Od 21. listopadu nebyli reprezentanti doma. Gabriela Koukalová a Michal Krčmář dokonce ještě o dva týdny déle. Ti se totiž nevraceli do Česka ani po listopadovém kempu ve finském Vuokatti, pouze se odtud přesunuli do švédského Östersundu, první destinace Světového poháru.
A co má říkat servisman Vojtěch Prášil? Odjel na sever už 26. října. „Nejprve za naším šéfservismanem Tomem Žídkem, který s rodinou žije ve Švédsku. Testovali jsme u něj před sezonou lyže. Odtud jsme pokračovali na soustředění do Vuokatti a zase zpátky do Švédska.“
Zatímco sportovci na dlouhých štrekách létají, čtyři servismani českého týmu putují po Evropě dvěma auty přeplněnými materiálem. Od konce října Prášil najel 8 000 kilometrů. „Třeba z Östersundu do Pokljuky jich bylo 2 300.“
Dávno si zvykli. „Občas mám pocit, že jsem na cestě celý rok. Je to dlouhé. Ale přijde mi to už normální,“ říká Veronika Vítková.
Vonné svíčky či herní konzole
Skandinávie, Pokljuka, Nové Město. O Vánocích na skok domů, znovu trénink a zkraje ledna vzhůru na další tři pohárová kola v kuse.
„Třetí pohár v řadě bývá pokaždé drsný,“ říká Eva Puskarčíková. Pouze Gabriela Koukalová navzdory svému šestitýdennímu přeskakování od střediska ke středisku soudí: „Vůbec mi to letos nepřijde šílené.“
Během minulé sezony se při tažení za velkým glóbem takřka nevracela domů. Jednak z opatrnosti, aby v městském prostředí nepotkala bacily, a zároveň i proto, aby unikla přehnané pozornosti.
Nyní je to jiné.
„Připadá mi, že jsem pod mnohem menším tlakem než před rokem. A každé místo, kde jsme byli, je něčím specifické, nabízí jiné zážitky. Letos si cestování i závody vyloženě užívám.“
Když zkraje listopadu opět balila na dlouhou cestu, ani nic nezapomněla. „Což je u Gábiny obdivuhodné,“ uzná Puskarčíková.
„Že jo? Asi stárnu,“ usoudí Koukalová. „Ale vozím si toho s sebou víc než dřív. Kdysi jsem se řídila taktikou: Co nemáš, to nepotřebuješ. Teď jsem přece jen pohodlnější. A jsem radši, když si od nikoho nemusím nic půjčovat.“
Ve dvou kufrech, které tahá, má například i oblíbené vonné svíčky. Pokud k ní vkročíte na pokoj, aroma vás udeří do nosu. „Jako byste vešli do čajovny,“ glosuje týmový fotograf Petr Slavík.
„Radši jsme před tím fotografováním přece jen trochu uklidili,“ přiznává Michal Krčmář, jehož spolubydlícím je jako obvykle při Světovém poháru Ondřej Moravec
Ondřej Moravec si chtěl pro změnu kvůli dlouhým skandinávským večerům přibalit na cestu oblíbenou hrací konzoli, jenže velká krabice se mu ne a ne vejít do zavazadla. Tak si ji nechal dovézt až do Nového Města. I když se traduje, že víc času u ní nakonec stráví jeho spolubydlící Michal Krčmář.
Při leteckých přesunech jsou biatlonisté omezeni maximální vahou zavazadla 23 kilogramů.
„Naštěstí si spoustu dalších věcí posíláme se servismany v autech,“ popisuje Puskarčíková. „Celkem s sebou mám tak 50 kilo. A to do toho nepočítám 24 párů lyží.“
Puskarčíková: Dochází i na stravovací krizi
Ostatní řeší váhové dilema obdobně. „Těžší věci jako boty a vysoušeč bot dávám k trenérům nebo servisákům,“ přitaká Michal Šlesingr.
Co všechno tedy má na cestách?
Zde je Šlesingrův rychlý výčet:
2 lyžařské boty, botasky, zimní i civilní boty, pantofle, 2 kompresní prádla (1 slouží jako pyžamo), 3 kombinézy, 3 kalhoty, tepláky, elasťáky, nepromokavé kalhoty, 10 trik, 6 funkčních dlouhých trik, vesta, převleková bunda, zimní bunda, péřovka, bunda na běhání, brýle.
„K tomu kupa ponožek, spodního prádla, čepic, čelenek, šátků a rukavic,“ vypočte. „Taky dýchátko na studený vzduch, počítač, externí disk, GoPro, spousta kabelů, hygiena, vitaminy... a bouchačka.“
ŠLESINGROVY CESTY. Jeden svůj den zaznamenal v minulé sezoně i na svoji oblíbenou GoPro kameru.
Pro Šlesingra se balení na každou cestu stalo s léty neměnnou rutinou. „Mám to v hlavě najeté a věci dávám do tašky pokaždé v naprosto stejném pořadí od spodního prádla až po převlekové hadry.“
Co se týče čistoty výstroje, většinou využívají služeb hotelových prádelen. „Nebo si věci šmudláme samy v umyvadle. Prací prášek vozím s sebou,“ říká Puskarčíková.
Naštěstí pouze občas se někteří z biatlonistů vracejí s lehčími zavazadly, než odletěli. Vyprávět by mohl Michal Krčmář. Cestou z Östersundu zapomněl při přestupu na letišti ve Stockholmu notebook.
V neděli večer konečně všichni opět dorazí domů, ke svým rodinám.
Puskarčíkové už notně chybí přítel i české jídlo. „Na dlouhých cestách dostávám stravovací krize. Pořád nám při svěťácích servírují jídlo, na které nejsem úplně zvyklá. Čím déle jsme pryč, tím víc mi to jídlo do mlejnku moc nejede.“
Její plán na dny předvánoční tedy zní: „Segedínek, králík, cukroví.“
Ne, nepřibere, ujišťuje.
Ještě předtím však čekají čtyři soutěžní dny v Novém Městě. Na ně se nelze netěšit. Tady atmosféra zaplněných ochozů přebíjí únavu.
