Za patnáct let leteckého života u sovětských a hlavně československých aerolinek nalétal proudový dopravní letoun Tupolev TU-104 statisíce mil. Ve středu se v soukromém muzeu Karla Tarantíka ve Zruči u Plzně pohnul naposledy.
Tupolev TU-104Tupolev je dlouhý bezmála 39 metrů a s rozpětím křídel 34,5 metru je největším letadlem ve sbírce Karla Tarantíka. Právě tento aeroplán létal v SSSR od roku 1959, v ČSSR byl nasazen od roku 1963. Naposledy letěl s pasažéry 25. dubna 1974. O rok později už stál u stadionu v Legionářské ulici v Olomouci. Pro místní i turisty byl sedmatřicet let orientačním bodem i místem setkávání, sloužil i jako noční bar. Loni ale musel ustoupit modernizaci nedalekého zimního stadionu a jeho okolí. Dopravní letoun by překážel stavbě parkovacího domu. |
Dva jeřáby trup letounu s namontovanými podvozkovými koly, ale ještě bez křídel, usazovaly na betonové podstavce. Na nich téměř 40 metrů dlouhý letoun, který 37 let sloužil jako nepřehlédnutelný bar v Olomouci, zřejmě dožije.
"Jaké máme pocity, když letoun usazujeme na definitivní místo? Hlavně máme strach, protože takovéhle letadlo dáváme jako exponát dohromady poprvé v životě. Teď letoun váží 30 tun, takže síly, které tu působí, jsou obrovské. Je pěkné, když si člověk vymyslí, jak dostat letadlo na podstavce, a ono se to daří, jak chce. Zatím se vše hýbá tak, jak chceme," komentoval situaci po třech hodinách práce syn zakladatele muzea letadel a vojenské techniky Miloš Tarantík.
Právě on byl tím, kdo loni většinou sám rozebíral tenhle letoun v Olomouci, aby ho pak rozdělený na několik dílů dokázali šoféři speciálních kamionů bezpečně převézt přes celou republiku z Olomouce až do vesničky kousek od Plzně.
Přesouvání letounu na konečné místo v muzeu bylo náročné pro otce i syna Tarantíkovy i pro jeřábníky.
Miloš Tarantík dokonce k posouvání letadla používal jeden z funkčních exponátů jejich sbírky - obrněnou vojenskou verzi legendárního československého nákladního auta Praga V3S.
Tupolev v muzeu ve Zruči |
"Obrněná vejtřaska je vlastně silný traktor, je nízká, má náhon na deset kol a má velkou tažnou sílu," vysvětloval použití neobvyklého stroje Miloš Tarantík.
Bývalým vojenským speciálem nejen posouval letadlo, ale tahal s ním i betonové panely a podstavce pod kola letounu.
Za rok, co je stroj u Tarantíkových, dostala většina trupu historický vzhled. Na jedné straně je letoun v původních sovětských barvách, v nichž po vyrobení v roce 1959 létal u aeroflotu. Druhá strana trupu má podobu, v jaké stroj létal až do roku 1974 u Československých aerolinií.
A proč jeřábníci stavěli na podstavce letadlo bez křídel a kormidel? "Letoun musí být pro manipulaci co nejlehčí. Tyhle části tam později domontujeme," řekl Karel Tarantík. Křídla na letadle nemohla být také kvůli tomu, že by jedno z nich zasahovalo až nad blízkou silnici.
"Až bude letadlo zvenku načančané, vrhneme se na vnitřek, který je totálně vyrabovaný. Restauraci z toho už dělat nebudeme, ale budeme ho využívat jako takový rodinný klub," nastínil plány s největším exponátem ve sbírce Miloš Tarantík.
