Ten je totiž kárně stíhán a Motejl jeho přítomnost považoval za nesprávnou.
A ostatním, kteří opatrně rozvažovali, na kterou stranu se přiklonit, řekl před odchodem tu větu: "Vy jste mladší a budete mít příležitost své omyly ještě napravit, já už ne." Měl pravdu.
Otakar Motejl už žádný svůj omyl nikdy nenapraví.
Ostatně zdá se, že mnoho jich ve svém životě ani neudělal. Přitom dokázal vystřídat tolik zaměstnání a funkcí. Byl advokátem, soudcem, předsedou Nejvyššího soudu, ministrem a nakonec ombudsmanem. A kdo jej zažil na některém z těch posledních postů, jistě si povšiml jeho lidského přístupu.
Jako ombudsman se osobně zabýval i těmi nejbanálnějšími případy. Vzpomínám si, jak se vypravil do Sobětuch za pekařem Stanislavem Peckou, který si stěžoval na zavádění letního času. Samozřejmě, Peckův boj byl předem ztracený, ale Motejl jej vzal vážně.
Nechal si udělat expertizu od Akademie věd a pak stížnost zdvořile odmítl. A nezapomněl zažertovat, jaká na změně času vidí pozitiva.
"Při posunu zpět na zimní čas mohu spát o hodinu déle, to mi vyhovuje," prohlásil.
Ale možná to byl i jeho životní postoj – brát prostě věci z té lepší stránky.
Osobně mi trvalo docela dlouho, než jsem dokázal pochopit, že Otakar Motejl není jen vtipný, okouzlující a současně precizní státní úředník. Že je to ve skutečnosti muž, který dokáže i v kritických životních situacích podpořit ty, které vlastně osobně vůbec nezná. A bojovat za ně bez ohledu na to, zda tím ohrozí svou vlastní kariéru.
Ano, mám tím na mysli Motejlovo advokátské působení před pádem komunismu. Neobhajoval jen známé lidi, jako hudebníka Svatopluka Karáska, kterého režim nespravedlivě pronásledoval.
Při práci na jedné ze svých knih jsem narazil na téměř zapomenutý příběh Zuzany Richterové, která za neúspěšný pokus o útěk na Západ skončila ve vězení.
A ta na svého obhájce Otakara Motejla vzpomínala s nadšením: "Byl to můj anděl strážný," říkala o něm ještě o dvacet let později. Motejl nejenže předvedl brilantní obhajobu, ale při návštěvách v cele jí dodával vnitřní sílu a odvahu.
Vlastně to byl jeho celoživotní přístup: udělat o trochu víc, než je v kraji zvykem. Mluvili jsme spolu mnohokrát, o historii, justici, vesele, ale i smutně. To když zemřela jeho přítelkyně Jaroslava Moserová. Říkal jsem si, že až jej uvidím příště, musím ocenit jeho chování při onom jednání, z něhož tak dramaticky odešel.
Jenže je pozdě. Už mu to neřeknu.
