Vlastně mají „kamioňáci“ na Dakaru jednu velkou výhodu. Oproti motorkářům (těm zvlášť) i posádkám osobních vozů si přispí. Jejich kategorie startuje nejpozději, zároveň ale nejpozději doráží do cíle. I tak Martin Macík, momentálně s devátým místem nejlepší Čech, zatím z Jižní Ameriky spokojeně hlásí, že spí v průměru šest hodin.
Jenže závod je jen v polovině a on tuší, že ještě mohou přijít trable. „Jsou etapy, kdy vstáváte ve čtyři ráno, a když zrovna o den dřív přijedete v jedenáct večer, je to horor. Ráno zvoní budík, pálí vás oči, jenže zase je před vámi 800 kilometrů... To je na Dakaru to nejtěžší.“
Tomáš Vrátný už na Dakaru zažil den, kdy do cíle erzety přijel až ráno a bez jediné minuty spánku ho hned čekala další pouť. To Macík má „rekord“ tři hodiny. „Doufám, že už se mi to v životě nepodaří. Ale když málo spíte, už to nedoženete. Jste ospalý, děláte chyby. Zahrabete se a najednou potřebujete mnohem víc síly, abyste se z potíží dostal.“
Zkrátka začarovaný kruh.
