Krom toho, že byl unavený a prochladlý, se u něj přímo nabízely následující stavy mysli: naštvaný, frustrovaný, zhrzený. Kdeže. Renaud Lavillenie si místo toho všeho vybral spokojenost.
„Tohle je medaile z ničeho. Vynechal jsem čtyři měsíce tréninku, měl jsem záda na maděru,“ říkal drobný francouzský tyčkař. „Jsem šťastný, že jsem bojoval až do konce.“
Za výkon 589 centimetrů je z toho světový bronz, ale Lavillenie zase čelí otázce: Není to málo? „Navždy prokletý,“ píše o něm titulek listu Le Parisien.
Což si zaslouží objasnit. Lavillenie je světovým rekordmanem, čili podle měřítka absolutního výkonu nejlepším tyčkařem dějin. Má zlato z olympiády v Londýně, což mu doživotně budou připomínat kruhy vytetované na pravém předloktí.
Závodí-li se v hale či na evropských šampionátech, kosí soupeře jako nic, odsud má devět zlatých. Jenže ta klání světová... Proto jeho krajané zmiňují jakési zlé atletické vúdú.
Pětkrát to zkoušel, ale jeho bilance zní: stříbro a čtyři bronzy včetně toho aktuálního z lezavého londýnského večera. „Jenže tahle sezona byla tak komplikovaná,“ připomíná zase Lavillenie svá zranění. Nebyl favoritem a předčili jej vítězný Američan Kendricks i stříbrný Polák Lisek. Není to šok. Ale bolí to.
Jen se znovu ukazuje, jak těžké je být dlouhé roky nejlepší - a pak ubrat (tenista Novak Djokovič by mohl vyprávět). Co by jiní dali za takové „sportovní prokletí“, leč u mistra letů se právem řeší, zda jsou zlaté doly definitivně (ne)vytěženy.
Loni na halovém mistrovství světa v Portlandu bral titul za 602 centimetrů, ale jako by to z něj vysálo kyslík. Na mistrovství Evropy neskočil ve finále základní výšku. Na olympiádě v Riu slzel, když jej Brazilci vybučeli, neboť „ohrožoval“ jejich šampiona Da Silvu; Lavillenie pak ve stříbrných emocích začal sám sebe srovnávat s Jesse Owensem na nacistické olympiádě v Berlíně 1936, za což se brzy omluvil.
Zlá šňůra pořád nekončila. Tělo jej soužilo a neměl jistotu, zda na svůj oblíbený londýnský stadion vůbec dorazí. „Ještě před pár měsíci jsem si sám sebe na pódiu vůbec neuměl představit,“ tvrdil.
Ale přece jen... Ano, zlato je zlato, on sám to ví nejlíp. Proto ještě zkusil poslední pokus přesunout na 601 centimetrů. „Chtěl jsem dostat Sama (Kendrickse) pod tlak,“ vyprávěl. „Ale takový je sport. Máte jednoho šampiona a dva medailisty; vše dělí jen vlásek. Stříbro, nebo bronz, na tom už tolik nesejde.“
I šampion Kendricks mu uznale pogratuloval za závod, který společně vyprodukovali. „Nikdo není nebezpečnější než Renaud,“ pronesl. „Jakmile bylo po všem, řekl jsem mu: Brácho, dobrá práce! A teď si spolu dáme dobrou večeři.“
Příští šance pro Lavillenieho přijde nikoli v britské zimě, nýbrž v katarské výhni. Při světovém šampionátu v Dauhá 2019 mu stále bude jen 32 let. „Pořád beru, že je hezčích pět různých medailí než jedno zlato,“ říká. „A příště budu připravený.“ Na to, aby zlomil prokletí.
