Na sociálních sítích často postujete fotografie z Itálie. Co vás tam táhne?
Táhne mě tam srdce, protože můj partner je ze Sicílie. Díky lockdownům a zavřeným divadlům jsem si mohla dovolit za ním odcestovat a žít několik měsíců jinde než v Praze. To by se mi v normálním provozu na tak dlouhou dobu nepovedlo. Takže ve všem tom složitém období bez práce a příjmů to pro mě byla ta nejlepší možná varianta. Sicílii jsem navštívila už ve všech ročních obdobích a musím říct, že jsem se do ní úplně zamilovala. Nejkrásnější je pro mě na jaře a v zimě.
Jak jste se seznámili? Nevadí vám jazyková bariéra?
Seznámili jsme se před sedmnácti lety v Londýně, kde jsme pracovali ve stejné restauraci. Od té doby jsme se pak vůbec neviděli a ani si nepsali. A teď pozor, tady začíná naše italská telenovela. Jednoho dne se mi zdál sen, hodně intenzivní! (smích) Tři dny jsem váhala, ale pak jsem mu napsala. Odepsal a za měsíc za mnou přiletěl na návštěvu. Já pak letěla za ním.
No a pak přišel covid a těžký lockdown. Na poslední chvíli jsem si sbalila jeden malý kufr a posledním možným spojem odcestovala do Itálie. O půlnoci se zavřely hranice a já tam zůstala celé tři měsíce. Chudák, taky nečekal, že to bude trvat tak dlouho. (smích)
Co se týká naší společné komunikace, tu vedeme pouze v angličtině. Italsky se ale samozřejmě učím, protože bych si ráda konečně popovídala s jeho rodiči. Italština se mi vždy moc líbila, jen jsem neměla tu správnou motivaci se ji učit. Teď mám pochopitelně motivace habaděj!
Sicílie je specifická část Itálie, jak ji vnímáte vy sama?
To tedy je! Čím více na jih, tím více tepla a taky více temperamentu. Sicilané navíc mluví i jiným dialektem, takže jim Italové ze severu nemusí rozumět. Miluji sicilské tempo, moře, jídlo i lidi. Staré kamenné domečky, úzké uličky nebo devadesátileté babičky sedící na židlích před vchody jejich domů. Všude přítomné pomerančovníky, citronovníky a sušicí se prádlo v oknech a na balkonech. Melouny tam chutnají tak, jak si je pamatuji z dětství. Všechno je tam šťavnaté a hutné. I emoce, které vzplanou a vychladnou ve vteřině.
Uvažovala jste o nějakém profesním uplatnění v Itálii?
To zatím vůbec ne. Moje italština není ani zdaleka tak dobrá, abych se vůbec odvážila něco takového teď uskutečnit. Naučila jsem se během covidu nic neplánovat, takže všechny cesty si nechávám otevřené. Jsem na volné noze a to mi dává svobodu si svůj čas a práci plánovat tak, abych měla prostor na práci a cestování. Vyhovuje mi ten pocit odstupu a nadhledu, které mi tato situace přináší.
Už vás viděl přítel na jevišti?
Ještě ne. Ale už teď všem svým příbuzným a kamarádům říká, jak jsem skvělá a známa herečka. (smích). Tak uvidíme, jestli bude 9. června na premiéře muzikálu Marta křičet „brava“ tak, jak jsou Italové zvyklí.
Dobu Golden Kids jste nezažila, jaký máte vztah k retru?
Golden Kids jsem bohužel neznala vůbec, ale retro šedesátých let mám moc ráda. Jak hudbu, tak účesy i módu, která je teď in. Díky roli Heleny Vondráčkové, kterou v muzikálu hraju, mám možnost zazpívat si pecky Golden Kids a musím přiznat, že mě moc baví, stejně jako režie Adély Stodolové. Když jsme měli kostýmovou zkoušku, chvíli jsem měla pocit, že vidím moji mamku stojící v radě na jejím maturitním plese. Hodně mě to pobavilo.
Působíte na několika pražských divadelních scénách. Které představení je vaše srdcovka?
Momentálně jsou moje srdcovky divadlo Studio DVA a Divadlo v Dlouhé. Nedávno jsem v prvním jmenovaném odpremiérovala představení Beckham v režii Petra Zelenky. Je to taková chytrá komedie, hra o moci bulváru. Na této scéně mě ale ještě můžete vidět i ve 4 sestrách nebo v Broukovi. Taky nás čeká letní sezona, tedy hraní na Vyšehradě, Výstavišti nebo v Divicích.
Pak jsem v Divadle v Dlouhé přebrala dvě krásné role a sice v představení Zítřek se nekoná v režii Hany Burešové a taky Mistra a Markétu v režii Skútrů. Mistr a Markéta je momentálně asi moje největší srdcovka. Je to přesně styl divadla, který mám moc ráda.
Spolupracovala jste s nekonvenčními režiséry typu Dan Špinar nebo již zmíněné režijní duo SKUTR. Jak vnímáte jejich pojetí divadla?
Mně Skůtři i Daniel Špinar nikdy nepřipadali nekonvenční. Asi proto, že jsem na nich jako herečka vyrůstala, tedy mám na mysli spolupráci na jejich inscenacích. Díky Divadlu Archa, kde jsem pracovala už za dob svých studií, jsem měla možnost vidět produkce z celého světa, takže nekonvenční styly mám hodně pod kůží. Je vtipné, že to, co bylo před deseti lety od Skútrů nebo Dana Špinara nekonvenční, je už dnes v klasickém činoherním divadle vlastně mainstreamem.
Máte za sebou moderátorské zkušenosti, například hned dvakrát na cenách Czech Grand Design.
To byl skvělý zážitek. Moderování je pro mě takový trénink nervů a výstup z komfortní zóny, přeci jen jsem Slovenka a například slovenský humor je postavený na jiných principech. Co se týče přízvuku, lidé většinou ani mou skutečnou národnost nepoznají. Spíš si myslí, že jsem z Moravy.
Pocházíte z Košic, ukrajinské hranice jsou nedaleko. Jak vnímáte současnou situaci?
S ukrajinským národem velmi soucítím. Snažím se pomáhat, jak jen mohu a taky být v obraze. Zprávy ale už nesleduji tak intenzivně jako na začátku. Spíš se věnuji dokumentům, podcastům nebo filmům, díky kterým člověk může nahlédnout do historie konfliktu.
Zpočátku jsem byla dost vyděšená, jak blízko válka vlastně je, ale pak jsem byla ještě víc vyděšená z lidí, který s konfliktem v podstatě souhlasí, nebo ho dávají za vinu Ukrajině. Protože vlastně neví a není jim jasné, kde ta pravda je. Já v tom ale jasno mám a říkám: Sláva Ukrajině!
Co vám pomáhá v nejtěžších chvílích života? Jaká je vaše životní filozofie?
Nejtěžší chvíle mě vždy naučily, co od života nechci. Myslím si, že člověk si v životě prostě musí projít pomyslným dnem, aby se pak na sebe i své okolí dokázal podívat pravdivě. Aby líp rozpoznal, jaké hodnoty jsou pro něho důležité a aby přišel na to, co je pro něj opravdu podstatné.
