V minulém díle jsme se věnovali bojovým dronům. Námětem dnešního článku je překrývající se kategorie vyčkávací munice a sebevražedných nebo kamikaze dronů (VM/SD). Tato skupina bezpilotních prostředků vyplňuje mezeru mezi bojovými drony a řízenými střelami, případně střelami s plochou dráhou letu, pokud se jedná o prostředky s dlouhým dosahem.
Proč vlasně vznikly?
VM/SD mají proti bojovým dronům jednu zásadní výhodu a tou je cena, respektive poměr výrobní cena a účinnost. Účinnost je daná především přesností zásahu. Při rozlišovacích schopnostech dnešních čidel, pracujících v jakémkoli pásmu elektromagnetického spektra, není problém zasáhnout cíl s přesností v řádu decimetrů či centimetrů. Díky tomu stačí na vyřazení nebo zničení cíle relativně malá nálož, což má výhodu v tom, že riziko kolaterálních ztrát je zanedbatelně malé.
Další výhodou VM/SD je schopnost vyčkávat v oblasti předpokládaného výskytu cíle dostatečně dlouhou dobu na to, aby se cíl objevil. Díky nízké pořizovací ceně je možné v oblasti udržovat jeden nebo postupně několik VM/SD. Malé rozměry zajišťují obtížnou zjistitelnost a komplikují jakákoli protiopatření.
Proti bojovým dronům jsou VM/SD pohotovější. Nepřátelské palbě není vystavena drahá platforma, ale de facto jen levná munice, jejíž cena je často tak nízká, že i sestřelení VM/SD je o řád, někdy i dva nákladnější. V tomto případě se však cena sestřelu neměří hodnotou spotřebované munice, ale hodnotou chráněného cíle. Z pohledu nepřítele jde o jistou formu „vydírání“.
A rozdíl mezi vyčkávací municí a sebevražedným dronem? Není přesně definovaný. Některé sebevražedné drony nemají schopnost vyčkávat v prostoru cíle a jsou jen levnější variantou řízených střel s nižší pořizovací hodnotou. Vyčkávací munice je zpravidla jednorázová. Pokud nedojde k zásahu cíle, je po vyčerpání rezervy vytrvalosti zničena autodestrukcí. U sebevražedných dronů (alespoň některých) se počítá s možností návratu, i když jsou výjimky.
Tomu je podřízena konstrukce. Vyčkávací munice má motor s omezenou dobou chodu, což umožňuje zvýšit výkon, proti původnímu, většinou běžně dostupnému komerčnímu motoru. Vzhledem k tomu, že expozice cíle bývá krátká, je munice zkonstruovaná tak, aby bylo možné ve fázi zteče zvýšit rychlost, šanci na zásah a zkrátit dobu na protiopatření. Protože se pro dopravu nad cíl používá i vystřelování, například z granátometů, bývají bloky součástek zalité v epoxidu nebo podobném materiálu, aby nedošlo k poškození vysokým přetížením.
Bojovou hlavicí je možné teoreticky vybavit jakýkoli dron a narazit s ním do cíle, což se ostatně často děje. Sebevražedné drony jsou však pro tento účel speciálně navržené. V terminální fázi útoku se počítá s rychlým střemhlavým letem. Proto mívají dvě kamery. Průzkumnou, zpravidla v otočné stabilizované hlavici, a útočnou, umístěnou v přídi a mířící dopředu, sloužící pro spolehlivé navedení na cíl. Sebevražedné drony jsou většinou konstruované jako jednorázové, z levnějších součástek bez možnosti opravy.
První generace
Vyčkávací munice je poměrně nový prostředek, který se objevil na začátku 80. let. Hlavním popudem pro její vývoj byly velmi nebezpečné mise na potlačení nepřátelské protivzdušné obrany SEAD (Suppression of Enemy Air Defenses). Po zavedení a nasazení prvních protiradiolokačních řízených střel AGM-45 Shrike ve Vietnamu, se obsluhy PVO naučily, že navádění střely je možné „oblbnout“ přepínáním mezi dvěma dostatečně vzdálenými radary. Čidlo střely tak dlouho „vybíralo“ mezi dvěma cíli, až mu nestačila výchylka, manévr nutný k zásahu byl tak prudký, že se tělo rakety zlomilo nebo střela prostě dopadla někam do prostoru mezi oběma radary.
Britové na to vymysleli „medicínu“ v podobě řízených protiradiolokačních střel ALARM (Air Launched Anti-Radiation Missile). Ty byly vybavené programovatelným pasivním senzorem, měly dva raketové motory, padák a dolet kolem 90 km. Pilotovi stačilo ALARM odpálit do prostoru cíle. Pokud se obsluha PVO bránila vypnutím radaru, ALARM přešla do vyčkávacího módu. Nastoupala do výšky 13 000 m, vypustila padák a pomalu klesala k zemi. Po opětovném zapnutí radaru střela padák odhodila a s pomocí druhého motoru akcelerovala na rychlost 2M+, aby zasáhla cíl, dříve než jej obsluha znovu vypne. Bylo vyrobeno 750 kusů, z toho zhruba 200 spotřebováno v různých konfliktech.
Vyčkávací řízená střela ALARM podvěšená na letounu Tornado GR.4
AGM-136 Tacit Rainbow měl chránit bombardéry a ničit nepřátelskou PVO.
Američané přibližně ve stejné době pracovali na systému AGM-136A Tacit Rainbow. AGM-136 měla být součástí výzbroje bombardérů B-52 Stratofortress, případně dalších pilotovaných útočných letadel. Osádky měly „roje“ AGM-136 vypustit až 450 km před cílem. Ty měly letět před útočnou vlnou, vyčkávat v prostoru bráněném PVO a zjištěné radary ničit nárazem a explozí 18kg bojové hlavice. Program byl zrušen bez toho, že by došlo k zahájení sériové výroby.
Jedním z průkopníků použití dronů, potažmo jejich sebevražedných verzí je Írán. Ten na základě zkušeností z vleklého konfliktu s Irákem, vyvíjí již od roku 1986 sebevražedné drony HESA Ababil. Ale první kusy byly íránské armádě dodané až v roce 1993. Postupně vzniklo pět vývojových řad označených Ababil 1 až 5. Ababil 5 je bojový dron. Ababil 1 je sebevražedný dron, o kterém nejsou prakticky žádné informace. Od řady Ababil 2 jsou odvozené sebevražedné drony Qasef-1, Qasef-2K.
Íránský dron Ababil 2, který je základem sebevražených Qasef-1.
Sestřelený Qasef-1
Drony s hmotností kolem 80 kg a rozpětím 3,25 m pohání dvojválcový motor WAE-342 s výkonem 19 kW. Dron má maximální dolet kolem 120 km nebo vytrvalost až 2 hodiny, záleží na vzdálenosti od místa vypuštění. Dron nese bojovou hlavici s odhadovanou hmotností 30 kg. Tyto drony kromě íránské armády používá Hamás, Hizballáh a jemenští povstalci Hútiové. Drony byly poprvé nasazeny Hizballáhem proti Izraeli v roce 2006. Nejméně tři se podařilo izraelskému letectvu sestřelit. Hútiové nasadili v roce 2019 drony Qasef-2K proti saúdským ropným zařízením a bateriím protiletadlových řízených střel MIM-104 Patriot.
Vzhledem k omezeným lidským zdrojům a množství nepřátel měl k bezpilotním prostředkům velmi blízko také Izrael. Jeho první sebevražedný dron, určený pro mise SEAD, byl IAI (Israel Aerospace Industries) Harpy. Ten vycházel z jihoafrického programu ARD-10 firmy Kentron z druhé poloviny 70. let. ARD-10 však skončil pouze u prototypů, které Izraelci odkoupili a zdokonalili. Izraelský IAI Harpy byl poprvé otestován v roce 1989 a stal se základem takzvané série H sebevražedných dronů Harpy, Harop, Mini Harpy a Harpy NG.
Izraelský IAI Harpy na aerosalonu v Paříži 2007
Izraelský IAI Harop na aerosalonu v Paříži 2013
Popudem k vývoji izraelských sebevražedných dronů byly zkušenosti z umlčování nepřátelské PVO během války v roce 1973 a operace Mole Cricket 19 v roce 1982. Tehdy se ukázalo, že časová prodleva mezi zjištění cíle průzkumným dronem a zásahem vlastního „pilotovaného“ letectva může být dost dlouhá na to, aby obsluhy stihly radar sbalit nebo vypnout. Ideální by bylo, kdyby dron mohl rovnou zaútočit.
Výsledkem byl dron s hmotností 135 kg, připomínající tvarem torpédo s delta křídlem, poháněný Wankelovým motorem AR 731 s výkonem 28 kW. IAI Harpy nese hlavici pasivním radiolokačním (RL) přijímačem. Pravděpodobná kruhová odchylka od cíle CEP (Circular Error Probable) je pod 1 m, takže tříštivo-trhavá bojová hlavice s hmotností 32 kg má dostatečný účinek na to, aby cíl spolehlivě zničila. Dron má dolet až 100 km nebo vytrvalost až 2 hodiny.
Jihoafričané neprodali ARD-10 jen Izraelcům, ale i Íránu. Ten na jeho základě vyvinul sebevražedný dron Shahed 131, který rozměrově i výkonově odpovídá IAI Harpy. Írán tyto drony dodává Rusku, které je používá na Ukrajině pod označením Geran-1.
Potomci úspěšných i nové konstrukce
Izrael vyvinul v roce 2005 na základě IAI Harpy výkonnější IAI Harop s vytrvalostí až 9 hodin nebo doletem 200 km. Dron je řízen automaticky, ale operátor má možnost kdykoli převzít řízení. Dron má pod přídí hlavici s denní a noční kamerou, s automatickou detekcí pohybujících se cílů. Pro jejich ničení nese bojovou hlavici s hmotností 23 kg. Harop je možné vypouštět z kontejnerů na vozidle, ale výrobce nabízí možnost vypouštění z letadel.
Americká námořní pěchota iniciovala vývoj miniaturních sebevražedných dronů, které se měly stát hlavním prostředkem na ničení důležitých cílů na úrovni čety, levnějším a skladnějším než například FGM-148 Javelin. Podmínkou bylo, že se musí vejít na nosný postroj ALICE (All-Purpose Lightweight Individual Carrying Equipment) nebo do modulárního batohu MOLLE (Modular Lightweight Load-carrying Equipment). Účinek bojové hlavice měl odpovídat zásahu granátem ráže 40 mm.
Switchblade
Switchblade při startu
Firma AeroVironment vyvinula miniaturní dron Switchblade 300 s hmotností 2,5 kg a délkou 50 cm. Dron s dvojicí pružinami rozevíraných křídel je poháněn vrtulí, roztáčenou elektromotorem. Switchblade 300 má dolet 10 km nebo vytrvalost 10 minut (Block 20 až 20 minut). Pro snížení kolaterálních ztrát je hlavice směrová a funguje podobně jako brokovnice. Dodává se v jednorázových pouzdrech pro jednotlivce případně v „dronometech“ se šesti nebo 20 hlavněmi pro montáž na vozidla.
Kromě toho se vyrábí těžká verze Switchblade 600 s celkovou hmotností 55 kg (samotný dron váží 23 kg). Dron nese tandemovou bojovou hlavici z FGM-148 Javelin a je schopen ve vzdálenosti 40 km od místa vypuštění 20 minut „číhat“ na vhodný cíl. Dron dokáže zničit tank s explozivním pancířem ERA (Explosive Reactive Armour). Firma AeroVironment byla schopná vyrábět 2 000 kusů ročně, ale od vypuknutí konfliktu na Ukrajině jede linka na tři směny s produkcí 6 000 dronů ročně.
Drony UVision HERO na letecké výstavě v Paříži 2019
Dron UVision HERO-30 se odpaluje podobně jako řízené střely z kontejneru.
V roce 2011 byla v Izraeli založena firma UVision Air, která postupně vyvinula rodinu sebevražedných dronů HERO. Ta zahrnuje přenosný průzkumný dron HERO-20 a sebevražedný HERO-30 s krátkým doletem. HERO-70 je určen pro likvidaci měkkých cílů, jako jsou neobrněná vozidla. HERO-120 s vytrvalostí 60 minut dokáže ničit tanky. Řada HERO-400 až HERO-1250 jsou drony dlouhého dosahu, schopné zasahovat cíle na vzdálenost 150 až 250 km. Zajímavý je HERO-R, což je sebevražedný rotorový dron vyvinutý pro boj ve městě.
Zvětšením Shahed 131 Íránci v roce 2021 vytvořili dron Shahed 136 s udávaným doletem až 2500 km a hlavicí s hmotností až 50 kg. Rusové ho používají pod označením Geran-2, především k „opotřebení“ ukrajinské PVO. Ukrajincům se podařilo několik těchto dronů sestřelit, například řízenými střelami IRIS-T SL. Pro představu, Geran-2 vyjde na 20 000 USD, IRIS-T na 430 000 USD, ale kdo ví, kam dron míří a jaké škody napáchá.
Vývoj sebevražedných dronů se samozřejmě neomezuje jen na technicky vyspělý Západ. V Rusku se jejich vývoji věnuje společnost ZALA Aero Group, což je jedna z částí koncernu Kalašnikov. Ta představila na výstavě v Abú Dhabí v roce 2019 sebevražedný dron Kub-BLA, který se podobá dronu Shahed-1, ale má elektrický pohon.
Ve stejném roce byl představen mnohem lépe vybavený dron Lancet se vzletovou hmotností 12 kg a vytrvalostí 40 minut. Ten byl otestován v Sýrii a následně nasazen za války na Ukrajině. Má na kontě zničení různé techniky dodané Západem, včetně radaru TRLM-4D systému IRIS-T SL. Od základní verze Lancet-3 byla odvozena menší Lancet-1 s hmotností 5 kg, vytrvalostí 30 minut a hlavicí s hmotností 1 kg.
Málo informací je o čínských sebevražedných dronech, i když Čína je největším výrobcem civilních dronů. Od roku 2016 vyrábí firma CASC sebevražedné drony CH-901 s hmotností 9 kg s vytvalostí 60 minut. V roce 2020 byl představen nákladní automobil s 48hlavňovou nástavbou pro vypouštění těchto dronů. Vyčkávací municí WS-43 s 20 kg hlavicí a vytrvalostí 30 minut může být vyzbrojen i čínský 200mm raketomet Weishi.
Nebezpečí, jaké představují bojové drony i celá skupina VM/SD, vedly firmu Raytheon v roce 2007 k vývoji sebevražedného „protidronového“ dronu Coyote. Dron s hmotností 6 kg je vystřelován z upraveného pouzdra pro akustické bóje (původně byl určen pro ponorky). Osmihlavňová „baterie“ dronů je převážena na středním nákladním automobilu M-ATV. Pro zaměření nepřátelských dronů používá AESA radar pracující v pásmu K, schopný zaměřit cíl s velikostí kolem 1 cm. K ničení nepřítele využívá kinetickou energii nebo 1,8 kg tříštivou hlavicí odpalovanou přibližovacím zapalovačem. Pokud dron mine cíl, je schopen opakovaného útoku. Verze Block 1, poháněná tlačnou vrtulí dosahovala rychlosti 130 km/h, Block 2 s proudovým motorem a raketovým boosterem pro terminální fázi útoku dosahuje rychlosti až 600 km/h.
Válka dronů
Z hlediska množství nasazených VM/SD vede konflikt na Ukrajině. Kromě sériově vyráběných prostředků, dodaných z celé řady zemí, Ukrajinci v ohromném měřítku používají VM/SD ad hoc zhotovené z komerčně dostupných dronů nebo jejich komponentů. Ty nejmenší nesou jen ruční granát nebo tritolovou náložku s kontaktním zapalovačem. Největší jsou přestavěné zastaralé průzkumné drony nebo lehká sportovní letadla naložená výbušninami. Kromě toho na Ukrajině existuje asi 10 společností, které se zabývají výrobou VM/SD různých kategorií.
Improvizovaný sebevražedný dron
Sestřelený ruský dron Kub-BLA
Ačkoli média obvykle dělají z Rusů úplné idioty, pravda je taková, že drony používají i oni a bohužel stále úspěšněji. Když se vzpamatovali z prvního šoku, způsobeného rozsáhlým nasazením ukrajinských dronů, začali jim oplácet stejnou mincí. Nasazení VM/SD z jejich strany vedlo v poslední době ke stažení tanků dodaných Západem, včetně amerických M1 Abrams. Nyní se ve spolupráci s vojenskými odborníky NATO hledá vhodná taktika, která by umožnila vrátit tanky na bojiště, protože jejich palebná síla chybí.
Poslední akcí s hojnou účastí VM/SD, která dočasně zastínila i konflikt na Ukrajině, byl íránský útok na Izrael z 13. dubna letošního roku. Írán během útoku nasadil 170 dronů, kolem 30 střel s plochou dráhou letu a přes 120 balistických raket. Úhrnná hmotnost nesených bojových hlavic se odhaduje na 60 t.
Navzdory značnému rozsahu se koaličním silám a izraelské PVO podařilo útok zcela rozvrátit a většinu útočících prostředků zničit. Výnosy radarů potřebné pro přesný zásah poskytly Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, což nejsou země, které by zrovna hořely nehynoucí láskou k Izraeli. Jordánsko nasadilo k ničení íránských prostředků vlastní letectvo a PVO, a otevřelo, navzdory íránským hrozbám svůj vzdušný prostor americkým i izraelským letounům. Sýrie sestřelovala cizí cíle ve svém vzdušném prostoru bez rozdílu. Takže její PVO padly za oběť jak útočící íránské prostředky, tak některé izraelské „interceptory“.
Útok se v Izraeli obešel beze ztrát na životech, těžce raněna střepinou byla sedmiletá beduínská dívka a 31 dalších osob bylo raněno lehce. Cena v penězích, kterou Izrael za toto nesporné vítězství zaplatil, byla vysoká. Odhaduje se na miliardu dolarů. Ale cena zachráněných lidských životů a zvýšení zahraniční prestiže se těžko vyčísluje. Íránské náklady na útok byly o jeden až dva řády nižší. Ostuda, kterou si tamní režim udělal v mezinárodním měřítku - nezměrná.
