To je Mont Ventoux.
Monolit tyčící se k nebi z rovin Provence. Záludný osamělý obr, součást cyklistické DNA, ale i postrach generací jezdců. Dvacetikilometrová řehole.
A také hora, která umí zabíjet.
V historii Tour se stala exkluzivním chodem, s nímž organizátoři šetří, aby tím ještě navýšili její hodnotu. Ne, toto není Tourmalet, takřka každoročně náležící k menu nejsledovanějšího závodu.
Teprve popatnácté dnes peloton Tour de France zamíří směrem na Mont Ventoux. Cyklisté se opět vydají ve stopách básníka Petrarky a jeho pouti z roku 1336, prvního doloženého výstupu na vrchol.
Ale nedosáhnou ho. Nesmějí.
Předpověď vichřice o síle až 100 km/h přinutila organizátory posunout cíl o šest kilometrů pod vrchol k Chalet Reynard, kde ještě cyklisty i diváky bude chránit les.
„Tour ztratila svého obra,“ píše server velonews.com.
„Velká škoda,“ lituje Nairo Quintana, lídr Movistaru. „Je to úžasné stoupání a navíc vyhovuje mým schopnostem.“
Rovněž Nicolas Portal, sportovní ředitel konkurenčního Sky, lituje: „ Rád bych, aby se jelo až na vrchol. Nejen kvůli nám, ale kvůli sportu.“
„Smůla pro závod. Ventoux je ikonické stoupání,“ tvrdí Dave Brailsford, manažer Sky. „Ovšem bezpečnost jezdců je prvořadá. Věřím, že i tak to bude vzrušující souboj.“
Totéž si myslí i Chris Froome. Vždyť také devítikilometrové stoupání na Chalet Reynard, šest kilometrů pod vrchol do náhradního cíle, je mimořádně obtížné, o průměrném sklonu 9,3 procenta.
„Navíc jestli bude na trati foukat silný vítr, roztrhá pole na kousky ještě předtím,“ soudí majitel žlutého trikotu. „Nevím, co od této etapy očekávat. Může to však být ještě intenzivnější závod, než kdyby byl cíl na vrcholu.“
Dvojnásobný šampion Tour ze 70. let Bernard Thévenet o plnohodnotném výšlapu Mont Ventoux tvrdí: „Je to dlouhý, drsný a mytický kopec, na němž skvělý jezdec může vyhrát i celou Tour. Ovšem mnozí ji tu v minulosti také ztratili.“
Tom Simpson, posilněn také zakázaným amfetaminem, tu v roce 1967 ztratil mnohem víc.
Vlastní život.
1967: Tome, to je konec, slez
Tři kilometry pod vrcholem, kde stín byl jen zbožným snem a slunce se odráželo od bílých kamenů, začal dehydratovaný Brit kolabovat, s kolem se potácel napříč silnicí, obličej bílý jako papír, pěna kolem úst.
Marně se ho šéf britského týmu Alec Taylor pokoušel zadržet. Marně jej mechanik Hall žádal: „Tome, to je konec, slez.“
Simpson padl z kola, opět nasedl, tvrdošíjně chtěl jet dál. „Go on, go on,“ zněla jeho poslední slova.
Dva kilometry pod vrcholem padl znovu. Do bezvědomí. Hall a druhý mechanik Ryall jej odnesli vedle silnice. Prsty stále pevně svíral řídítka, nemohli je odtrhnout, zuby měl zaťaté. Na motocyklu dorazil šéflékař Tour Dumas a dva muži Britovi násilím otevřeli ústa, aby lékař mohl provést dýchání z úst do úst.
Polibek života přišel pozdě.
Tom Simpson v 29 letech zemřel.
1970: Merckx, vítěz s kyslíkovou maskou
Na osudném místě postavili britskému jezdci pomník, rok co rok je obsypán květinami.
Když se sem Tour v roce 1970 vrátila, Eddy Merckx při průjezdu smekl čapku. Toho roku tu belgický „Kanibal“ odpáral všechny soupeře, ale za cílem se zhroutil a museli mu nasadit kyslíkovou masku. „Měl jsem o sebe strach,“ přiznal.
Tolik památných příběhů už bylo na Mont Ventoux napsáno.
2000: Armstrong nechává vyhrát Pantaniho
Tady válčili v roce 2000 i Lance Armstrong s Markem Pantanim, rameno na rameno, dva giganti. Američan jistil své celkové vedení, o etapu ani nestál. „Vince,“ zavolal na Pantaniho před cílem. Vyhraj!
Jenže Pantani rozuměl, že ho pobízí: „Vitesse.“ Jeď rychleji.
On-lineSledujte 12. etapu Tour v podrobné on-line reportáži. |
Těsně před cílem Armstrong zpomalil. Později tvrdil: „Nechal jsem ho vyhrát. Šlo mi jen o žlutý dres.“
„Já ale zvítězil vlastními schopnostmi,“ rozčilil se Pantani a obvinil protivníka z nedostatku úcty.
Už nikdy nebyli přáteli.
2013: Zapamatujte si to jméno - Nairo Quintana
V létě 2013, při dosud poslední návštěvě Tour, viděla hora duel, jenž se stal předzvěstí časů budoucích. Malý kolumbijský cyklista Nairo Quintana zde poprvé ukázal, jaký potenciál v něm dříme. Přesto ani on na žlutou mašinu jménem Chris Froome (zatím ještě) neměl.
1955: Ferdi je příliš starý, Ventoux ho zavraždil
V 50. letech minulého století, předtím než etapy Tour končily přímo u observatoře na vrcholu Mont Ventoux, překonávali jej cyklisté nahoru i dolů a dojížděli až do Avignonu.
V likvidačním červencovém žáru ročníku 1955 ztratil ve zdejších serpentinách vědomí Jean Mallejac. Od šéflékaře Dumase dostal v sanitce injekci solucamforu a kyslík, po čtvrt hodině se probral, začal se prát s ošetřovateli a křičel: „Dejte mi kolo, já jedu dál.“
Dumas jej raději nechal připoutat.
Ferdi Kübler, švýcarský vítěz Tour, toho dne v lesích na úpatí Mont Ventoux útočil, i když jej kolega Géminiani varoval, aby nebral horu na lehkou váhu.
„Ferdi není jako jiní jezdci, Ferdi je šampion,“ reagoval Švýcar, s oblibou o sobě hovořící v třetí osobě. „Budu útočit a vyhraju!“
Pod vrcholem se také on potácel a ztrácel. Při sjezdu z hory třikrát upadl. Zastavil v kavárně, požádal o vodu. Pak se znovu rozjel, jenže opačným směrem. Až diváci jej otočili o 180 stupňů.
Následujícího rána odstoupil z Tour a oznámil, že ji už nikdy nepojede: „Ferdi je příliš starý. Ferdi byl zavražděn Ventouxem.“
Slavný Louison Bobet tuto drastickou etapu přes Ventoux do Avignonu vyhrál, ale když za ním jeho bratr Jean pozdě večer přišel na pokoj, ležel bezvládně na posteli, stále oblečen v dresu.
„Nedokážu si ho ani svléct.“
Právě tehdy se zrodila legenda jménem Mont Ventoux.
2016: Hora odstrašovala vyzyvatele?
O 61 let později čekal strhující příběh na další pokračování.
Hora, jež dokáže být vysušující a oslepující za slunce a klaustrofobická a děsivá v nevlídných dnech, vyhlížela další vyzývatele.
Nebo je spíš odstrašovala?
Proto snad přivolala vichřici?
Dnes je Den dobytí Bastily, francouzský státní svátek. Až milion diváků má lemovat trať, už od začátku týdne na horu najížděli.
Jen z jejího vrcholu teď musí sejít o šest kilometrů níž.