I když se dnes někdy musíme jen divit tomu, co někteří fotbalisté dokážou na hřišti předvést, z historického hlediska je míra násilí na trávnících hodně hluboko pod historickým maximem. Nejkřiklavější případy nabízí Velká Británie, kde jsou dějiny tohoto sportu nejdelší. Sahají až do doby, kdy se v Evropě pro násilí nechodilo daleko.
Fotbal v ulicích Londýna, přibližně v roce 1314. Obchodníci tehdy požádali krále, aby fotbal v ulicích zakázal, protože jim násilná hra kazí kšeft. Edward II. jejich petici vyhověl, protože byl přesvědčen, že „tato hra může způsobit mnoho zlého.“
Například legenda, že fotbal se původně hrál s hlavami mrtvých nepřátel, se alespoň jednou změnila ve skutečnost. V roce 1642, v době náboženské nesnášenlivosti, byl v Dorchersteru popraven katolický kněz Hugh Greene. Poprava se změnila na velmi krutou podívanou i na tehdejší poměry. Zřejmě proto, že ji neprováděl „vyškolený pracovník“, ale místo kata se toho ujal holič (v té době obvykle i lazebník schopný menších zákroků, třeba pouštění žilou).
Greene byl pověšen, dokud neztratil vědomí (provaz mu tedy nezlomil vaz, jen omezil přívod kyslíku k mozku). Po sejmutí z šibenice měl být rozčtvrcen, což v tomto případě znamenalo, že mu bude vyjmuto srdce a spáleno na hranici. Ale provizorní kat prostě nedokázal v jeho těle srdce najít. Dělal to tak dlouho, že se Greene probral a vzal ho za ruku. Holič pak srdce hledal mezi střevy a dokonce Greenovi místo něj vyjmul kus jater. Knězovo trápení skončilo až po půl hodině. Hlava pak padla do rukou divákům, kteří jí po několik hodin používali místo fotbalového míče. Když je zábava omrzela, hlavu pohřbili nedaleko těla.
Červená karta i trávník
Nebyly to fauly, byly to jednoduše vraždy provedené během hry. |
Greenův případ je výjimečná událost, ale zranění při fotbale nebyla. Historik Ariel Hessayon z Londýnské univerzity dává na webu The Conversation dává nahlédnout do záznamu koronerů, kteří fotbalová zranění či úmrtí popisovali. V některých případech ze středověku a počátku novověku šlo podle Hessayona nejspíše jednoduše o vraždy provedené během hry. Umíralo se na kopance do oblasti břicha, údery ve stoje i do ležících hráčů.
Používaly se i zbraně. Britský historik připomíná nejméně jen případ bodnutí nožem. Bylo to jen do ramene, ale oběť zemřela na infekci. Používali i improvizované zbraně, které byly po ruce, třeba v případě hráče, kterému někdo rozbil nos a obličej velkým kamenem. V několika zaznamenaných případech hráči zemřeli, protože nikdo nekontroloval, zda na hřiště nepřichází s nebezpečnými předměty: zranili či přímo zabili o nůž či dýku protihráče, i když ten ji vůbec netasil.
Fotbalový zápas ve středověku (Florencie)
Ani „pořádkové síly“ neznaly míru. V 17. století jistý Brian Gunter zakročil ve chvíli, kdy se mezi hráči rozpoutal spor, a doslova ubil dva hráče rukojetí své dýky. Oběti byli bratři a jejich otec se chtěl pomstít tím, že Brianovu ženu obvinil z čarodějnictví. Prý měla očarovat jeho dceru, kterou otec nutil předstírat záchvaty a zvracení. Případ se nakonec dostal až před krále Jakuba I., jehož lékař spolu s dalšími kapacitami šarádě neuvěřil.
Ještě častěji byly následky ovšem vážné jen proto, že šlo o velmi tvrdou hru v době s mizernou zdravotní péči. V únoru 1582 během zápasu v hrabství Essex srazil útočník brankáře tak prudce, že ten upadl do bezvědomí a večer zemřel. Běžnější byla samozřejmě menší zranění typu zlomených nohou. To ovšem v té době znamenalo samozřejmě také jisté riziko komplikací či ztráty pohyblivosti. Ale někdo měl štěstí. Je zaznamenán případ, kdy fotbalistu s vážným úrazem údajně vyléčilo zjevení krále Jindřicha VI.
Jde samozřejmě o křiklavé případy ze staletí, která byla nepochybně násilnější než ta dnešní. Na druhou stranu, soutěživost ve sportu je spojená s určitou mírou agresivity. Sportovní psychologové se shodují, že najít její správnou míru (tedy rovnováhu mezi „nabuzením“ a sebeovládáním) je ve vrcholovém sportu klíčové a podstatně těžší, než se nám divákům může zdát. Není tedy asi divu, že nějaké excesy se čas od času objeví. (Připomínáme, že fotbalista může být za hrubý zákrok odsouzen.)
Iustrace z italského díla ze 17. století zobrazuje hřiště a rozestavení hráčů na začátku zápasu.
Jak na hřišti, tak doma
Agresivita neprovází jen dění na hřišti a v ochozech, ale zřejmě se projevuje i doma. Alespoň tedy v Británii, kde to naznačují dvě analýzy. Jedna je celonárodní, ale týkala se jen mistrovství světa v roce 2010 (práce je dostupná zde). Zahrnula policejní hlášení z celé země a podle ní došlo k více jak čtvrtinovému nárůstu nahlášených případů domácího násilí, když Británie na šampionátu vyhrála, nebo prohrála. Remízy neměly statisticky průkazný vliv.
Druhou provedli letos vědci z univerzity v Lancasteru (placený přístup odsud). Týkala se jen severozápadní Anglie, ale zato v době tří světových šampionátů, kterých se Anglie účastnila (2002, 2006, 2010). Podle ní se výskyt hlášených případů domácího násilí zvýšil zhruba o čtvrtinu, když domácí tým vyhrál, nebo remizoval. A o celých 38 procent, když prohrál. Počet případů se také postupně zvyšoval, takže šampionát v roce 2002 byl ze sledovaných nejklidnější a ten v roce 2010 naopak nejrušnější.
Jde o poměrně malé a jednoduché analýzy, takže rozdíl ve výsledcích není až tak překvapivý. Může být dán řadou okolností, které není možné spolehlivě odlišit. Je zajímavé, že obě analýzy odhalily podobný vliv, takže je méně pravděpodobné, že jde o pouhou shodu náhod. I tak by bylo dobře zopakovat ji ještě několikrát a na větších vzorcích.Ale samozřejmě hypotéza zní celkem pravděpodobně. Dokážeme si snadno představit, že fotbalová atmosféra zdůrazňující „partu“ (či vysloveně gang) může povzbudit agresivní chování vůči outsiderům, včetně rodiny a partnerů.
Česko sice na světové šampionáty příliš často nepostupuje, ale podobný trend se u nás zřejmě neprojevuje (i když u fotbalu se pije a to pro klid není nikdy dobře). Ale možná máme výhodu v tradici, spekulovala nedávno pro Týden.cz vedoucí Intervenčního centra hlavního města Prahy Marie Šusterová: "Nezaznamenala jsem, že by se v našem prostředí tato okolnost odrážela na domácích agresorech. Může to být způsobeno také tím, že Češi preferují pivní fanouškovství. Zajdou do hospody s přáteli, s nimi si i zanadávají a domů již přijdou zklidnění."
Nepochybně má pravdu, že je zbytečné britské zkušenosti mechanicky přenášet k nám. A přímo nežádoucí by bylo do dnešní doby přenášet i britské historické fotbalové zkušenosti. Jedno kousnutí na mistrovství snad může jako připomínka starých časů stačit.
