Celkem v šesti utkáních zaznamenal pět alley-oopů, tři další smeče, čtyři bloky a po jednom jednoduchém i dvojitém uvolnění přes obránce. Jeho aktuální průměr činí už 6,4 a za lídrem Nicchaeusem Doaksem ze Svitav tak zaostává jen o šest desetin bodu.
Ať se protivníci snaží sebevíc, letů ke koši se 208 centimetrů vysoký pivot rozhodně nevzdá. „Mám to moc rád. A i když neříkám, že to nejde zastavit, budou to mít soupeři těžké,“ podotýká Roseboro, který se k úspěšnému dunku během ledna nedostal s Děčínem a Jindřichovým Hradcem, na kterém si naopak pořádně smlsnul v předchozím vzájemném souboji.
Většinu videí, kde se vyskytne nějaký jeho kousek, ihned vkládá i na svůj facebookový profil, aby se potěšili také kamarádi a rodina v Americe.
A když se jej někdo zeptá, jaká ta česká liga vlastně je, obvykle říká tohle: „Je to velmi dobrá soutěž, velice fyzická a je tu spousta talentovaných hráčů. A pro mě znamená zdejší angažmá další krok směrem nahoru.“
Jak se z dostupných informací zdá, Roseboro není zcela typickým Američanem. Ač na Hané bydlí sám, během vánoční pauzy neodletěl domů, ale strávil ji v Česku. „Neměl jsem pro to zvláštní důvod, možná nemám rád letadla,“ říká aktuálně nejužitečnější hráč orlí letky.
V kontaktu je tu s řadou dalších zámořských hráčů, třeba s Doaksem ze Svitav, s Noffletem z Jindřichova Hradce, s Jonesem z Brna a pozná už se také s Kolíňáky na čele s McEachinem, s nímž se vídal v minulé „finské“ sezoně.
Právě Medvědi od Kolína ho přes Vánoce na dva dny vytáhli na obhlídku Prahy, kde mu dělali průvodce. „Chtěl jsem poznat město a vážně se mi tam líbilo,“ pochvaluje si.
Bylo to jedno z řídkých vybočení z basketbalové rutiny. Roseboro totiž jinak skoro neopouští budovu haly. A to doslova. Bydlí totiž v její obytné části a do haly chodí tak často, jak to program jeho týmu a také prostějovských volejbalistek dovolí. A to přitom Orli většinu dní jedou dvoufázově.
„Trenér říká, že jsem „gym rat“ (halová krysa) a doporučuje mi, abych víc regeneroval,“ doznává se Roseboro ke svým nadměrným dávkám.
I když je trénink od půl desáté ráno, on vstane už v osm a po snídani, kdy si většinou dá vajíčko se šunkou nebo proteinový šejk, pádí už po schodech do haly. Řádnou dobu před začátkem tréninku, aby se protáhl, zahřál a zastřílel si.
Vzhledem ke své ubytovací adrese nepotřebuje auto, maximálně si půjčí kolo, a když už se jde někam s týmem, což se týká většiny obědů, sveze se s kolegy. Anglicky si promluví téměř s každým z týmu, přece jen víc času ale v hovoru stráví s triem Palyza, Dokoupil a Kouřil.
Když je sám, dokáže si uvařit i nějakou tu kuřecí nebo hovězí pochoutku. A kdyby měl potřebné ingredience, možná by zvládl i své zatím nejoblíbenější české jídlo svíčkovou, kterou by ideálně zapil vychlazenou plzní.
Někdy se ale také sám vydá vstříc „nástrahám velkoměsta“, aby uvařil někdo jemu. A byť některá klíčová slova už vypustí i v češtině, ne všude to stačí. Co se děje pak? „Umím si říct o místo v restauraci, nebo dát servírce spropitné, ale někdy se neobejdu bez překladače na googlu, což opravdu pomáhá, anebo musím zavolat spoluhráčům, a pak předat telefon,“ směje se.
