Dvanáct let jezdíte na mistrovství světa a teď konečně stanete na úplně nejvyšším stupni. Přece jen se to povedlo.
Já vím. Nebyl jsem ve štafetě jak v Soči, tak na mistrovství v Novém Městě. Prostě jsem čekal, až budou příhodné podmínky na to zlato. (rozesměje se) A vyplatilo se mi počkat, co?
To tedy ano. Je to pro vás hodně emotivní?
Mně to asi ještě úplně nedochází. Chvilku před Ondrovým dojezdem jsem šel k holkám do startovacího prostoru, odkud už Gabča s Verčou chtěly běžet do cíle. Tam jsem byl trochu měkkánek. Ale zase to přešlo, snad jsem se úplně neznemožnil. Je to úžasné. Je to okamžik, kdy vzpomínám i na pár lidí, co už u toho nejsou a čekujou to ze shora. Nedávno jsem psal na svém blogu, že těch frajerů, co mi drží palce nahoře, už mám docela dost a o víc bych nestál. Terka Hlavsová (bývalá juniorská reprezentantka, která zahynula při autonehodě), Čenda (trenér biatlonistů v Letohradu a duše klubu, zemřel na rakovinu) i další skvělí lidé. To člověka mrzí, že už s nima nemůže tu radost sdílet. Na druhou stranu si mohu říci, že by na mě byli pyšní.
Osm let uplynulo od vašich předchozích dvou světových medailí z Anterselvy 2007. Připadá vám, že to bylo dávno?
No, je to dlouho. Asi tak dva centimetry na těch mých koutech na vlasech. Ale na druhou stranu mi zároveň ten čas opravdu letí i rychle. Furt jsem někde po soustředěních, po závodech, v partě fajn lidí. Utíká mi to.
Jak se vám v tom bořícím se měkkém sněhu dnes jelo?
Já se snažil být pozitivní.
Jasně, před závodem jste říkal: Aspoň se nebude prášit.
A neprášilo se. (směje se) Tím, jak to holky dobře rozjely a na jaké pozici jsme se pohybovali, tak jsme měli o co bojovat. To vás nakopne a motivuje. Potom se i ta hrabanka zdá být o něco menší. Lyže mi taky jely fajn. Musíme poděkovat servisákům, celému týmu u trati. I ti všichni za to zlato můžou.
Když jste na druhé pozici předával Ondřeji Moravcovi, co jste si pomyslel?
Říkal jsem si, že když se mi nepovedlo předjet ty Bělorusy, ať to zkusí Ondra. Ležku si umí dlouhodobě pohlídat, už to není jako kdysi, kdy s ní míval problémy. A stojku dává parádně. Proto jezdí ty čtvrté úseky. Když je potřeba dát stojku rychle, je z nás nejsilnější. Věřil jsem, že by toho papírově slabšího Bělorusa mohl zaříznout. A povedlo se.
Ale zezadu ještě útočil Fourcade. Neobával jste se?
Hnal se za Ondrou, to jo, a ta díra nebyla moc velká. Ale byla dostatečná na to, aby už to Ondra nepustil. A pak jsem uviděl na obrazovce, že to Martin zabalil a pochopil, že Ondru nesjede. Bylo to jasné. Vyhráli jsme.
