„S muzeem Tatry nesoupeříme, doplňujeme se,“ vysvětluje Jaroslav Šerý, majitel nově otevřeného Auto moto muzea Old Timer v Kopřivnici.
Jak jste přišel na nápad vytvořit muzeum veteránů? Měl jste jich tolik, že už je nebylo kam dávat?
Tak to určitě nebylo, ne všechny vystavené automobily a motocykly jsou mé. Jsou tady vystaveny i vozy mých kamarádů a známých. Já měl dvě auta tady, tři zase tam a zde se nabízela hala, která šla využít.
Kolik vystavených automobilů je vašich a kolik od dalších majitelů?
Ten údaj není a nikdy nebude přesný, protože se automobily pořád obměňují.
Jak jste se vlastně k veteránům dostal?
Asi jako hodně ostatních lidí. Nezačalo to autem, ale motorkou, v podstatě ještě před revolucí a postupně se sbírka rozrůstala.
Jaká byla vaše první motorka?
Moje první motorka byla Jawa s ručním řazením na nádrži a Manet. Ty jsem si pořídil zhruba ve stejnou dobu.
V jakém stavu byla ta Jawa? Byla provozuschopná, nebo jste na ní musel hodně pracovat?
Byla neprovozuschopná. Prostě jiná. Musel jsem na ní hodně pracovat.
Kolik vás tehdy stála?
Už si to nepamatuji přesně, ale bylo to kolem čtyř tisíc korun. A pak začaly přibývat další motocykly a vozy.
Nebyl trochu risk otevírat muzeum automobilů právě v Kopřivnici, kde už je velké muzeum Tatry? Anebo to je spíše výhoda?
S kopřivnickým muzeem jsme si vzájemně prospěšní. Spousta lidí přemýšlí o tom, jak si konkurujeme, ale je to naopak. Mezi námi není rivalita, ale pomáháme si. U vstupu do našeho muzea máme letáčky tatrováckého muzea a naopak u nich najdete zase naše. Když se rozhlédnete, tak uvidíte něco úplně jiného, než je v kopřivnickém muzeu. Těch tatrovek je tady jen pár. A všichni vědí, že když chtějí vidět tatry, tak mají jít do kopřivnického muzea. Já tady samozřejmě také mám z nějakého patriotismu pár tatrovek, ale většinu vystavených exponátů tvoří vozy jiných značek.
Spolupracoval jste při založení muzea s kopřivnickým muzeem Tatry nějak úžeji?
Ne, v tom období jsme se s panem ředitelem sešli možná jen jednou, na jedné akci před pár lety. Reagoval kladně, chápal, že pro ně nejsme konkurence, ale přínos, protože ti, kteří se ke mně přijdou podívat na motocykl Indian, ten v muzeu Tatry neuvidí. A naopak. U mě zase neuvidí třeba Tatru 111.
Auto moto muzeum Kopřivnice
|
Musel jste vaše známé hodně přesvědčovat, aby své vozy do vašeho muzea umístili?
Ne, vůbec. Naopak. Spousta lidí má doma v garážích pěkné věci, rádi by je vystavili, ale v té garáži to dost dobře nejde. A tak je to tak, že se už vlastně tvoří pořadník, kdy a kdo tady jaký vůz umístí, což znamená, že se expozice bude plynule obměňovat. Kdo tady přijde po čase, zase uvidí něco nového. Je jasné, že tady nemohou stát čtyři Tatry 603 najednou, je třeba trochu plánovat. A pak je to třeba tak, že kamarád tady má vystavený vůz, chystá se na veteránskou jízdu, tak s autem odjede, na jeho místo přijde jiný. A později se třeba zase vymění.
Muzeum je plné vzácných strojů. Bylo těžké zajistit zabezpečení nebo například pojistku? To musí být obrovské peníze.
Jsme napojeni na pult centrální ochrany, jsou zde bezpečnostní čidla, různé alarmy, čidla proti kouři a další. Řekl bych, že je muzeum slušně zabezpečeno.
Sbírání veteránů je celkem drahý koníček, provoz muzea asi ještě dražší. Jak jste si na svou sbírku vydělal?
Veterány jsou dnes drahý koníček. Dříve tomu až tak nebylo. Já mám firmu, velkoobchod s hračkami, dováželi jsme je z celého světa, něco jsme si nechali i vyrábět. Tím se živím, i když už se tomu tak naplno osobně nevěnuji.
Pomáhá vám nějak město? Například s propagací, nebo vám dává třeba nějaké dotace?
Ani z Evropské unie, ani z města jsem nikdy žádnou dotaci nedostal. Kopřivnice jako město mi pomáhá s propagací, právě se bavíme o tom, jak postupovat dál.
Máte už nějaké první reakce na vaše muzeum?
Mám. Už tady byli Němci, Američané, Angličané. Byli nadšeni. Až jsem byl překvapen, protože jsme před otevřením nedělali žádnou velkou reklamu, neupozorňovali jsme na sebe.
Uvažujete o rozšíření muzea?
V mém krátkém životě už asi ne. (směje se)
Automobiloví veteráni jsou vaším koníčkem, děláte si restaurátorské práce sám, nebo je zadáváte firmám?
Všechno bych sám neudělal, některé věci prostě zadat musíte, ale spoustu věcí si dělám sám, to k tomu koníčku patří.
Co vás více baví? Dávat dohromady polorozpadlý automobil, nebo poté vyjet s nablýskaným krasavcem na vyhlídkovou jízdu?
Ta restaurátorská práce. Hledání dokumentů, dílů, to mě asi baví nejvíc.
S čím byste byl spokojený, kolik návštěvníků by mělo do muzea za rok přijít?
Já už jsem spokojený. Muzeum už je. A lidé si cestu najdou.
