošního roku jako by letecké společnosti začaly soutěžit o nejdelší linku světa. Před nedávnem oznámily rekordní trasy dvě aerolinky: nejprve v srpnu informovaly Emirates o lince Dubaj-Panama (13 800 km, 17,5 h), v říjnu pak Singapore Airlines oznámily, že začnou znovu provozovat linku Singapur-New York (přes 16 000 km).
Zatímco Emirates však linku spustí už v únoru 2016, Singapore Airlines si musí počkat na dodání nových letounů A350-900ULR (Ultra Long Range) do roku 2018.
Soutěžení o privilegium provozovat nejdelší linku světa však není nic nového. Aerolinie se svými dlouhými lety pyšnily odedávna – i když podle dnešních kritérií šlo mnohdy o spíše úsměvné vzdálenosti.
30. a 40. léta: přes oceán s hydroplánem
Za první „ultradlouhé“ lety se dají považovat přelety přes Atlantik ve 30. letech. První opravdu pravidelnou linku pro cestující spustila v roce 1939 společnost PanAm mezi New Yorkem a Marseille. Zajišťovaly ji hydroplány Boeing 314 s doletem téměř 6 000 km. Linka sice měla mezipřistání na Azorských ostrovech, ale i těch 4 000 kilometrů mezi New Yorkem a Azorami byl velmi slušný výkon.
Během 2. světové války, v letech 1943 až 1945, provozoval australský Qantas ve spolupráci s australskou a britskou armádou linku ze západního pobřeží Austrálie na Šrí Lanku (tehdejší Cejlon). Linka představovala spojení Austrálie s Británií, protože Šrí Lanka byla v té době britskou kolonií.
Linka zvaná „The Double Sunrise“ (Dvojí východ slunce) překonávala téměř 6 500 km, ale americké hydroplány Catalina s cestovní rychlostí kolem 200 km/h ji zdolávaly úctyhodných 27 až 33 hodin v závislosti na síle a směru větru.
Piloti se kromě počasí museli potýkat také s navigačními obtížemi – během nočních přeletů nad oblastmi, v nichž se válčilo, museli dodržovat rádiový klid a museli se tedy řídit výhradně astronavigací.
Cataliny byly tak zatížené palivem, že kromě posádky pojmuly pouze tři cestující a náklad pošty a diplomatických dokumentů. Hmotnost při startu byla tak velká, že kdyby letoun musel brzy po vzletu nouzově přistát na vodu, potopil by se. To se však nikdy nestalo.
Vzhledem k náročnosti cesty je pochopitelné, že cestující, kteří let absolvovali, dostali certifikát příslušnosti k „Tajnému řádu dvojího východu slunce“, potvrzující, že strávili více než 24 hodin ve vzduchu. Za 3 roky provozu linky bylo podle Qantasu takto přepraveno 652 cestujících.
50. léta: polární linka USA-Británie
Padesátá léta přinesla oživení civilní letecké dopravy, nové uspořádání světa a potřebu nových, rychlejších dopravních spojení. Znamenalo to zavádění nových, delších leteckých linek. Asi nejaktuálnější byla stále otázka spojení USA s Evropou. Známá a „prolétaná“ již byla severoatlantická trasa mezi východním pobřežím USA a Británií či Francií, která však již v té době statutu nejdelší linky dosáhnout nemohla (vzdálenost např. New Yorku a Londýna je kolem 5 500 km).
Nejdelší linku v této době zprovoznily americké Transworld Airlines mezi Los Angeles, respektive San Franciskem a Londýnem takzvanou polární cestou. Letouny Lockheed L-1649 Starliner (jeden z mnoha typů legendárního Lockheed Constellation) během letu přes oblast severního pólu zdolávaly vzdálenost přes 8 500 km. S cestovní rychlostí necelých 500 km/h jim však cesta stále trvala velice dlouho. První let údajně trval přes 23 hodin.
60. léta: nástup proudových letadel
Situace se výrazně změnila na přelomu 50. a 60. let, kdy do leteckého provozu začala výrazně pronikat letadla s proudovými motory. Na dlouhé linky se prosadil zejména Boeing 707. V červnu 1961 spustila izraelská společnost El Al linku mezi New Yorkem a Tel Avivem. Nový proudový letoun překonal vzdálenost téměř 9 300 km během obstojných 9 hodin a 30 minut.
El Alu vydrželo prvenství do roku 1967, kdy mu nejdelší linku s tímtéž letounem „vyfoukly“ Aerolineas Argentinas na lince Buenos Aires-Madrid (vzdálenost cca 10 100 km podle informací z dobového reklamního materiálu zdolávaly za 12 hodin).
V 60. letech také začal vývoj letounu, který brázdí dálkové linky po celém světě dodnes. Boeing 747 poprvé vzlétl začátkem roku 1969 a k aeroliniím se začal dostávat od začátku 70. let. Letoun přezdívaný Jumbo Jet znamenal revoluci v mnoha ohledech – přelomová byla nejen jeho kapacita (tehdy mezi 350-500 cestujícími), ale také cestovní rychlost (téměř 900 km/h) a dolet (10-12 000 km v závislosti na typu).
70. a 80. léta ve znamení Jumbo Jetu
Boeing 747 se stal symbolem dlouhých zaoceánských letů na dlouhá desetiletí dopředu a v 70. a 80. letech zajišťoval prakticky všechny rekordně dlouhé lety.
B747SP, speciální verze pro dlouhé lety, létal také mezi New Yorkem a Tokiem (10 900 km) a mezi Sydney a San Franciskem (12 000 km) u společnosti Pan Am, která si dokonce u Boeingu objednala úpravu 747SP (Special Performance) speciálně kvůli provozování dlouhých linek.
V 80. letech do rekordů na dálkových letech znovu zasáhl izraelský El Al, když zprovoznil linku mezi Tel Avivem a Los Angeles (přes 12 000 km).
Osmdesátá léta také přinesla nové letecké předpisy. Dosud mohly na dlouhých letech přes pusté oblasti létat téměř výhradně troj a vícemotorová letadla. Dvoumotorové letouny totiž byly předpisy poněkud znevýhodněny – musely létat takové tratě, aby se z jakéhokoli bodu mohly pouze s jedním pracujícím motorem do 60 minut dostat na záložní letiště – pojistka pro případ vysazení pohonné jednotky. Tří a zejména čtyřmotorové stroje zde měly značnou výhodu.
V 80. letech byl přijat standard ETOPS (Extended-range Twin-engine Operational Performance Standards), který usnadnil provoz dvoumotorových letadel nad neosídlenými oblastmi. Letoun, který odpovídá standardům ETOPS, tak smí po určitou část trati letět i tam, odkud s jedním motorem do 60 minut na letiště nedoletí.
90. léta: A340 a B777
Devadesátá léta přinesla nové typy letounů pro dlouhé linky (rodiny Boeing B777, Airbus A340), jejichž dolet umožnil provozovat linky o vzdálenostech kolem 12 až 13 000 km. Některé z těchto linek jsou dodnes v provozu – například australský Qantas provozuje linku mezi Melbourne a Los Angeles, při níž cestující překonají vzdálenost necelých 13 000 km během cca 16 hodin. Cathay Pacific a United Airlines zajišťují nonstop spojení mezi Chicagem a Hongkongem (12500 km, 15,5 h).
Současnost: na znovupřekonání délky 15 000 km se čeká
Překonání hranice 15 000 km během jednoho letu přišlo až po roce 2000. Nejdelší linku světa, téměř devatenáctihodinový let mezi New Yorkem a Singapurem, provozovaly v letech 2004-2013 Singapore Airlines. Na lince létaly airbusy A340, které během něj urazily vzdálenost přes 15 300 km. V roce 2013 aerolinie ovšem linku zrušily kvůli ztrátovosti.
V současnosti na dlouhých linkách vládne Airbus A380. Od roku 2014 zajišťuje Qantas rekordní linku dlouhou téměř 14 000 km mezi Sydney a Dallasem. Na jaře roku 2015 však Australanům toto prvenství přeberou Emirates s boeingem B777 na již zmiňované lince mezi Dubají a Panamou. Airbus by mohl pomyslnou korunku získat zpět v roce 2018, kdy hodlá nový A350 v úpravě pro extra dlouhé lety použít Singapore Airlines pro znovuobnovenou linku New York-Singapur.
4. června 2007 |