Evropská letadla si tentokrát kvůli islandské sopce neodpočinula a zřejmě neodpočinou tak dlouho jako loni, výbuch sopky Grímsvötn se přesto příhodně přiřadil k nadílce nepříjemných, ba často tragických geologických překvapení. Na prvním místě je silné březnové zemětřesení u japonských břehů (více zde). Nečekané otřesy ale zasáhly i Nový Zéland (více zde) a v posledních dnech i Španělsko (více zde).
Místa jsou od sebe velmi vzdálená a jednotlivé události spolu nesouvisejí. Nemůže nějaká podobná událost překvapit i nás? Podle odborníků to je nepravděpodobné.
Ach, sopky české, sopky mé
Začněme od nejžhavějšího tématu, a to doslova i obrazně. Na rozdíl od Islandu Česká republika nemá žádnou aktivní sopku. Ale ze všech "exotických" přírodních katastrof je hrozba vulkanismu relativně největší. Což ovšem neznamená, že by byla v blízké době příliš reálná.
Českem sice neprobíhá rozhraní desek, na kterých se sopkám daří, ale to není zcela nutné. Magma, tedy roztavené horniny, se mohou ze zemského pláště k povrchu dostat i jinde: na místech, kde je zemská kůra slabší než jinde. Taková místa jsou i u nás, dosvědčují to kužely Českého středohoří.
Nebylo to ani tak dávno. "Naše nejmladší sopka je stará jen zhruba sto tisíc let a geologická situace se od té doby příliš nezměnila," říká Vladislav Rapprich z České geologické služby. Pokračující tvorbu magmatu v zemském plášti pod západními Čechami tedy není možné vyloučit.
Sopka? Možná a nejdříve za stovky tisíc let
Ovšem, i když pod zemí může být "palivo" pro sopky, na povrch se zřejmě jen tak nedostane. "Napětí v horninách Českého masivu je v současnosti nasměrováno tak, že zavírá příhodné pukliny," říká Vladislav Rapprich. Mírné povolení tohoto napětí by podle něj mohlo vést k otevření takové pukliny, kterou by magma mohlo vystoupit. Mohlo by pak dojít i k sopečné erupci (zřejmě spíše menší, jak ukazují příklady starších českých vulkánů) a vzniku nové malé sopky.
Samotný zrod by byl zřejmě rychlý. O hrozící erupci bychom se dozvěděli možná jen několik dní dopředu, a to díky otřesům země.
"Výstup magmatu z hlubin k sopečnému kráteru se projevuje seismickými otřesy, které se postupně blíží povrchu," vysvětluje vulkanolog. A oblast, kde by k sopečné aktivitě u nás mohlo dojít, sleduje nonstop síť senzorů, takže by změna neunikla pozornosti.
Těžší už je odpověď na otázku, kdy by se to mohlo stát. Evropu i s Českým masívem svírá z jihu pohyb Afriky, který také zvrásňuje Alpy a ze západu rozpínání Atlantického oceánu, v jehož středu neustále vzniká nová zemská kůra a tlačí Evropu na východ. Tato situace se téměř jistě ještě miliony let nezmění.
"Ale mohlo by dojít k nějaké těžko předvídatelné události, například velkému zemětřesení, které může třeba část tlaku dočasně uvolnit," spekuluje Rapprich. Ovšem reálně pravděpodobná (vůbec ne jistá, jen alespoň trochu představitelná) je podobná událost podle něj v horizontu stovek tisíců let.
Dvě podmínky ze tří
Pokud by měl české sopky opravdu probudit nějaký otřes, musí přijít zvenčí. Naše vlast je velmi klidné místo. Pro zemětřesení tu nejsou vhodné podmínky, přesně řečeno jsou splněny jenom dvě podmínky ze tří.
První podmínka zemětřesení je, aby se v místě zemětřesení vyskytovalo horninové prostředí, které se při namáhání nechová příliš plasticky. Zemětřesení vzniká totiž v místech, kde se do sebe zaklesnou vzájemně se pohybující bloky horniny. "Napětí se v takovém místě střádá, a pak se náhle uvolní jako při uvolnění tětivy luku. Proto zemětřesení vznikají jenom v zemské kůře a ne v zemském plášti, kde jsou horniny natavené," říká geofyzik Aleš Špičák z Geofyzikálního ústavu Akademie věd České republiky. Pevnou půdu pod nohama evidentně máme, takže tuto podmínku lehce splňujeme.
Další podmínkou je přítomnost vhodných prasklin v zemské kůře, kde by mohlo docházet k pohybu bloků proti sobě, tzv. zlomů. "I těch je u nás dost, a to i velkých," konstatuje Špičák. Vznikly především při tzv. variském vrásnění v prvohorách. Takže i v tomto ohledu Česká republika "vyhovuje".
Naštěstí v našich zeměpisných šířkách chybí hybatel, který by posouval horninové bloky podél těchto zlomů. "U nás je toto v podstatě v klidu," říká Špičák. "Zatímco v případě zlomu u Japonska, kde došlo k zemětřesení letos v březnu, se proti sobě bloky hornin pohybují rychlostí desítek milimetrů za rok, v Čechách nejsou vzájemné pohyby prakticky měřitelné."
Špičák by to měl vědět, spolu s kolegy od roku 1993 provádí příslušná měření v naší seismicky nejaktivnější oblasti, na Chebsku. Za tu dobu se jim nepodařilo odhalit žádný zřejmý trend v pohybu hornin. "Změnit by se to nemělo ještě desítky milionů let," odhaduje.
Vysvětlení je jednoduché a už jsme ho zmiňovali. Ležíme příliš daleko od seismicky nejaktivnějších oblastí: tedy od rozhraní jednotlivých litosférických desek. Především jejich vzájemný pohyb může pohánět větší seismickou činnost.
Mělká pětka
Zemětřesení se u nás přesto vyskytují, někteří to zažili na vlastní kůži. Podle geologů mívají tři hlavní příčiny. Může jít o malé zbytky napětí z dávných dob. Některá mohou vyvolat také dozvuky vulkanické činnosti ze třetihor (třeba právě na Chebsku nebo na Opavsku), kdy vystupují směsi plynů a kapalin zemského pláště do zemské kůry.
Do třetice může slabá zemětřesení vyvolat i lidská činnost. Zemětřesení může mít na svědomí těžba hornin nebo třeba hloubení zásobníků plynu či napouštění vodních nádrží. Například o napouštění přehrady C’pching-pchu se uvažovalo jako o jedné z možných spouští ničivého čínského zemětřesení v roce 2008, které zabilo 70 tisíc lidí.
Nejsilnější otřesy, které se v České republice pravidelně objevovaly, i když jen zřídka, dosahovaly zhruba stupně pět na Richterově stupnici. To není o mnoho slabší než nedávné zemětřesení ve Španělsku, které zabilo osm lidí a způsobilo poměrně rozsáhlé škody.
"U nás by takhle silné zemětřesení nejspíše vážné následky nemělo," soudí Špičák. Jeho přesvědčení nepramení z českých příprav na podobné pohromy, ale ze statistiky a znalosti našich geologických poměrů.
Španělské otřesy měly neobvykle mělké ohnisko: jen stovky metrů pod povrchem a to ještě v podstatě přímo pod budovami. "Pod Českou republikou bývají ohniska podstatně hlouběji, minimálně pět až šest kilometrů, ale spíše ještě hlouběji, obvykle osm až deset kilometrů pod povrchem," shrnuje výsledky měření český geofyzik.
Rozdíl několika kilometrů hraje podstatnou roli. Kdyby bylo ve Španělsku zemětřesení takto hluboko, jeho následky by se patrně do zpráv nedostaly. Energie seismický vln se vzdáleností totiž poměrně rychle klesá a tak podobně slabá zemětřesení mají jenom lokální dopad. Teprve zemětřesení o síle zhruba 6 stupňů Richterovy stupnice a více se mohou ničivě projevovat i ve větších vzdálenostech od svého ohniska.
Samozřejmě i u nás by se mohlo teoreticky stát, že by se objevilo zemětřesení o síle zhruba pěti stupňů blízko pod povrchem. Ale podobné události jsou vzácné i ve Španělsku, které je jinak seismicky podstatně aktivnější než Česká republika. A aby u nás nastal vzácný typ vzácného zemětřesení (a ještě navíc by se muselo "trefit" pod obydlenou oblastí), to už je velmi nepravděpodobné.
Co není vidět, není
Letos v únoru se pod novozélandským městem Christchurch ozval zlom, o kterém se geologové dozvěděli s překvapením teprve o několik měsíců dříve.
Taková situace bohužel není tak překvapivá ani vzácná, jak bychom si přáli, říká Špičák a vysvětluje: "Pokud má zlom určitý tvar a nedochází na něm dlouho k žádné aktivitě, zůstává obvykle pro seismology neviditelný." Podobné útvary jsou černou můrou odborníků třeba v oblastech, jako je Los Angeles, které jsou jinak seismicky velmi dobře zmapované. Na základě těchto údajů se pak připravují stavby jako plynová potrubí a podobně.
"Srovnání zemětřesení pod Christchurch s českou situací je ovšem nekorektní," říká Aleš Špičák. O zlomu, kde došlo k otřesům poprvé loni v září a poté s horšími následky letos v únoru, se sice nevědělo, ale to neplatí pro jeho nepříliš vzdálené sousedy. Zlom patří k seismicky velmi aktivní oblasti táhnoucí se stovky kilometrů a široké až desítky kilometrů. Něco takového by pozornosti neušlo ani v Česku.
