A má ho cenu vůbec sledovat, když je dopředu jasné, že o medaile se na šampionátu v Rize budou zase rvát ty stejné čtyři týmy?
Teď jiná otázka: Proč florbal vyvolává takové vášně? Proč mu spousta lidí nemůže přijít na jméno? Proč ho mnozí přehlížejí?
„Intenzita těch názorů plyne z toho, že se někteří lidi nemohou smířit s tím, že jsme jediný týmový sport, který v poslední době výrazně rozčeřil zdejší sportovní vody. Jsme jeden z nejviditelnějších sportů v republice, a tak nutí lidi, kteří mu nefandí, se k němu vymezovat,“ míní Filip Šuman, šéf florbalového svazu. „Těžko se mohou smířit s tím, že nastupuje nový fenomén.“
I on si všiml, že sport, kterému velí, vyvolává emoce. A to i na funkcionářské úrovni, kde to však je „hodně záležitost pocitu konkurence“. Třeba toho, že florbal, kterému za poslední roky propadly tisíce dětí, jim zužuje základnu?
„Ne,“ odvětí Šuman. „To je zažitá fáma. Členská základna se některým sportům snížila, protože je mládež postavená na výrazně slabších ročnících.“ A přidává příklad: „Já jsem ročník 1974 a nás se narodilo 200 tisíc. V letech 1995 až 2004 se v průměru rodilo 90 tisíc dětí. Vliv na úbytek základny má, kolik je dětí a zároveň kolik je sportů. Ne to, který sport je zrovna populární.“
Sledovanost v televizi je
A tak „konkurenci“ spíš vadí, jak se florbal rozšířil na školách. Jak se umí prosadit do médií či jak zachytil nástup sociálních sítí.
„Florbal je v televizi hodně propagovaný a já chápu, že některým lidem lezeme krkem,“ míní útočník Tomáš Sladký, který o víkendu odehraje 129. zápas v reprezentaci, což je nový rekord českého florbalu.
Ano, v televizi je florbal často vidět, teď během mistrovství dokonce z českého pohledu i „béčkové“ zápasy. Šuman však na číslech dokazuje, že lidi národní tým zajímá. Jeho první zápas v Rize proti Norsku v sobotu odpoledne sledoval každý desátý, kdo měl zapnutou televizi. A kousek duelu s Lotyšskem vidělo 450 tisíc lidí, což jsou čísla na úrovni fotbalové Ligy mistrů.
Proč tedy florbal mladé tolik táhne? „Je strašně jednoduché začít,“ říká Sladký. Vlastně je do jisté míry jako fotbal. Přijdete na první druhý trénink a můžete hrát zápasy. Žádné složité a dlouhé zvládání techniky. Což na jednu stranu přitáhne masy a bude dál přitahovat – třeba proto, že teď se rodiči stává první generace, která florbal sama hrála. Na druhou stranu florbal na školách často slouží jako náhražka za tělesnou výchovu. Učitel rozdá hokejky, pak sleduje hru. Jiný rozvoj žádný.
A to je chyba, byť ne florbalu.
Jednostranné zaměření na florbal navíc může způsobovat zdravotní trable. „Při běhu s hokejkou se vyosíte na jednu stranu a tvoří se florbalový hrb. A florbalový hrb je nový terminus technicus mezi fyzioterapeuty. Je to stejné jako tenisový loket nebo fotbalový kotník,“ tvrdí jedna fyzioterapeutka.
Což opět není vina florbalu jako sportu – podobně jako tenisu či fotbalu – ale osvěty mezi trenéry, učiteli o kompenzačních cvicích.
Zřejmě klíčová je v určitém kritickém pohledu na vrcholový florbal skutečnost, že ho spousta lidí (rodičů) vnímá jako hobby sport. Jako kroužek pro děti.
Což má dva aspekty.
Ten pozitivní, že jako rodič nemusíte dávat děti na sport s vědomím, že se jím budou živit. Že ho od útlého věku budou dělat kvůli výsledkům. Pak florbal v juniorském věku nedělají zcela naplno.
Florbalové činovníky teď na mistrovství zlehka nadzvedl 19letý Marek Beneš, který do 14 let hrál hokej, což pro ČTK komentoval: „V hokeji jsem taky neměl špatně nakročeno, ale asi jsem se trochu bál vidiny, kolik se toho pro něj musí obětovat. Florbal je jako amatérský sport takový nenáročný, mám čas úplně na všechno. I když bere hodně času, v klidu stíhám školu, kámoše a stejně se dá dostat na mistrovství světa, když jen trochu chcete.“
Jenže lze se jeho pohledu divit?
Pomůže profesionalizace
„Marek pojmenoval, jak je na tom florbal v mládežnických kategoriích. Florbalový svaz dělá maximum, abychom byli viditelní, ale já bych jako přidanou hodnotu viděl, kdyby se stejnou vervou pracoval na tom, aby se sport zprofesionalizoval,“ tvrdí Tomáš Kafka, nejzkušenější z českých reprezentantů. „Když to budete v dětství dělat s vědomím, že možná budete profíci, tak se tomu věnujete důkladněji. Teď je velká mezera v nárocích na mládežnického hokejistu, fotbalistu a na mládežnického florbalistu.“
Říká se, že vše souvisí se vším. A tak i Kafka vidí spojitost. Právě v juniorském věku Čechům nejvíce odskakují Švédsko a Finsko, dvě nejlepší florbalové země, které pak spolu pravidelně hrají finále. „Proto je ve florbalu ten element, že jsou karty do jisté míry rozdané a k překvapení moc nedochází,“ říká Kafka.
Vidina (částečné) profesionalizace, o které mluví, zvýší počet adeptů národního týmu. Protože jen málokomu se chce podstupovat současný dril, kterým reprezentanti z české superligy procházejí. Trénují pětkrát týdně, každý víkend zápas, a když přijde světový šampionát či soustředění, berou si v práci dovolenou. Jiní během kariéry studují vysoké školy a často se jim pak nechce vše podřizovat florbalu.
Nejspíš ani tento text nepřinesl kritikům odpověď, jestli je florbal „opravdový“ sport, který má cenu sledovat. Ale určitý pohled na něj má aspoň přinést pochopení.
