Nejslavnější český skokan na lyžích a Lyžař století zemřel v pátek po dlouhé nemoci. Kdyby mohly v tomto textu téct i slzy, bylo by jich celé moře.
"Těžko se mi mluví," zajíkal se dojatý Zbyněk Hubač, dlouholetý Raškův kolega ze skokanské reprezentace.
"Krásnou vzpomínku? Teď nemám, nezlobte se," omlouvala se Dana Zátopková, olympijská vítězka z Helsinek. "Je mně to velice líto, protože Jura byl nejen vynikající sportovec, ale i dobrý kamarád, parťák, oblíbený člen olympijského klubu."
Dana Zátopková a Jiří Raška
Když si v Grenoblu 1968 Raška doletěl pro životní úspěch, pod můstkem stál jedenatřicetiletý Milan Jirásek. Současný šéf českých olympioniků působil tenkrát v týmu coby dobrovolný člen lékařského týmu. "Staral jsem se právě o lyžaře," vzpomínal.
Raškův zlatý závod sledoval hodně zblízka. "První skok byl krásný, letěl daleko," vyprávěl Jirásek. "Ale ten druhý pokazil a zlobil se na sebe. Jenže soupeři za ním kazili taky a zlato nakonec získal. Pak jsme ho vyhazovali do vzduchu, radovali se, ale oslava nijak velká nebyla, žádná večerní pitka. On se totiž připravoval ještě na závod na velkém můstku."
A na něm doletěl pro druhou stříbrnou medaili.
Československý reprezentant Jiří Raška při skoku ze 70metrového můstku na olympiádě v japonském Sapporu. (únor 1972)
"Začínali jsme jako učňové dorostenci na prvním soustředění ve Špindlerově Mlýně v roce 1957," vybavil si Hubač. Ještě nic neznamenali, ani skákat pořádně neuměli, ale omlazovala se reprezentace, tak padla volba na dva mladíky.
Zemřel Jiří Raška |
"Pak jsme spolu závodili léta, jezdili jsme po celém světě, sami dva jsme byli poprvé v Kanadě v Ottawě," říkal Hubač. "Tenkrát to byla zábava, ne o penězích jako dnes. A žádné hecování tehdy neprobíhalo, přáli jsme si, byli jsme rádi, když se aspoň někomu dařilo."
V čem tkvělo kouzlo Jiřího Rašky? "V houževnatosti," říká bývalý reprezentant Dalibor Motejlek. "Třeba při fotbale jsme se několikrát i pohádali. Hrál dobře. Malej, ale šikovnej. Ale vždycky to byla přestřelka tak na pět minut, pak bylo všechno zapomenuto. Neuměl se s někým pohádat a nemluvit déle. U něj převažovala slušnost za každých okolností."
Kromě toho se Jiří Raška proslavil také smyslem pro detaily a precizností. "Vždycky měl na pokoji pečlivě uklizeno. Sportovní materiál na jedné straně, osobní věci na druhé. Oblečení srovnané do komínků, to byla jeho parketa," popisoval současný šéf českých skoků Leoš Škoda.
Očima Věry Čáslavské"Byl to vynikající vypravěč, při jeho historkách nás všechny braly křeče. Na druhou stranu to byl i moc citlivý člověk, který by nedokázal nikoho podrazit nebo udělat nějakou zákeřnost. |
Jakub Janda, po Raškovi druhý český vítěz Turné čtyř můstků, jeho slova potvrdil. "Když jsme neměli uklizeno, vyhazoval nám věci z okna. Tresty byly tvrdé, běhání kolem můstku na čas. Pokud to člověk nestihl, nechal ho to opakovat i šestkrát. A to už došlo i na zvracení," vzpomněl český reprezentant.
S Raškou v trenérské roli prožil v Frenštátě pod Radhoštěm i krušné chvíle. "Všichni tam všechny znají, takže měl o nás skokanech dokonalý přehled. Po víkendu jsme přišli na trénink a on věděl, na jaké diskotéce jsme byli a jak dlouho. Možná měl schované i naše účty za pití..." přece jen Janda našel veselé téma.
Hlášky legendárního skokana si zamiloval: "Když nemůžeš, tak můžeš ještě na devadesát procent," slýchal v tréninku. Zpráva o úmrtí "Pana Skokana" jej zdrtila.
Dozvěděl se ji v Zakopaném. Paradoxně před pěti lety, na den přesně, sledoval v polském středisku hrozivý pád Jana Mazocha, Raškova vnuka. "Tady v Zakopaném to je nějaké zakopané..." povzdechl. Pokud rozhodčí dovolí výjimku, český tým nastoupí k podvečernímu závodu Světového poháru v Zakopaném s černými páskami. Pro Rašku.
