Petra Kvitová i Karolína Plíšková pohořely. Vypadalo to, jako by obě na nejslavnějším turnaji až příliš doufaly ve smilování nebes.
Kvitová se rvala jako rozzuřená lvice. V klíčových chvílích ale postrádala jistotu, kterou ledabyle poztrácela v uplynulém půlroce.
Po rozchodu s koučem Kotyzou se opájela pocitem svobody. Poté angažovala trenérského nováčka Čermáka. Obklopuje se lidmi, s nimiž jí je fajn. A tak se vtírá otázka, zda by jí v drsném prostředí víc nepomohl zkušený profesionál, byť by s ním nebyla úplná pohoda.
Posbírala spoustu trofejí. Chová se mile, nečiší z ní arogance. Nemá povinnost zodpovídat se veřejnosti. Je ale smutné sledovat, kterak promarňuje měsíce a roky, během nichž mohla být světovou jedničkou. Nestačí věřit v náhodu, že „to přece jednou trefí“.
Sportovní vyšší moc v Londýně naložila podobně férově s Plíškovou. Ani ona si nezasloužila dokráčet dál než do druhého kola.
Na menších podnicích nezřídka zazáří. Potíž musí vězet v jejím přístupu ke grandslamům, na nichž má bídnou bilanci 13-17. Neumí se na ně nachystat. I jí čas utíká, není úplná mladice. Ve 24 letech už Kvitová vyhrála druhý Wimbledon.
Rada je snadná: Nespoléhat na náhodu. Současný tenisový ordál totiž na rozdíl od toho starověkého vždycky odhalí pravdu.
