Nedoléčená rychlobruslařka se ozdobila stříbrnou medailí z mistrovství světa na jednotlivých tratích, pouhých sedm setin ji dělilo od vítězné Nizozemky Groenewoldové. "Jsem maximálně spokojená," ujišťovala. "Hlavně že mám medaili. Vždyť ještě ráno jsem na sebe koukala do zrcadla, jak jsem celá bílá a jak mě bolí oči, a říkala jsem si: To zase bude den."
Být to obyčejný Světový pohár...
... tak nestartuju. Jenže tohle jsem musela objet, prostě musela. I když po dvou kilometrech jsem nevěřila, že dojedu.
Ale dojela jste!
Ještě do 1 800 metrů to bylo dobré. Pak to na mě padlo z kola na kolo, najednou jsem si říkala: Je konec. Já byla úplně mrtvá, jak mě bolely nohy.
Volal na vás kouč, že se s Groenewoldovou na dálku přetahujete o zlato?
Soustředila jsem se hlavně na vítězství ve svém páru nad Grovesovou. Říkala jsem si: Když ji porazím, budu mít placku. Dvě kola před cílem na mě Petr křičel: Můžeš být první. Ale já už fakt nemohla přidat. To stříbro má cenu zlata.
Opravdu vás v cíli ani na okamžik nezamrzelo, že vás pouhých sedm setin dělí od titulu?
Ne! Když jsem na tabuli viděla u svého jména dvojku, říkala jsem si: Bože, děkuju, je to skvělý. Já vím, sedm setin není nic. Být zdravá, snad bych jela rychleji. Za současného zdravotního stavu však mám z toho stříbra hroznou radost. Aspoň jsem narušila svoji sérii zlatých a bronzových medailí.
Kdy vám bylo za poslední týden úplně nejhůř?
Po příletu do Vancouveru. Měla jsem horečku 37,8, cítila se dost blbě a hlavou mi problesklo: Tak, a nejedeš. Málem jsem začala brečet. Až potom jsem si řekla: Neřvi, bude ti ještě hůř. Radši se uklidni a zkus s tím něco dělat.
Čím jste se léčila?
Jen brufenem. Mám s sebou i tři tablety antibiotik a zvažovali jsme, jestli je vzít, nebo ne. Nakonec jsme se s doktorem telefonicky rozhodli, že zůstaneme u brufenu a vitaminů.
Jakmile jste se rozhodla nastoupit na start, věřila jste v medaili? Nebo jste chtěla závod jen se ctí obkroužit?
Dokonce jsem těsně před startem uvažovala, jestli tam mám vůbec jít, jestli to má cenu. Stála jsem v rozjížděcí dráze a přemýšlela: Tak co, uděláš ten krok na start, nebo ne?
Dokážete si představit, že v sobotu pojedete při závodě na 5 000 metrů ještě o pět kol navíc?
Teď zrovna ne. Po trojce jsem byla úplně hotová. Další kolo bych už neobjela, jen jsem padla na lavičku. Trenér Novák: V tu chvíli skoro nic nevnímala, hlava ji bolela, a když jsem jí sáhl na spánky, cítil jsem, jak buší. Byla úplně grogy. Hned jsem nasadil akupresuru.
Jaká představa vám v takovou chvíli nejvíc pomáhala?
Že až přijdu na hotel, tak si lehnu a usnu.
Navíc vědomí, že už máte medaili, vás nakopne, ne?
Nevím. Už zase začínám chraptět, snad mě to neskolí. Pětka je až v sobotu. Navíc se rozjíždí pomaleji, ta energie zůstane v těle o trochu déle. Každopádně si pro další medaili pojedu. A chtěla bych tu nejcennější.
