Není to návod, že k dlouhověkosti vede nutně cesta přes prohýřený život, jen příklad, že i přes občasné hříchy můžete v 76 letech vypadat skvěle. Phil Read skvěle vypadá.
Během čtvrthodinového vyprávění pro MF DNES, kdy se dotkne i divokých závodnických let, si zapálí dvě cigarety, pak nasedne na motorku a projede v exhibiční jízdě Brnem.
Září – jako by zářil asi každý chlap – protože k ruce dostal sličnou průvodkyni a u brněnské radnice se táhne hrozen fanoušků, kteří chtějí jeho podpis.
Popotáhne z cigarety, z úst vyjde kouř a následně i slova: „Čtyřicet let jsem tu nebyl. Změnilo se všechno, jen jedno ne: lidi, kteří milují motorky.“
Nedivte se tomu zájmu. Mnozí právě na vás tady v Brně chodili, vždyť jste tu vyhrál šestkrát.
Vážně? To je úchvatné číslo. Tak to se mi tady začíná líbit ještě víc.
Je nějaká z těch šesti výher, která vám hned naskočí v hlavě?
Mně se vybaví, že jsem tu mohl mít hrob, vždyť já tady málem zemřel. Úplně to vidím – řítím se v plné rychlosti do zatáčky, mačkám brzdu, ale ta nefunguje. Pak letím do balíků se slámou. V nemocnici jsem strávil dva dny, ale zachránili jste mě. Takže díky, Češi!
Příjemnější vzpomínka není?
Já tu zažil hodně úspěšných let, ale vyhrál jsem tu vůbec poprvé, co se Brno dostalo do světového šampionátu. Jenže tehdy jsem na vaši zemi hlavně nadával.
Čím jsme si to zasloužili?
Přejížděl jsem sem ze závodů z Německa a měl Rolls-Royce, což samo o sobě způsobovalo pozdvižení, a málem ho tady zničil. Byly tu šílené cesty. Dorazil jsem do Brna, kouknu se na podlahu – a všechno, co jsem cestou mohl nabrat, jsem nabral. Můj rolls byl nedotknutelný miláček a teď vypadal, jako bych měl šílenou havárii. Jak já proklínal komunisty. Takže jedno zjištění: cesty se tu výrazně zlepšily.
Že vy jste do Brna dorazil z letiště ve Vídni a ne z Prahy?
Jo, jo. Proč?
Že jste tak optimistický s těmi silnicemi. Mluvíte krásně o Brnu, ale možná se tu jede naposledy, protože chybějí peníze.
Prosím, můžete to zopakovat?
Omlouvám se za svou angličtinu. Říkal jsem, že se tu možná jede naposledy...
... já vám rozuměl, ale přišlo mi to tak příšerné, že jsem si říkal, že to není pravda. Myslím to vážně, neříkám to proto, že jste Čech a stojíme v Brně. Tady jsou výjimeční fanoušci, jezdci se tu cítí jako doma, což rozhodně neplatí o všech okruzích. Chápu, že peníze rozhodují, každý jich chce víc, ale závody vydělávají i veřejnému sektoru. To jsme pochopili i v Anglii, kde jsme řešili stejné problémy. Byla by hanba ztratit takový závod! Jsem už starý muž, ale jestli vám mohu radit: Zachraňte tenhle závod!
Sice jste starší muž, ale vypadáte skvěle. Jak často jezdíte na motorce?
Sem tam. Ale místo plynu spíš jen držím brzdu. I tady v Brně budou desetiletí kluci na minibicích rychlejší než já.
Legenda jménem Phil ReadVizitka Narodil se 1. ledna 1939 v britském Lutonu a stal se prvním mužem v historii, který dokázal vyhrát titul mistra světa ve třídách do 125, 250 a 500 ccm. |
Teď jedna velmi složitá otázka: Dokázal byste porovnat vaše závodní časy a ty současné?
A jednoduchá odpověď: Motorky za mě byly prostě motorky, žádné vesmírné rakety. My neměli kontrolu trakce, kontrolu brzd... My prostě řídili podle toho, jak jsme na mašině cítili silnici. Samozřejmě to nebyla nejbezpečnější doba, smrt byla téměř normální, a když jsem mluvil o tom, že jsem mohl mít hrob tady v Brně, tak já ho mohl mít téměř na všech okruzích. Ale zpět k současné MotoGP. Je plná elektroniky, ale já bych ji nezakazoval, jak někteří chtějí. Protože bez ní byste s motorkou s 250 koňmi havarovali v každé zatáčce.
Vždy si říkám, že ta vaše nebezpečná éra musela být zároveň romantická. Jezdci prý byli jako jedna rodina.
To je svatá pravda! My dojeli závod, ve kterém jsme si šli po krku a málem zabili jeden druhého, ale pak jsme si opláchli obličej a za garážemi udělali společnou partu. Dobře se najedli, napili a šli hromadně za holkami. Dneska za nimi jezdci možná chodí taky, ale každý sám a v děsném utajení. Jsou separovaní a nemyslím si, že je mezi nimi ryzí přátelství. To my si navzájem pomáhali s opravou motorek.
Taky jste jezdil do Prahy k Františku Šťastnému na jeho loď?
Jasně! A já si myslel, že to byly utajené pařby. Byly to legendární večírky a já se divil, že jsme z toho jeho hausbótu někdy neudělali ponorku. Giacomo(Agostini, nejúspěšnější jezdec všech dob - pozn. red.) vždycky vyrazil do ulic, sbalil pár holek a slavilo se. My těžili z toho, že jsme byli ze Západu. Dneska už nepoznám rozdíl: Máte dobré jídlo, krásné oblečení a trvám na tom, že i dobré cesty. Vždyť já se tehdy s rollsem strachoval, abych našel benzinku. Ale ještě dvě věty k Frankiemu: Byl to člověk se skvělým charakterem. A byl to člověk, co byl po celý den šťastný.
On byl Šťastný celý život. Jeho příjmení v angličtině znamená „happy“.
Fakt? To leccos vysvětluje. Byl to jeden z mých nejlepších přátel a je mi smutno, že tady není. I kvůli němu prosím: Zachraňte zdejší závod.
Ptal jsem se, jestli je nějaká z vašich šesti zdejších výher ojedinělá. Je i nějaký z vašich sedmi titulů mistra světa jiný, speciální?
Paradoxně si vybavím Brno a to, jak jsem tady prohrál třetí titul v pětistovkách s Agostinim. Já vyhrál, za mnou jely tři suzuki, jenže skončily a Giacomo byl druhý. Kdyby skončil za nimi, měl bych titul. Ale stejně na Brno nedám dopustit.
A já si myslel, že mi hned řeknete o roku 1968...
... o té kontroverzi?
„V nemocnici jsem po pádu strávil dva dny, ale zachránili jste mě. Takže díky, Češi!“ |
Ano. Jen připomenu, že tehdy Yamaha rozhodla, že vy pojedete na titul ve stopětadvacítkách a Bill Ivy ve dvěstěpadesátkách. Jenže nakonec jste oba triumfy získal vy a ten druhý s neuvěřitelnou klikou: měl jste stejně bodů jako Ivy, stejný počet výher i pódiových umístění, takže rozhodl součet vašich časů.
Opravdu šílené. Ale k té kontroverzi. Tým chtěl, abych kvůli Ivymu zpomalil, ale já si řekl: To není správné! To je podvod na lidi. Vyhrát má ten nejrychlejší, protože každý závodíme, abychom vyhráli – a ne abychom koukali na týmové kolegy. Možná jsem byl pro některé sobec, člověk, co myslí jen na svůj úspěch, ale já říkám: Yamaha z toho vytěžila. Měla tituly, které chtěla, a získala je sportovní cestou.
Byl jste první, kdo pro Yamahu získal titul. I ta teď útočí na triumf. Získá ho Rossi, či Lorenzo?
Vale Rossi. Má stále výsledky, je pořád na stupních vítězů, nepadá. I Jorge je skvělý, takže mu ještě zatopí. A Márquez? Ten nemá rozum, nejezdí chytře, protože má pocit, že se závod vyhrává v prvních kolech, a ne až ve chvíli, kdy chlapík zamává šachovnicovou vlajkou.
