Pod blankytně modrou oblohou a v přívětivém teple Azurového pobřeží vybíhal Berdych za míči. Okolo pasu měl pružný černý popruh, jímž ho při startech brzdil kondiční trenér Azuz Simčič.
„Dřív jsem se na antuku netěšil, ale loni se mi na ní dařilo a ten pocit se přenesl i do letošního roku,“ řekl třicetiletý dlouhán. Do další fáze sezony vstupuje na „domácím“ podniku v Monte Carlu, kde obhajuje 600 bodů za postup do finále.
Na začátku dubna 2015 se mohl holedbat bilancí 23-6, teď je na tom hůř: 16-7. Ale neklesá na mysli: „Není třeba zvonit na poplach.“
Jak zvládáte přesun z oblíbeného betonu na kluzkou antuku?
Zatím dobře. Začal jsem na ní trénovat hned po vypadnutí v Miami. Na nějaký den odpočinku zbude čas před turnajem v Madridu, až skončím tady v Monte Carlu. Všechno běží podle plánu. Mám tu celý tým, počasí je super, podmínky parádní.
Jak se vyvíjí váš vztah k oranžovému povrchu, který k vašemu stylu dvakrát nepasuje?
Zvykám si rychleji. Dřív mi antuka nebyla moc po chuti. Možná mi pomohl minulý rok, který se mi na ní docela vyvedl. To ve mně zůstalo. Je to jen příprava, ale myslím, že je pohoda na kurtu vidět. Cítím se jako loni. Snad mi to půjde podobně.
Zdraví slouží?
Slouží. Děkuju za optání. Nic mě netrápí. Únava je. Musí být. Kdybych ji necítil, něco by bylo špatně.
Jak hodnotíte úvod sezony? Je těžké okopírovat ten loňský, že?
To srovnání by bylo skoro nefér. Letos je ve špičce větší pohyb. Asi bych našel zápas, který mohl dopadnout líp. Ale zase jsem prohrával se soupeři, kteří jsou na hodně vysoké úrovni: dvakrát s Djokovičem a Kyrgiosem, s Federerem nebo Raonicem. Nejsou to hráči, se kterými nesmím prohrát. Žádná tragédie. Porážky mi vadí, ale není třeba zvonit na poplach. Sezona běží a pevně doufám, že bude dlouhá. Budu se prokousávat kolo za kolem, a až narazím na ty nejtěžší soupeře, pokusím se to zvládnout. Základ je neprohrávat s těmi dole.
Je stále náročnější držet místo mezi deseti nejlepšími?
Určitě. Nahoře zůstávají ti, kteří se tam drží dlouho. Zabydlují se tam ti mladší - Nišikori, Raonic a tak dále. Přidávají talenti jako Kyrgios, Zverev, Čorič, Thiem a další. Překážek je čím dál víc. Taky stárnu, je to zase o kus složitější. Přesto musím pořád makat a tu svoji pozici hájit.
Váš kouč Vallverdu po Miami na Twitteru vyvěsil hesla: „Usiluj o zlepšení, ne o dokonalost. Nikdy nesmíš ustrnout.“ Co teď nejvíc pilujete?
Není to tak, že najednou něco musím překopat. Když jsme začínali s Danim, nastavili jsme směr, kterým bych se měl ubírat. Vyšli jsme z kondice, fyzické připravenosti. Z ní vyplývá, co si můžu na kurtu dovolit. Pořád se toho plánu držíme a posouváme se krok za krokem. Rozhodně nejsme na konci.
Přemýšlíte dlouhodobě jako Roger Federer, který před časem udělal změny, aby i po letech mohl bojovat s nejlepšími?
Přesně to je náš hlavní cíl. Je mi třicet. Po týdnu, po měsíci u mě nejsou vidět radikální změny jako u Čoriče, u Zvereva. Snažím se, aby tělo vydrželo co nejdéle bez zranění, v co nejlepší formě. K tomu ladíme detaily. Nemůžu na půl roku zmizet, dělat na kondici a úderech. Trávím deset měsíců na turnajích a taky někdy potřebuju odpočívat. Musím makat soustavně a trpělivě.
