Hodně se Tour od vašeho debutu v roce 2008 změnila?
Změnila se především cyklistika. Hlavně od roku 2010, po vstupu týmu Sky. Tréninky se zintenzivnily, závody přitvrdily. Celý náš sport je rok od roku větší a větší.
Jak to myslíte?
Když jste se podívali na týmová parkoviště v roce 2006, měli jsme tam jeden autobus a dva obytné vozy. Dnes má každý tým dva obytné autobusy, kamion pro mechaniky i pro kuchaře. Můj Liquigas, který tehdy nebyl ani nejchudší, ani nejbohatší mezi prvodivizními stájemi, měl roční rozpočet 7 milionů eur. Teď má Sky 34 milionů, a to nikdo neví o tom, kolik milionů ještě investují do výzkumu. Sponzoring už není o rodinných firmách, ale o nadnárodních společnostech. Ty do cyklistiky hodně investují, ale také toho hodně vyžadují.
Týmový boj během etap je i proto mnohem urputnější?
Ano. To je důsledek. Každý se snaží vyeliminovat riziko. Kolikrát se v průběhu etap řadí v čele pelotonu vláčky pěti nejsilnějších týmů a zdá se, že všichni jedou stejně, i když být vpředu v devíti lidech je neuvěřitelně náročné. Zato Francouzi Bardet nebo Pinot se nebojí schovat v pelotonu a potom jsou čerstvější v závěru.
Jak se balí na Tour? Rychle. Snadno. MáloBalení na Tour? „To je otázka půl hodiny,“ říkal Roman Kreuziger v Plzni. Většina týmových věcí na něj čekala až na startu, včetně nových verzí dresu stáje Tinkoff speciálně pro Tour. „Dresů tam dostáváme vážně hodně. Klasický závodní, dále speciální na rychlé etapy, pak extrémně lehký a navrch kombinézu. A od každého tři nebo čtyři kusy.“ Rovněž speciální edici týmových triček a košil obdržel až na místě. „Proto běžně odjíždím na Tour s poloprázdným kufrem.“ Přesněji: bere si s sebou jen velký kufr, ve kterém má zastrčený menší a navrch batoh na záda. „Velký kufr potom nechávám během Tour s náhradními dresy a s dalšími méně potřebnými věcmi stát v týmovém kamionu. Pokud něco potřebuju, vždycky mi ho vytáhnou. Jinak cestuju jen s malým příručním a s batůžkem.“ Co tedy v Plzni zabalil? „Jedny dlouhé kalhoty, dvoje kraťasy, dvě mikiny i dvoje tretry, troje brýle, hygienické potřeby a počítač.“ Ten si s sebou v minulosti ani nebral. „Ale teď je užitečný. Mohu si do něj vytáhnout data z etapy a být díky němu ve spojení s rodinou.“ Zato knížku si žádnou nevzal. „Stačí mi dva tři časopisy, které koupím na letišti.“ |
Nejbohatší stáje, včetně vašeho Tinkoffu, se naopak neschovávají.
Vleze dopředu jeden tým, přidá se druhý, třetí a hned se tam přetlačují Sky, Movistar, Astana i my. Jakoby si ty týmy chtěly dokazovat, kdo je silnější.
Bolí vás tedy Tour více než dřív?
Určitě. Dnes se pořád porovnávají watty na kila. Na úrovni kolem 5,5 až 5,7 wattu na kilo dřív zůstávalo takových 15 jezdců. A v současnosti jich je 70. Dřív nebylo v pelotonu takové dusno, docházelo k menšímu počtu pádů a závody mi přišly i hezčí na podívání. Do kopců se tempo stupňovalo odspoda nahoru. Zato teď se tam na úpatí stoupání natlačí nějaký silný tým, jedou prvních 10 minut kopce na totální doraz a čekají, co se z toho urodí.
Která Tour bolela nejvíc?
V roce 2011 jsem ji protrpěl. Dvakrát jsem spadl a dojel se zlomenou člunkovou kostí. Fyzicky bývalo kolikrát náročnější Giro. Ale když jsem si letos projel poslední týden Tour, přišlo mi, že se z toho stává boj organizátorů, kdo udělá těžší závody. Na druhou stranu na Tour se dlouho těšíte a připravujete.
Euforie z vědomí „jsem na Tour“ navyšuje práh bolesti?
Rozhodně. Na Tour bojujete do poslední chvíle. Vidina Paříže vás žene, chcete tam dojet. Stejně tak se i před startem závodu musíte na Tour těšit. Pokud se netěšíte, znamená to, že nejste připravený každý den se s někým strkat a bojovat na trati o každý centimetr, každou zatáčku.
Přesto, napadlo vás někdy: Radši slezu a zabalím to?
Právě toho roku 2011. I v poslední etapě. Když jsem s tou zlomeninou najel na kostky, prožil jsem peklo.
Mnozí jezdci si stěžovali, že během Tour kvůli únavě často ani nemohou usnout. Vy také?
Když si hrábnete opravdu na dno, je složité zabrat. Zvlášť pokud bydlíte v hotelu, kde není klimatizace a venku je zrovna 40 stupňů.
Jako loni v Gapu.
Tam jsme dokupovali ventilátory.
Berete si někdy prášek na spaní?
Ten je až poslední možností. Ale pokud ještě v jednu v noci blouzníte a brzy ráno zase máte vstávat, tak aspoň čtyři hodiny tvrdého spánku potřebujete.
Dokážete si vůbec na Tour vychutnat jídlo? Nebo jde jen o povinné doplňování energie?
Určitě si i pochutnám. Místo naší dlouholeté kuchařky Hannah máme letos s sebou kuchaře z Itálie, kterého jsem zažil už na Vueltě 2009. Dovede vařit pestře. I ty těstoviny a rýži, které do sebe potřebujete dostat, se dají udělat na spoustu způsobů. K tomu kuřecí, čerstvá ryba, mořské plody. A pokud budou venku zase čtyřicítky, ocením i dobrý čerstvý salát.
Loni bylo vedro spalující. Asi i pro vás, milovníka tepla...
Takové extrémy nejsou příjemné pro nikoho. Tělo se neustále přehřívá a regenerace zpomaluje. Potom má velký vliv, jak jste na tom s kondicí. Pro nás, co jsme loni jeli i Giro, to bylo o hodně tvrdší.
PŘÍJEZD DO NORMANDIE. Favorizovaný tým Tinkoff přiváží do startovní destinace Tour de France armádní vůz.
NA BŘEHU. Tým složený kolem favorita Tour Contadora trénuje na pobřeží před startem závodu v Normandii.
Po etapě býváte natolik v transu, že čtvrt hodiny po dojetí na vás radši nemluví ani vaše manželka. Je to tak?
Je. Než se dostanu do autobusu a dám si sprchu, honí se mi hlavou všechno možné. Novináři mají rádi rozhovory hned za cílem, ale to není úplně ideální okamžik. Tou dobou jezdci bojují sami se sebou, natož aby byli otevření k médiím. Radši se nejdřív ochladím ve sprše a až pak komunikuju.
Jako spolulídr či hlavní pomocník jste zažil Tour se čtyřmi lídry: Nibalim, Bassem, Vinokurovem a Contadorem. S kým se vám závodilo nejlíp?
Nejpreciznější ze všech byl Ivan Basso. Ten etapy i soupeře opravdu metodicky studoval.
Tehdy se vám moc nelíbilo, že vás nutil být stále vepředu.
Tehdy ne. Ale Ivan měl zkušenosti a věděl, jak závodit. Také teď, kdy je sportovním ředitelem, se snaží přemýšlet i jako závodník a hodně věcí nám usnadní. Má pořád oko jezdce – pozoruje, jak šlapete, a podle toho pozná, jak se cítíte. Naopak největší pohoda bývala na Tour s mladým Nibalim. Když to jeden den nešlo, tak to prostě nešlo, ale u stolu pak bylo stejně veselo.
Jaký je Alberto Contador?
Jako stroj ve válce. Říká sice, že ostatní nesleduje, ale přitom sleduje naprosto všechno. A je hodně důsledný, aby měl co nejmenší váhu.
Cítil jste se na Tour lépe coby spolulídr, nebo superdomestik?
To není moc velký rozdíl. Když máte být tím posledním, kdo zůstane s lídrem, tlak je podobný.
Tlakem často bývají slova sportovních ředitelů. Je pro vás důležité, kdo z nich a jakým stylem do vysílaček mluví?
Parta mezi jezdci a personálem je důležitá. Měsíc je dlouhá doba, a pokud něco nefunguje, z hlasu ve sluchátkách to poznáte.
Platí, že by sportovní ředitel neměl ani křičet, ani váhat?
Musíte z něj cítit jistotu. Pak nad rozhodnutími, která se z auta udělají, nikdo moc nedumá. Zato když mluví při etapě nepřesvědčivě, závodníci začnou jeho pokyny rozebírat, což nedělá dobrotu. Ale my máme na Tour v autě Seana Yatese a ten je excelentní.
Dalším významným mužem z realizačního týmu je pro vás masér Nakano, že?
Ten byl se mnou i před Tour v Plzni. Doprovází mě od roku 2007.
U něj po etapě vypustíte páru a občas si i postěžujete?
Ano. Za ta léta zná, jak reaguju a kdy mi má co říct. Pokud si lehnu a nemluvím, ani on nemluví. A když se naopak rozpovídáme, tak ví, že nakonec přijde ode mě i nějaká ta bomba, kterou musím vypustit.
Jaká je nyní nálada v týmu Tinkoff? Contadora zajímá jen vítězství, do Tour však nevstoupíte jako největší favorité. Vyhovuje vám tato pozice?
Mně určitě. Jak známe Alberta, bude se chtít ukazovat od první etapy. Ale podle mě je lepší, že přípravný závod Dauphiné nevyhrál. Není výhodné vstupovat do Tour jako první favorité.
