Ani v šestatřiceti končit nehodlá. „Divákům jsem jen děkoval za přízeň,“ vysvětlil ještě reportérovi, který následně opustil místnost.
Nejstarší muž v pavouku bojoval v kruhové aréně přezdívané Bullring s býčí zarputilostí. Stadionu se též říká pohřebiště favoritů, jenže tentokrát na něm Štěpánek jednoho z kandidátů na titul nezdolal. Berdychovi podlehl 3:6, 7:6, 3:6, 3:6.
„Spousta lidí čekala přelet nad kukaččím hnízdem. Ale byla to bitva až do konce. Dřeli jsme tam tři a půl hodiny. Myslím si, že i Berďa toho dneska naběhal docela dost,“ řekl Štěpánek.
O zápasePodrobnosti čtěte ZDE. |
Co rozhodlo?
První dva sety jsem měl moře šancí, abych se dostal dopředu. Ale tenis se nehraje na šance, ale na jejich proměňování. Berďa si v důležitých chvílích hodně pomáhal servisem, což by největší rozdíl.
Docela dlouho se vám dařilo soupeře vyvádět z míry. To byla vaše taktika, že?
Ta byla jasná. Nehrát stereotypně odzadu, což má Berďa rád. Snažil jsem se měnit tempo hry, což mi šlo. Do tří čtvrtin třetího setu se to dalo zlomit. Ale v koncovce zvítězil zaslouženě.
Jak jste byl spokojený s kraťasy, se kterými si Tomáš nevěděl rady, i když je doběhl?
To je součást mé hry. Víme, že sprintování k síti není Berďova oblíbená disciplína, takže jsem se toho snažil využívat. Nejdřív skvěle, pak už tam nějaké stopbaly byly navíc. Ale vytáhl jsem z něj na kurtu maximum. Nikdo nečekal, že to bude takhle vyrovnané. Pro mě je to skvělý signál, že jsem na správné cestě, když dokážu trápit hráče první pětky.
S čím z Paříže odjedete?
Mrzí mě, že jsem nevyhrál. Ale musím být realista. Hrál jsem výborný tenis. Nic mě nebolí. Tím plním svůj první úkol: Vracím se domů po svých. Samozřejmě jsem unavený. Hrál jsem dva zápasy na tři vítězné sety na nejtěžším turnaji. Ale zvládl jsem je od začátku do konce bez výkyvů.
Loni jste ve Wimbledonu trápil Djokoviče. Jak se takovým borcům dokážete dostat pod kůži?
Nedovoluju jim hrát jejich hru. Co se děje na kurtu, mám v moci já. Oni nevědí, co přijde. Jestli pomalejší míč, rána, náběh na síť, kraťas, čop… Jak už tímhle stylem na túře skoro nikdo nehraje, je to pro ty kluky nezvyk. Tyhle zápasy na tři vítězné sety jsou tak dlouhé, že není snadné mě čtyři hodiny non stop perfektně prohazovat. Když to někdo dokáže, smeknu, podám mu ruku a jdu dál.
Co jste si s Tomášem řekli u sítě?
Já Berďovi pogratuloval a řekl jsem mu, aby to tu vyhrál celé. Že mu to přeju. A on: „Myslím, že to půjde. Na to, jak dlouho jsi nehrál, tak klobouk dolů.“ Objali jsme se a pak se spolu ještě vyšlapali na kole.
Cítil jste, že při zápase vládla přátelštější atmosféra?
To je jasná věc. Tři a půl hodiny se bijeme jako v ringu. Nikdo nechce prohrát. Ale po zápase jsou z nás zase parťáci. Navzájem se uznáváme, spoustu jsme toho prožili. Davis Cup nás sblížil nejvíc, ty zážitky s námi zůstanou do konce života.
