Opět jednou o pouhé setiny prohraná časovka, Leo, že? Takovou už jste zažili letos na Trentinu.
A tady je to hrozná smůla. Tohle už nebylo ani o výkonnosti, protože výkonnostně jsme na tom byli stejně jako vítězné BMC. Bylo to jen o tom, že měli prohodit ty mezičasy. (zasměje se) Na druhém mezičase jsme ještě vedli a v cíli jsme prohráli o ten samý kousek, o jaký jsme předtím vedli. Kdyby se to otočilo, jsme teď šťastnější. Ale výkonnost jsme měli famózní. Když porovnám časovku v podání Sky na Giru a na Dauphiné a potom tady, tak jsme jeli o sto procent líp.
Bylo to nebe a dudy?
Přesně tak. Říkal jsem potom klukům: Všichni jste jeli úplně fantasticky. Fakt bylo moc pěkné být součástí toho týmu, protože jsme byli úžasně sehraní a kompaktní a opravdu můžeme být na nás hrdí. Mezi vítězstvím a tím, když skončíte druzí, je sice na jednu stranu propastný rozdíl, ale na druhou stranu si myslím, že jsme připraveni vyměnit tuhle porážku v časovce za naše konečné vítězství v Paříži.
Nedlouho před cílem vznikla ve vaší sestavě díra před pátým členem týmu Nicolasem Rochem a vy jste se na něj otáčel. Co se v tu chvíli dělo?
Byl jsem tehdy jediný z týmu, kdo si toho všiml. Tak jsem na Nika čekal a ještě jsem volal na další kluky, jenže ti mě neslyšeli, protože diváci byli zase neskuteční a nebylo přes jejich řev slyšet slova. Snažil jsem se Nikovi pomoci, protože v tu chvíli potřebuje jakoukoliv pomoc. Ale je to těžké, když už je jezdec úplně vytuhlej. Těžko se s tím pak něco dělá.
Podle vašeho detailního rozpisu práce jste měli dojíždět časovku v minimálně možných pěti jezdcích?
Ano. Mohl tam být jako pátý Wout Poels nebo Nico Roche, nakonec to vyšlo na Nika. Základní čtyřka byla předtím jasně daná: Froomie, Richie Porte, já a Geraint Thomas. A k nám pak jeden z těch dvou, komu se pojede lépe.
Vaše nohy vypadaly, že se točí na trati velice dobře. Bylo to tak?
Já nikdy nevypadám, že si v časovce družstev kdovíjak dávám. Trošku mě nohy bolely, ale nebyl jsem na tom rozhodně špatně. Myslím si, že jsem připravený do hor.
Pryč je tedy vaše částečná skepse ze dnů, kdy jste musel dlouhé desítky kilometrů tahat tempo týmu na rovinách?
Když se na to podívám zpětně, asi to tak mělo být. Podobně to řešily i další týmy, že hodně vrchařů pomáhalo na rovinách a potom odpočívali v závěru etap, kde za ně práci převzali klasikáři. Moc jsem si to neužil, bohužel. Ale bylo to důležité. Zato teď už naopak přijde taková práce, se kterou počítám. Ta opravdu důležitá ve velkých horách.
A vy v nich budete muset velmi dlouho bránit Froomův žlutý dres.
Právě. Vypadá to, že Chris je tady v neuvěřitelné formě. Jestli budeme jeho dres držet nepřetržitě až do Paříže, bude to celkem 12 etap. A nikdo nám nepomůže. Všichni z týmu, i klasikáři, se ještě dost napracují. Ale naše morálka je v tuhle chvíli stoprocentní. A já jsem hrozně rád, že jsem součástí týmu, který jede na vítězství v Tour.
