Obeplul Bajkal. Ve staré bundě, se superpádlem a v nafukovacím kajaku

Zatímco zimní Bajkal, jenž už čtyřikrát zčásti přešel, z části přebruslil, vnímá Marek Šimíček jako docela vlídný, z letní varianty měl respekt. Je totiž výrazně nebezpečnější. Hlavně kvůli možným vichřicím a vlnám. Cestovatele to ale neodradilo.

Led, mráz, vichr... Zažité představy většiny lidí o zimní východní Sibiři Marek Šimíček jednou větou vyvrátí. „Já mám třeba rekord ve spaní pod širákem při teplotě minus osmadvacet stupňů Celsia. Na Bajkalu jsem tohle maximum jednou vyrovnal a zatím nepřekonal,“ vyprávěl cestovatel a nadšený dobrovolný hasič z Kopřivnice-Mniší na Novojičínsku loni v květnu, pár týdnů po návratu ze své třetí výpravy k zimnímu Bajkalu.

Marek Šimíček

• Narodil se v únoru 1975. Říká o sobě, že je ze všeho nejvíc hlavně dobrovolný hasič. Díky "hasičině" se totiž dostal na hory a i k lezení po skalách. "Kdo mě chce opravdu poznat, měl by za mnou zajít do hasičárny," říká.
• Dosud absolvoval přechody hor na Slovensku, v Rumunsku, Skandinávii nebo na Korsice.
  Mezi lezecky nejtěžší výstupy, které má za sebou, řadí Mount Blanc, Monte Rosu nebo třeba severní stěnu Ortlesu.
• Jezdí i na kánoi a raftu, na kole a na motorce. 

Teď má cestovatelský deník zase bohatší. Letos na sklonku zimy a jara zdolal čtvrtou zimní bajkalskou cestu, na níž provázel další tři nadšence, a od 16. června do 24. září se poprvé sám vydal k Bajkalu v létě. A nebyl by to Marek, kdyby v pojetí výpravy chyběla originalita. Zatímco zimní Bajkal dokázal přebruslit v „šustkách“ ze sekáče a občas tu chodil i s holými lýtky a v kloboučku, což udivovalo i otrlé Sibiřany, letní jezero obeplul na půjčeném nafukovacím kajaku.

„Tentokrát jsem šel ještě víc do retra. Měl jsem s sebou takovou černou šusťákovou bundu, kdysi se jí říkalo zimní. Mám ji asi od roku 1991, prodávala se v Polsku. Je dobrá hlavně proto, že je to čistá syntetika a nejrychleji uschne,“ vysvětluje cestovatel a přiznává, že tentokrát si vzal ale i modernější kousky jako speciální „gore-texku“ a zejména pak špičkové uhlíkové pádlo.

Vyrazil po řece Selenze, která ústí do Bajkalu a dál pokračoval podél východního pobřeží k severnímu cípu jezera až do Nižněangarska.

„Chtěl jsem si sjet i nějaké řeky. Kromě Selengy jsem vyrazil i po Irkutu a po horní Angaře. Tam jsem potkal dvaasedmdesátiletého cestovatele, jehož rodina patřila mezi volžské Němce. Stalin je hnal do Kazachstánu a tenhle pán se až v devadesátých letech vrátil do Německa, kde dostal občanství. Teď každý rok jezdí do Ruska na nějakou řeku,“ přibližuje jedno z mnoha setkání devětatřicetiletý Marek.

Když vzpomíná na plavbu po horní Angaře, často se mu vybaví jedno - komáři. „Tady na Olchonu nejsou komáři vůbec, na západním břehu je komárů méně než u nás, na východním břehu jich je hodně, protože tam ústí potoky a jsou tam různé meandry a bažiny, ale na vrchní Angaře jich je tolik, že přes ně není vidět. Na řece to ještě jde, ale každý krok do tajgy hrozí totálním vysátím,“ vypráví cestovatel a ukazuje jednotlivá místa na mapě.

Úspěšný cestovatel

Právě kvůli komárům, vůči nimž se bránil repelentem i bundou se síťkou na obličej, se rozhodl plavbu po řece po třech stech kilometrech ukončit. Pak pokračoval několik set kilometrů kolem západního pobřeží jezera až do Goloustného, kde ho čekal - jak říká - asi nejadrenalinovější zážitek cesty. Za necelou půlhodinu musel sbalit celou padesátikilovou bagáž včetně lodi, a to se zánětem šlachy na ruce, jejž dostal pár dnů před cílem, a doběhnout tři sta metrů na zastávku autobusu.

Zážitků z cesty má nepřeberně: Od setkání s medvědem až po nebezpečnou plavbu na ostrov Oltrek v bouři. Asi nejpodstatnějšími jsou pro něj ale setkání s obyvateli, z nichž se během let stali jeho přátelé. Mnozí ho poznávají zdálky a zvou ho domů se slovy „Pojď, přespíš u mě, jinak bys mě urazil.“

„Podobný přístup v Evropě neznáme. Je to něco nádherného, kvůli čemu stojí za to se k Bajkalu vracet,“ usmívá se Marek.