V březnu 1945 narušilo přípravy českých odbojářů k povstání rozsáhlé zatýkání. Přesto se brzy podařilo zpřetrhané svazky obnovit a lidi aktivizovat. Velení vojenské organizace se ujal generál František Slunečko, krycím jménem Alex, který se skrýval na Mladoboleslavsku.
Seriál o pražském povstáníPřipravili jsme pro vás šestidílný seriál věnující se vybraným událostem z konce války, které se souhrnně nazývají pražské povstání. První díl „Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání“ si můžete přečíst zde. |
Dne 23. dubna se do hlavního města přesunul velitel výsadku Platinium-Pewter kapitán Jaromír Nechanský s podporučíkem Jaroslavem Klemešem, který obsluhoval radiostanici Anna. Měli zajistit přijetí vojenského materiálu pro Prahu.
Praha Nechanského zklamala. Ukázal to i jeho vzkaz Karlu Veselému-Štainerovi z ilegální Rady tří na Moravu: „Zde to stojí za h... Zde nebylo vojensky uděláno pranic. Politikové se stále dohadují a rozdělují si místa. Zbraně nemáme žádné a zvenku chtějí akce.“
Na podnět Rady tří, ilegální Ústřední rady odborů a čtvrtého ilegálního ústředního vedení KSČ, se už na podzim 1944 začal pomalu formovat vrcholný orgán odboje – Česká národní rada. Dvě hlavní organizace, které ji připravovaly, byly levicové.
„To nebyla náhoda,“ upozorňuje historik Stanislav Kokoška. „Byl to logický odraz stavu domácího hnutí odporu z jara 1945, v němž po rozbití Přípravného revolučního národního výboru gestapem v létě 1944 chyběla ilegální organizace, která by mohla být svou autoritou rovnocenným politickým partnerem komunistů. Jedině Rada tří podporovala Beneše a demokratické principy, avšak její hlavní síly byly převážně na Moravě.“
Albert PRAŽÁK(11. června 1880 – 19. září 1956) Předseda České národní rady profesor dr. Albert Pražák byl vědec a nikoli politik. Pocházel z Chroustovic u Českého Mýta. Na Karlově univerzitě vystudoval slovanskou a germánskou filologii, přednášel na bratislavské univerzitě a potom se vrátil do Prahy. Věnoval se staročeské, slovenské a za války i buditelské literatuře. Jako uznávanou osobnost ho zástupci ilegálních politických stran vybrali ke konci války do čela České národní rady. Když vláda na zákrok Sovětů činnost ČNR ukončila, vrátil se Pražák bez výčitek na univerzitu. Přesto v roce 1946 napsal: „Pražské a mimopražské povstání je krásný a nesmazatelný list našich dějin na konci druhé světové války a nebude nikdy vytržen z mysli dnešního pokolení ani z pamětí pokolení budoucích.“ Po únorovém puči roku 1948 upadl u komunistů v nemilost a dělali mu potíže i při jeho vědecké práci. |
Většina zakládajících členů předsednictva ČNR se poprvé sešla v bytě Josefa Kubáta 24. února 1945. K aktivnější činnosti se probudila koncem dubna. Předsedou ČNR se stal Albert Pražák, vážený literární vědec a nestraník. Místopředsedy za komunisty Josef Smrkovský, za sociální demokraty Josef Kotrlý, za katolíky Vilém Schaffer, za národní socialisty Otakar Machotka a za Revoluční hnutí zemědělců Jaromír Kafka. Funkci generálního tajemníka obsadil odborář Josef Kubát. Tiskové věci dostal na starost komunista Lumír Čivrný. O vojenské záležitosti se staral kapitán Jaromír Nechanský. Vedení magistrátu měl původně převzít sociální demokrat Ladislav Pičman. Ale Josef Smrkovský o své vůli rozhodl, že tam vyšle komunistu Václava Vacka. Ten měl vzhledem k politické naivitě a nezkušenosti Pražáka i některých dalších nekomunistů v ČNR hlavní slovo.
Nechanský sestavil vojenský štáb, který propracoval podrobnosti ozbrojeného vystoupení v hlavním městě; později se stal vojenskou komisí ČNR. Začátkem května komise odhadovala, že bude mít jednotky zhruba v síle 10 tisíc mužů. Pro tuto malou armádu měla shodit zbraně v pražském okolí britská letadla startující z italské základny v Bari.
Vojáci se připravovali nezávisle
K povstání se chystali rovněž vojáci, kteří však o akcích ČNR a Nechanského nic nevěděli. V Praze zůstala po zatčení mnoha odbojářů skupina vedená podplukovníkem Raimondem Mrázkem a zpravodajci podplukovníka Františka Bürgera. Bürger měl navazovat kontakty s policií, četnictvem, finanční stráží a vládním vojskem. To se mu dařilo. Za pomoci kapitána Josefa Stejskala vytvořil stínovou velitelskou strukturu, která se opírala o dobře zorganizovanou a vycvičenou Technickou nouzovou pomoc, organizaci, která měla zasahovat po náletech. Současně se začal stýkat s bývalými legionáři okolo generála Kutlvašra. Podplukovník Mrázek a další důstojníci sjednocovali členy pražských polovojenských ilegálních skupin a v některých podnicích, jako třeba v dopravních podnicích a elektrárnách, podchycovali vycvičené záložníky.
Povstání, den po dni4.5. - 9.5.1945
  |
Hlavnímu městu chybělo to nejdůležitější – dobře vycvičení a vyzbrojení vojáci. Velitelství Bartoš mohlo počítat se dvěma stovkami četníků, necelými čtyřmi tisíci policisty, 150 vládními vojáky a 900 muži finanční stráže – ti měli pistole a asi 400 pušek. Dále mělo k dispozici čtyři tisíce příslušníků Technické nouzové pomoci, rovněž hasiče, železničáře a tramvajáky. A na osm tisíc partyzánů bylo roztroušeno po celém protektorátu.
Velitelství se snažilo, aby činnost všech těchto složek byla v okamžiku vypuknutí povstání zkoordinovaná. Chystalo plány na přepadení některých menších německých míst, v nichž by se daly získat zbraně, na obsazení některých důležitých objektů, na zajištění náhradního vysílání rozhlasu a podobně.
Pochybnosti: Povstání by bylo sebevraždou
V noci z 2. na 3. května měli Britové shodit první zbraně pro Prahu. Ale letadla nepřiletěla, zato přišly zprávy o nepokojích v Poděbradech. Nechanský proto navrhl, aby ČNR nařídila vojenskou pohotovost, do Prahy stáhla jednotky z venkova a ty by podle možností přepadly některé vojenské objekty, v nichž by se vyzbrojily. Avšak předsednictvo ČNR opatrně rozhodlo: „S akcí vyčkávat tak dlouho, až bude značná naděje, že nedojde k ozbrojenému střetnutí s Němci.“
Němci měli v Praze posádku asi 30 tisíc mužů. Ve vojenských prostorech na Milovicku, Benešovsku a Neveklovsku se cvičilo 60 tisíc esesáků a příslušníků wehrmachtu vyzbrojených těžkými zbraněmi. A od Drážďan až po Brno ležela milionová armáda maršála Ferdinanda Schörnera.
Za těchto podmínek by bylo povstání sebevraždou. ČNR a oba štáby musely čekat, až se přiblíží spojenecké armády, a spíše se snažily samovolný výbuch odporu oddálit.
Dobytí Berlína za příliš vysokou cenu
Dvacet dnů úspěšně pronikaly tanky 12. skupiny americké armády generála Omara Bradleyho ve směru na Drážďany. Večer 11. dubna dorazila 9. armáda generála Williama Simpsona k Labi. O dva dny později se po provizorním mostě začaly přesunovat na východní břeh a potom hurá na Berlín! Zbývalo jim necelých sto kilometrů. Rusové byli v té chvíli mnohem dál a Němci s nimi zuřivě bojovali, zatímco Američanům se stále častěji vzdávali bez jediného výstřelu. I když německou metropoli by i oni museli těžce dobývat.
Když se o tom dověděl generál Dwight Eisenhower, zeptal se Bradleyho: „Brede, jakou cenu bychom podle tebe museli zaplatit, kdybychom měli od Labe dojít do Berlína?“
„Ikeu,“ oslovil ho kamarádskou přezdívkou velitel 12. skupiny armád, „předpokládám, že by nás to stálo nějakých sto tisíc vojáků.“ A po chvilce dodal: „Možná příliš vysoká cena, abychom ji zaplatili jenom za prestižní cíl, zvlášť kdybychom se museli stáhnout a přenechat území někomu jinému.“
Eisenhower neodpověděl. Později se radil s předsedou Sboru náčelníků štábů generálem Georgem Marshallem, bez něhož neudělal žádné důležité rozhodnutí. A v neděli 15. dubna nařídil postup zastavit. Bradleyho, Simpsona a tisíce amerických vojáků tím naštval. Už se viděli jako vítězové v metropoli nacismu.
Eisenhower sdělil Stalinovi, že Berlín přenechává jeho vojskům. Ale maršál mu nevěřil: Jaký podraz na nás chystají?! Maršálům Koněvovi a Žukovovi nařídil, aby okamžitě přiletěli do Moskvy, a tam rychle sestavili plán na dobytí Berlína. Musíme tam být dřív než Američané!
Marně naléhal britský premiér Churchill na Eisenhowera i na Washington, aby rozhodnutí nechat Berlín Rusům změnili. Americký velitel se obával, že proti „alpské pevnosti“, o níž Němci tolik mluvili, bude muset nasadit nejlepší divize. Armádní zpravodajci odhadli, že se v horách opevnilo přes čtvrt milionu horských myslivců a příslušníků elitních oddílů SS. Ministerstva zahraničí a obrany ve Washingtonu měla strach z vylodění na japonských ostrovech a čekala pomoc od Rudé armády. A proto se nechtěla s Moskvou o nic přít.
Američané mysleli vojensky, zatímco Britové a Sověti politicky. Američané nevěděli, co by ve střední Evropě hledali, kdežto Britové se obávali hrozby Moskvy, protože by se sovětský vliv a možná i vojska přesunuly blíž k západu.
Konec druhého dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst ve středu, nebo v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází. První díl si můžete přečíst zde.
