Někdejší šampion sedí na terase doma v Aspenu, kolem běhají jeho děti a (nechvalně?) proslulý Američan srká pivo. Zdánlivý pocit pohody přebíjí jiný dojem - že je Armstrong naštvaný.
Hmatatelná je jeho frustrace nad tím, jak ho vláčejí coby démona cyklistiky, zatímco ostatní podobně chybující už si své tresty odpykali a některé z nich vítali zpět s otevřenou náručí.
„Všichni předstírají, že jsem nikdy nežil,“ zlobí se někdejší vládce pelotonu, z něhož se stalo synonymum podvodu. „Jak se jmenuje ta postava z Harryho Pottera, jejíž jméno se nesmí ani vyslovit? Lord Voldemort? Tak to jsem teď já.“
Dnes zneuctěný závodník nejdřív všechno nelegální popíral. „Běda tomu, kdo se mi postaví do cesty,“ hrozil, ale pod tlakem se v lednu 2013 poddal: „Ano, dopoval jsem. A přišlo mi to normální.“
Následně přišel o 75 milionů dolarů ze sponzorských zdrojů, o všech sedm titulů z Tour, bývalí partneři od něj požadovali zpět peníze a na konci roku půjde Armstrong zase jednou před soud. Dál totiž existují lidé, kteří mu neodpustí, dokud neztratí úplně všechno.
A to se může klidně brzy stát.
Po žalobě někdejšího kolegy Landise, který poskytl interní informace o dopingu, by Armstrong mohl přijít o 100 milionů dolarů. „Kdybych prohrál, už bychom neseděli u tohoto stolu,“ řekl Armstrong reportérovi AFP. „Neseděli bychom ani v tomto domě. Já těch 100 milionů prostě nemám.“
Vypadá unavený každým ze svých 43 roků, po výbuchu dopingové bomby pil a jeho blízcí se obávali, že... „Jsem už dlouho za idiota,“ říká teď Armstrong o svém životě v zapomnění. „Je mi líto lidí, kteří mi věřili, fandili mi, hájili mě. A nakonec byli za blázny. Kdybych se mohl jednomu každému omluvit, udělal bych to.“
Svůj očistec vyplňuje golfem, ale o „nové“ cyklistice si nedělá iluze: „Určitě to není lepší místo.“
Přesto by se tak rád vrátil do závodů a i proto usiluje o zkrácení doživotního zákazu startů. „O to mi jde v první řadě. Chci se zase otestovat,“ sní. „I když vím, že je to velmi nepravděpodobné.“
