Po vašich vítězstvích nám novinářům už pomalu dochází superlativa. Jakým slovem byste je sama popsala?
Já jsem úplně konsternována! Ta směsice pocitů je nepopsatelná. Prostě sen. Vždycky jsem si přála něco takového prožít. Akorát to přišlo dřív, než jsem očekávala. I když vlastně - takhle jsem to snad ani nikdy nečekala. Pro mě je pocta vůbec stát na pódiu. Že tam budu třikrát za sebou, to by mě v životě nenapadlo.
A jak se tam stálo?
Krásně! Nádhera to je! Odměna za všechnu tu práci během celé sezony. Co za sezonu, za celý život.
Prosincový triumf v Pokljuce jste označila za neuvěřitelný. Teď máte na kontě čtyři výhry. Jste vůbec teď schopna říct, co to pro vás znamená?
Je to motivace. Hrozně velká motivace do další práce a další sezony, která bude olympijská. Po střeleckém trápení z posledních týdnů, kdy jsem se nemohla trefit ani na tréninku, je tohle pro mě úžasný. Po dvou nemocích, které jsem prodělala po Vánocích, mi chvíli trvalo, než jsem se zase dostala do top formy.
Ty nemoci vám vzaly síly v nejmíň vhodnou chvíli - před mistrovstvím světa v Novém Městě na Moravě. Zpětně, jak moc vám to je líto?
Hodně. Strašně jsem si přála, aby to doma vyšlo, ale devět dnů chřipky přišlo v nevhodný čas. Ta křivka klesla dolů.
TŘIKRÁT PRVNÍ. Gabriela Soukalová ovládla finále Světového poháru v Chanty Mansijsku.
Vraťme se k nedělnímu závodu s hromadným startem. Jak moc byla důležitá poslední rána na třetí položce? Čekala jste s ní hodně dlouho.
A bylo to hrozný! Strašně se mi klepaly nohy, vůbec jsem nebyla schopna odstřílet to v rytmu. Nevím, jestli na mě dolehl stres, ale uvědomila jsem si, že každý minutý terč je iks míst dozadu, což jsem opravdu nechtěla. Bylo mi jedno, že tam zůstanu o deset vteřin déle, chtěla jsem to prostě sestřelit. I na psychiku je ta nula lepší.
Odkud máte tak silnou psychiku?
Já jsem odmalička hrozně pečlivý typ. V biatlonu to někdy není dobrý, jsem pomalejší ve střelbě. Neumím dát položku za dvacet vteřin. A ani nevím, jestli se někdy dostanu do takové pozice.
Zaregistrovala jste pak na poslední střelbě, že Semerenková minula jeden terč?
Vůbec! Střílela jsem a říkala si: Je mi to jedno. Ona ať si střílí, jak chce, ale já to dát musím! Až při výjezdu ze střelnice jsem se ohlédla za jejím terčem a viděla, jak se tam vyjímá ten jeden černý. To mě nakoplo.
Už jste věřila v třetí triumf?
Já zas měla pocit , že už nemůžu jet. Francouzka byla za mnou o patnáct vteřin, což zase taková vzdálenost není. Čekala jsem, kdy mě dojede. Zkusila jsem se vydat na prvním kopci a věřila si na roviny, nohy mám silné. A když jsem viděla cílovou rovinku a zjistila, že za mnou nikdo není, měla jsem ohromnou radost, že můžu zpomalit a nemusím sprintovat. Vždyť jsem sotva pletla nohama. Byla jsem ráda, že jsem projela cílem.
Vážně? V cíli jste s úsměvem obcházela soupeřky, které na zemi stěží lapaly po dechu.
Když takhle projedete cílem, vlije vám to tolik energie! To je normálně hurikán! Navíc ony asi taky víc kroužily než já...
Taky jste měla druhý nejlepší běžecký čas.
Cože?! Druhý? Vážně? To snad není možný? Ty jo! To jsem snad ještě neměla... Čtvrtý jo, ale druhý? No jo, já jsem holt kus ženský a ty hubený holky musí sezona hrozně vysát. Mě se v posledních závodech vždycky jede líp, mám kde brát.
Asistent trenéra Marek Lejsek před vámi v cílovém prostoru na znak uznání poklekl.
Hodně lidí přišlo a smekali přede mnou čepice, což byla moc příjemná gesta. Ale uváděla mě do rozpaků.
Dlouho jste se objímala s bývalou reprezentantkou, nynější masérkou týmu Irenou Česnekovou. Co vám říkala?
Bylo to beze slov. Už na trati na mě volala: Ty seš bůh! Máš to doma!
Mluvila jste už po závodě s rodiči?
Ještě ne. Přiznávám, že to poslední dny trochu zanedbávám. Ale telefonátů, tiskovek a dopingových kontrol je tolik. Po stíhačce jsem se dostala do postele ve čtvrt na jednu v noci... Našim jsem zavolala asi na dvě minuty.
A byly to hovory plné emocí?
Mamka mi říkala: To víš, my tě máme rádi furt. Ať vyhráváš nebo ne.
Když jste na začátku sezony vlétla mezi elitu, spousta lidí se ptala: Vydrží po prodělané mononukleóze fyzicky? Jste ráda, že jste vydržela?
A jak! Ale zároveň vůbec nechápu, kde se to ve mě vzalo. Ten výpadek byl tak obrovský, že bych nevěřila, že můžu celou sezonu jezdit takhle. I poslední závody.
Není vám líto, že už je konec?
Možná trošku jo. I když tohle nejlepší tečka za sezonou.
Zvládnete ještě v pátek a v sobotu start mistrovství republiky v Jablonci?
Určitě. Doufám, že zdraví mi to dovolí a nelehnu.
Sezonu jste zakončila, co s vámi dělají myšlenky na tu příští - olympijskou?
Tak daleko se zatím nedívám. Teď ne. Vždycky se snažím žít aktuální situací a formou. Uvidíme, jestli přijdou dobré výsledky. Třeba jo, třeba ne. Hlavně ať jsme zdraví, to je nejdůležitější.
