„Sem se všichni těšíme. Už jen to mě nabíjí energií. Podívejte se na ty obrovské tribuny. Představte si, až budou plné. To bude něco,“ rozhlíží se nadšeně šéftrenér reprezentace a spolutvůrce českého biatlonového zázraku Ondřej Rybář.
Povězte, co vlastně obnáší váš post šéftrenéra reprezentace?
To bych taky sám rád někdy věděl. Nebo spíš – co ještě může obnášet.
Té práce přibývá?
To je úplně normální. U každé profese se občas práce nabaluje. Pro mě je pořád velkou neznámou, co může přijít příště. Jak se biatlon posunuje dál, rozšiřuje se i naše pole působnosti. I když občas se musím nad některými problémy zasmát, přijdou mi už docela absurdní.
Například?
Teď jsme dlouho řešili, jestli čepice závodníků budou mít pět švů, nebo čtyři. Někomu sjíždí z hlavy, jiným zase ne. Ale i tohle jsou drobné detaily, které vás při závodě mohou rozhodit.
Dobře, čím vším tedy v rámci své funkce jste? Koučem, koordinátorem, úředníkem, psychologem, občas i manažerem, řidičem...
Ne, nechci, aby to takhle vypadalo. To bych si pak myslel, že jsem vším. Nejradši říkám, že jsem součástí fungujícího týmu, kde se snažíme jeden druhému vypomáhat. Dokonce i sportovci nám s některými věcmi pomohou.
Sportovci? Jak?
Michal Šlesingr je velmi šikovný přes počítače, ochotně nám vytváří a vylepšuje analýzy. A na organizování společných akcí, třeba kvůli oblečení, je zase výborný Michal Krčmář. Všechno s dalšími sportovci vykomunikuje, vyrobí si i potřebné tabulky.
S čím pomáhá Gabriela Koukalová?
Ta je výbornou designérkou. Když je zapotřebí dát někomu něco na památku nebo jen napsat přání, od Gabči to má samozřejmě větší váhu.
TRENÉRSKÉ DUO. Ondřej Rybář (vlevo) s trenérem žen Zdeňkem Vítkem.
Nabídka postu šéftrenéra vás v roce 2014 svým způsobem zachránila pro český biatlon, že? Tehdy jste chtěl coby trenér mužů u reprezentace skončit a stáhnout se, abyste trávil více času s rodinou.
To ano. Byl jsem definitivně rozhodnutý, že po hrách v Soči z rodinných důvodů skončím. Mám dva kluky, chci jim dát co nejvíc svého času.
Jenže jste to neudělal. Proč?
Protože ten biatlonový tým je taková moje druhá rodina. Cítil jsem, že i oni si zaslouží, abych s nimi byl nějakou formou dál. Proto jsem nakonec zůstal. Ta má funkce je teď mnohem víc koordinační. Nemusím už být na všech závodech nebo soustředěních.
Druhou možností tehdy bylo, že byste přijal nabízenou práci v obecním zastupitelstvu Všelibic. Umíte si představit, že byste nyní denně seděl na úřadě?
Jasně, asi by to nebylo takové, jako kdybych trénoval. Trenéřina v terénu mě naplňuje nejvíc, ale na druhou stranu, Všelibice jsou obec, ke které patřím. Mohl bych pracovat pro lidi a být blíž rodině. Každopádně rozhodl jsem se jinak. A když se už člověk rozhodne, neměl by svých rozhodnutí litovat.
Tak trochu mi připomínáte perpetuum mobile. Když se výjimečně nevěnujete biatlonu, tak stavíte rodinnou vodní elektrárnu a domácí tělocvičnu nebo se staráte o váš kus lesa. Vydržíte chvíli v klidu?
Já bych i vydržel. Ale také tyhle práce jsou mými hnacími motory. Rád se věnuji i činnostem totálně odlišným od trenéřiny. Při manuální práci musíte myslet jinak, čistím si tak hlavu. Ta naše malá vodní elektrárna je rodinným dílem. Už i naši malí kluci chodí a ptají se: Tati, kdy se ta turbína bude točit? Při práci na ní jsme strávili nějaký společný čas, a tak se celá rodina těší, až bude fungovat. Snad už příští rok.
Z pozice své funkce nemusíte cestovat na každý Světový pohár. Mnohé však překvapilo, když jste v březnu chyběl při pohárovém finále na Sibiři, kde Gabriela Koukalová bojovala o velký glóbus pro absolutní šampionku.
Já byl s Gábinou stále v telefonickém kontaktu. A měla u sebe Zdeňka Vítka, kouče žen. Ten byl tím správným kliďasem, kterého tam potřebovala.
Přesto, o velkém glóbu jste si ještě nedávno nedovolili ani snít. Na Sibiři se ten sen naplňoval bez vás. Je možné, že jste tam záměrně neodletěl proto, aby Gabriela Koukalová nebyla z tolika lidí kolem sebe zbytečně nervózní?
To jsou určité trenérské taktiky, které zvažujete. Přemýšlíte, jak se situací naložit a co by závodníkovi nejvíce pomohlo. Já dospěl k tomuto řešení.
Jak jste se potom choval doma u televize? Pochodoval jste po bytě?
Manželka říká, že takhle mě mockrát nezažila. Se svým emotivním sedmiletým synem jsem u přenosu i poskakoval. Jasně že jsem byl nervózní.
A najednou ten glóbus skutečně získala. Co jste vzápětí udělal?
Manželka přinesla rychlé špunty, že si připijeme šampaňským. Oba jsme byli dojatí. Já pocítil velké vnitřní uspokojení. V hlavě se mi vracely momenty, co k té chvíli vedly. Mísila se ve mně euforie s vědomím, že dál musíme zůstat nohama na zemi. Přemýšlel jsem, jak se asi cítí ti, kteří jsou na Sibiři. A těšil jsem se, až Gábinu přivítám na letišti.
Jaká je podle vás povahově?
Svá, výjimečná, odlišná od většiny.
V čem je nejvíc svá?
Ona je vážně ve svém nitru takový bohémek. V roli sportovce se snaží být precizní. Když něco dělá, chce, aby výsledek byl co nejlepší. Ale ta její bohémská část se neustále projevuje.
Příhodami, o nichž mnozí tvrdí, že ani nemohou být skutečné?
Sám si někdy říkám, že se ani nemohly stát. Ale ony se vážně všechny dějí, i když vypadají tak neuvěřitelně. Občas mě napadne, že už snad Gábina ani nic zapomenout nemůže, že už si tím vším prošla. Ale pak je to tu zase: Jé, já jsem tam asi zapomněla přijít.
Která z těch příhod vám připadala nejvíc bláznivá?
Smíšená štafeta v Östersundu 2013. Dojela druhý úsek, sundala lyže, ale namísto svých odnesla omylem do buněk ty, které měl u startu na poslední úsek připravené Ondra Moravec. Tehdy jsem si spálil průdušky, když jsem Ondrovi pro jeho lyže běžel. Prostě se přehmátla a vzala jiné. A štafeta, ve které jsme pak dosáhli na historické vítězství, se málem odehrála úplně jinak.
Víte, že letos „slavíte“ jubileum? Jste už deset let u reprezentace.
To je opravdu už hrozná doba.
TAK JAkÁ BUDE TA SEZONA? Šéf svazu Jiří Hamza (vlevo) a Ondřej Rybář.
Kdyby vám před deseti lety řekli, že na Světový pohár v Novém Městě přijede v prosinci 2016 přes sto tisíc fanoušků, co byste si myslel?
Že je to příběh z říše pohádek. Biatlon u nás dostal úplně jiný rozměr. Nejenže se posunujeme výkonnostně, ale žije jím i spousta fanoušků, což je nádherné. Dřív na biatlon v Německu chodilo 30 tisíc lidí denně a u nás jen kupička. Už tehdy jsem cítil, jak krásným sportem je, a chtěl jsem ho lidem přiblížit, aby si ho i oni užili – jen jsem nevěděl jak. A zčistajasna to přišlo. Máme výsledky, povedlo se u nás mistrovství světa a všichni ti dnešní fanoušci objevili to, co bych jim sám jen těžko vysvětloval.
Ale zůstanou věrní, i když se přestane dařit a přijde generační krize?
Věřím, že i potom zhruba polovina těch fanoušků zůstane. Stejně tak spousta chlapů usedá k přenosům formule 1, protože v nich nachází adrenalin. Zvykli si, že ve formuli není žádný Čech, a přece ji chtějí vidět. Kdo čuchnul k biatlonu, také ho musela oslovit velká jména: Björndalen, Fourcade, další legendy. Lidé si nacházejí své příběhy a chtějí vidět jejich pokračování. Jde o sport, který nabízí tolik nečekaných zvratů. Právě po tom divák touží.
Že se ta výměna blíží, si určitě uvědomujete, že? Slavná generace Šlesingra, Moravce, Koukalové či Vítkové tu nebude věčně.
Já vím. Oni dovedli náš biatlon na vrchol. Zatím nevíme, kdy se jejich kariéry zastaví. Ale snažíme se co nejvíc připravit, aby – až se tak stane – byla díra co nejmenší. Zažívá to každá země. I Němci se s generační krizí trápili, dva roky měli šílené problémy s týmem žen. A teď ho mají ze všech nejsilnější.
Přemlouváte Gabrielu Koukalovou, ať si rozmyslí své avizované loučení po olympiádě 2018?
Bavíme se spolu o tom. Chápu, že i sportovec si občas potřebuje vytyčit nějakou hranici. Gábina chce zkusit jiné věci, o kterých je přesvědčená, že je také dokáže dělat dobře.
CO S NÍ BUDE DÁL? Ondřej Rybář není přesvědčen, že Gabriela Koukalová po hrách v Koreji skutečně skončí.
Opravdu tedy skončí?
Zatím jsme se s ní shodli na tom, že teď nemá cenu o tom moc mluvit na veřejnosti, protože všechno se vyvíjí. Nejhorší jsou avizované odchody, po kterých následují opakované návraty. Sama mi řekla: Něco takového bych nechtěla. Ano, je možné, že po hrách v Jižní Koreji 2018 skončí. Ale třeba se její život vyvine jiným směrem a napadne ji – ještě rok bych po olympiádě ráda zůstala. O odchodu se lehce mluví, jenže když ten čas přijde, těžko se provádí. Není jednoduché ukončit něco, v čem jste dobrý, a odejít do nejistoty. Zvlášť pokud jí biatlon stále přináší potěšení.
A co vy? Jak dlouho zůstanete?
Na rozdíl od závodníků mohu coby trenér zůstat delší čas. Jde jen o to, v jaké pozici. Pokud zvládnu biatlon dál skloubit s rodinou, nemám zatím v plánu odcházet. Dal mi strašně moc a já bych mu to rád nějakým způsobem vrátil. Ať už v klubu, nebo u reprezentace. Dokud mu dokážu být prospěšný, rád u něj budu dál. Pokud bych ale cítil, že jsem tam jen fosilií, tak skončím.
A co ta vaše vodní elektrárna?
Tu mám jako koníček. Tu vedle biatlonu zvládnu.
