V Chanty Mansijsku 2003 ve 20 letech debutoval – a liboval si, že má skalp legendy Björndalena. O 12 let později se některé věci nezměnily. Také 41letý Björndalen tu stále je. Přesto je toho tolik jinak.
Připadáte si...
... starej?
To jste o sobě tvrdil už loni. Ale letos jste pro změnu prohlásil: Ukázal jsem, že ještě nepatřím do starého železa.
No jo, železo, to je něco jiného.
Vadí vám, pokud vás někdo nazve veteránem?
Je mi to úplně jedno. To je jeho názor, a ne můj.
Ani nemáte pocit, že vaše premiéra v Chanty Mansijsku je už strašně vzdálená?
Naopak, uteklo mi to rychle. Náš život je kvapný a dost jiný, než když děláte ve fabrice a každý váš den je stejný. Tím, jak se stále někam přemisťujeme a žijeme v tašce, utíká nám to rychleji.
Nikdy vás nenapadlo: Raději už bych to zabalil a byl s rodinou?
Jen občas přemýšlím: Mám to ještě zapotřebí? Ale biatlon mám v sobě tak zakořeněný, že si pořád svůj konec neumím představit. Vždy jde jen o chvilkovou krizi, když se mi zrovna nedaří nebo mám splín. Potom si ale řeknu: A co bych si bez toho počal? Podobné to možná má i ten Björndalen. Říká si: Co bych jiného dělal? Tak lyžuje.
V čem se od roku 2003 světový biatlon nejvíc změnil?
Dost se vyrovnal. Dřív jezdilo stabilně vepředu jen pár chlapů. A i když Björndalen dal ve sprintu čtyři trestná kola, věděli jsme, že stejně skončí do desítky. To už neplatí.
Také přibyla do programu nová disciplína, smíšená štafeta. Povedený přírůstek, nemyslíte?
Určitě. Splnila očekávání, že zkonkurenceschopní státy, které nemají čtyři vyrovnané lidi pro mužské nebo ženské štafety.
Baví vás v mix štafetě společné radosti a strasti se ženami?
Jen ty radosti, strasti ne! Ať si holky trpí samy. Pro nás je psychické utrpení už to, když jedeme na stadion a nevíme, jestli Gábina dorazí na start, nebo se někde zapomene.
Změnil se rovněž komfort areálů. Rekonstruoval ho Ruhpolding, vyrostlo Nové Město.
Před 10 lety se ještě jezdil svěťák i ve slovenském Osrblie, to by v dnešní konkurenci areálů vůbec nemělo šanci. Biatlon ukázal, že se vyplatí budovat moderní sportoviště, a pořádat svěťák je prestižní záležitost. Přesto stále existují areály, které moderním trendům neodpovídají.
Například Kontiolahti, kde za tři dny začne mistrovství světa?
To je vhodné spíš pro IBU Cup. Je to pidistadionek bez pořádného zázemí, počasí je tam nevyzpytatelné a dojíždění na hotely dlouhé. Budeme raději bydlet v baráčku blíž ke stadionu, proto bereme i kuchaře. Má to jak plusy, tak minusy. Když jsou v hotelích švédské stoly, každý si nabere, co chce, a obědvá, kdy chce. Tady se musíme shodnout na jídle i čase. I když to není nic, s čím bychom se nepoprali.
Český biatlon se za 12 let vaší reprezentační kariéry proměnil přímo zásadně, viz sto tisíc diváků při poháru v Novém Městě.
Boom biatlonu v Česku je pro mě až neuvěřitelný. Nevím, jestli k tak rychlému boomu v minulosti v nějaké jiné zemi v biatlonu došlo.
I materiálové zabezpečení týmu je o úroveň výš?
Jo, kombinézy nám tehdy každý rok šila jiná firma, nebyl ani žádný stálý partner. A reprezentační bundy bývaly běžně na dva roky, teď je máme na každou sezonu nové. Ale není to zdaleka jen o materiálech.
Jistě, také o lidech.
Namísto dvou servismanů jsou teď v buňce čtyři včetně Danila Müllera. Přibyli trenéři, máme stálou masérku, dojíždějí za námi doktor a fyzioterapeut. Možnosti regenerace jsou najednou úplně jiné.
A co vy? Jak jste se za tu dobu změnil vy?
Mám mnohem míň vlasů a zvětšují se mi kouty. Jinak? Přivykl jsem tomu životu. Tehdy pro mě bylo peckou, že jedu na svěťák. Teď už je to víceméně stereotyp.
S tělem, které v posledních letech odolává sérii nemocí?
Snad proto, že stárnu. Nevím. Co si budeme povídat, vrcholový sport nemá se zdravým životním stylem moc společného.
Nakolik výrazně se do vaší biatlonové kariéry promítlo, že jste se stal otcem od rodiny?
Mám větší zodpovědnost, ale i větší podporu. Zásadní změna z pohledu sportu to není. Když kluci jezdí v Jablonci, trénuju občas sám doma. Jsem vyzrálejší, trenér mě nemusí hlídat tak jako kdysi.
Své kdysi proslavené adrenalinové zábavy jste omezil?
Bohužel. Nestíhám je.
Takže už žádný basejump jako pře třemi lety ze skály v Itálii?
Od té doby ne, což je pro mě až zdrcující myšlenka. Ale nevím, jak to udělat, abych si odjel skočit a po návratu nenašel tašky přede dveřmi. Doma o mě mají strach.
Po italském skoku jste tvrdil: Strach musím přibrat do party, protože mi může zachránit kejhák. Dá se stres z basejumpu přirovnat k rozhodující střelbě v biatlonu?
Je to nesrovnatelné. V biatlonu celý rok trénujete, pak stojíte na střelnici a jedna položka může rozhodnout, jestli jste v tom roce trénovali zbytečně, nebo ne. U basejumpu stojím na skále nebo na budově a rozhoduji o tom, jestli si tam ještě někdy budu moci vůbec stoupnout. Tělo reaguje jinak. Je jiné vyplavovat adrenalin životně nebezpečnou situací nebo bezpečným, byť důležitým stresem při závodě.
Padák jste ještě neodložil?
S tím pořád skáču. Právě jsem ho vytáhl ze skříně. Cestou na letiště ho hodím ke kamarádovi, ať mi ho připraví na sezonu.
Tentokrát jste před šampionátem úplně zdravý?
Jo, zatím všechno dobré.
Osobní cíl pro Kontiolahti máte?
Já si přece cíle nikdy nedávám.
Já vím, zkusil jsem to.
No, pokus dobrý. Chci z mistrovství odjet s pocitem, že jsem nic nezpackal a předvedl dobrý výkon. Na co to bude stačit, je otázka. Někdy zajedete super závod, a přesto nejste ani v desítce. Proto nerad spekuluju o svých umístěních.
