Byla jste vždycky velký pracant. Změnil se vám narozením syna život?
Zásadně a myslím, že všechno v životě je tak, jak má být. Veškerou energii, kterou mám, jsem dřív věnovala práci. Teď se to snažím dělit. Větší část dávám svému synovi a jsem strašně ráda, že jsem se měla po mateřské kam vrátit. Vrátila jsem se do divadla Studio DVA do muzikálu Evita. Jako novinkové představení se připravil muzikál Funny Girl a já mám pocit, že je to nejhezčí muzikál, ve kterém jsem kdy mohla účinkovat. Tím nechci nijak upozadit ty ostatní projekty, které byly krásné. Měla jsem štěstí na překrásné role. Ale „Fanča“ má prostě něco, co mě jako člověku dělá hrozně dobře.
Máte do ní i krásnou paruku, ve které by vás asi nikdo ani nepoznal. Jak dlouho vlastně trvá to, že se proměníte ve Funny?
Protože máme strašně šikovné maskérky tak krátce. Ony mi nandavají paruku, já si u toho namaluji „ksicht“ a je to. Tady to je má vlastní paruka, kterou jsem si kdysi koupila do muzikálu Angelika, a teď jsem jí krásně využila tady na „Fanču“.
Musím říct, že vám zrzavá sluší.
Už jednou jsem zkoušela být zrzavá. Přišla jsem za svou kadeřnicí Blankou Haškovou a řekla: „Blani, já bych asi chtěla být zrzavá“. Tak mě nabarvila na zrzavo. Do toho přišla náhodně - nikdy předtím ani potom tam nebyla - má manažerka divila se, co to dělám. Říkám: „Budu zrzavá!“ A ona: „To je bezvadný, v neděli točíš jako blonďatá“. To byla středa. Takže jsem si užila zrzavou středa, čtvrtek, pátek a v sobotu jsme to zase stahovaly. Protože chodím hodně často nenamalovaná, tak při podobných barvách musí být člověk pořád nalíčený a to mě nebaví. Do divadlo ano, za to jsem ráda.
Do práce jste se po mateřské už zařadila, ale jak se vracíte do formy s postavou?
Hrozně pomalu a hrozně těžce. Já jsem strašně přibrala. S kýmkoli se teď bavím, tak všichni přibírají 15 nebo 16 kilo a mají pocit, že to je tragédie. U mě to bylo asi 33 kilo, možná i víc. To jsem si navážila 14 dní před porodem a pak už jsem se vážit nechtěla, protože jsem vážila nejvíc z celé široké rodiny.
Na začátku bylo hubnutí těžké. Všichni mi říkali, že to půjde samo. A vůbec to samo nešlo. Postupně to ale nějak odešlo a já se v létě dokonce snažila držet dietu, přičemž jsem zjistila, že jsem naštvaná na celý svět, že nemůžu jíst a že to nejde. Tak jsem se hýbala, chodila na hot jógu do Studia 42 a to mě bavilo. Tím, jak jsem se vrátila do práce, teď akorát řeším takové dilema, že se snažím hodně kontrolovat čas. Cvičení i s cestou mi zabere tři hodiny a ty já radši strávím doma s Tadeášem, než abych šla cvičit. Takže teď to není na pořadu dne. Prostě budu trochu povolená maminka, nedá se nic dělat.
Monika Absolonová a její syn Tadeáš
Myslím, že právě touhle vaší upřímností vás ženy vnímají hrozně pozitivně. Mimochodem s hubnutím nepomohlo ani kojení? Spousta žen říká, že díky němu shodily poporodní kila.
Kojením mi váha dolů vůbec nešla. Až když jsem dokojila, tak to trochu šlo. A jestli jsem někomu sympatická? Já myslím, že na lidi působím právě dvojím dojmem. Buď mě mají rádi, nebo mě nesnáší. Je máloco mezi tím. Jsem šťastná maminka a to, že jsem přibrala mi nevadí. Hlavně, že je Tadeáš zdravý. On teď už chodí, běhá, takže myslím, že jak bude hezké počasí, tak budeme chodit na větší procházky a on když půjde sám, tak ho budu hodně nahánět.
A co vaše svatba? Bude letos?
Já už jednou vdaná byla a hrozně jsem to prožívala. Teď je pro mě důležité, že máme s Tomášem takhle hezký vztah. To, že mě požádal o ruku, je hrozně hezké. Jestli se vezmeme teď, nebo až někdy... Přiznám se, že bych byla moc ráda, kdyby se nám v budoucnosti podařilo ještě jedno miminko. Takže kdyby se to povedlo, tak třeba až pak. Možná tím oslavíme 10 let našeho vztahu. Tyhle věci prostě nehrotím. Vím, že pro spoustu lidí je to strašně potřebná věc a myslím, že je to hezké a tradiční. Ale já se už jednou vdávala a Tomáš má za sebou také jednu svatbu. Pro mě je mnohem důležitější, že si rozumíme.
A pojedete někam společně v létě?
Určitě opět na naši milovanou Šumavu. Jezdíme tam k jednomu laskavému pánovi, který nám půjčuje svou chalupu. Jsme tam odříznutí od světa a je tam vše, co potřebujeme. Tam se cítím opravdu šťastná.
Český slavík 2014 - Monika Absolonová a Tomáš Horna
Mě by zajímal recept na to štěstí, protože vy jste na něj dlouho čekala.
Nevím. Možná mám šťastnou povahu a i když je třeba nějaký průšvih, tak se to snažím brát z lepší stránky. Není to tak, že bych neměla problémy a některé věci mě netrápily. Jasně, že jo. Ale nejdůležitější je, že mám zdravého syna a bezvadného partnera a že jsme všichni zdraví. To já považuji za největší výhru. Také to, že můžu dělat práci, která mě baví a bavila mě od dětství. Tenkrát bych vůbec nevěřila, že budu někdy zpěvačka a dokonce budu hrát divadlo. To byl sen. A teď si představte, že se ten sen naplní. Já třeba v 38 letech ještě přemýšlela, co budu dělat, až budu velká. A pak jsem zjistila, že už asi velká jsem, a že je to největší štěstí, že můžu dělat takovou práci.
Když mluvíte o práci, jste ještě někdy vůbec nervózní?
Strašně a pořád. Hlavně na začátku se bojím a je úplně jedno, kolik představení mám za sebou. Mám hroznou úctu k tomu, abychom to zvládli. Kdybyste mě viděli předtím, než vstoupím na jeviště. Vypadám trochu jako magor. Do všeho ťukám a hrozně se soustředím. A pak to najednou vypukne. Na divadle je úžasné to, že to nezastavíte. To je na tom úžasné a zároveň strašné. Rozjede se to a najednou neslezete z jeviště tři hodiny a musíte se snažit. Třeba včera se stalo, že mi během představení odešel port. Já mám převleky třeba jen na minutu a půl a během toho, jak jsem se převlékala, mi tam ještě šroubovali krabičku. A musíte na to jeviště vyjít, jako že se nic neděje, všechno je v pořádku. To je fascinující. Proto já divadlo nejvíc miluji.
Vůbec bych neřekla, že můžete být takhle nervózní.
Já jsem strašná trémistka. A mám pocit, že čím jsem starší, tím je to horší. Jednou jsem se o tom bavila s Evičkou Pilarovou a ta mi říkala: „To se těš, to nezmizí a bude to jen přibývat“. Takže se vůbec netěším a neumím si to představit. Fakt mám pocit, jako bych šla skákat padákem. Vždycky těsně před představením mi buší srdce, nemám dech, nemám nic. Mám jen pocit, že neumím text a že tam vlastně vůbec nemůžu jít. Jsem třeba jako před maturitou a nevím, proč si ten stres způsobuji, ale prostě to dělám. Pak na konci jsem hrozně šťastná. Možná kvůli tomu, že jsem překonala samu sebe, tyhle moje strachy.
Monika Absolonová - Královny poprvé na Karlštejně (2004)
Stalo se vám, že jste někomu lezla na nervy?
Možná díky pohádce Ledové království. Je krásná a já měla velké štěstí, že jsem konkurz vyhrála, že si mě Američani vybrali a mohla jsem to nazpívat. Je sranda, že když jsem to nazpívávala, tak jsem si říkala: „Jé, co to je za píseň?“ A pak mi najednou, když už to bylo v kinech, začaly chodit SMSky od mých spolužaček. Ale ze střední školy, takže fakt asi po 150 letech. Najednou mi přišlo: „Nenávidím tě!“ Já se lekla, co jsem udělala. Pak mi přišlo vysvětlení: „Dneska jsem tě slyšela už 56krát“. Tak jsem to pochopila. Já bych asi také tu paní, která zpívá pořád dokola nenáviděla.
Na druhou stranu mám pocit, že je to po dlouhé době „můj“ hit. Občas se totiž snažím něco vytvořit. Naposledy jsem vydala vánoční desku, ze které mám radost. Dirigent Kryštof Marek ji aranžoval. V rámci toho bylo i pár koncertů, které se podle mého pocitu všem lidem líbily. Proto pojedeme s BOOM!BANDem v zimě vánoční koncerty. Poprvé v životě budu mít 18. prosince Lucernu, tak doufám, že tam nebudu sama. Ale už teď vím, že budu zase úplně „připosraná“. Omlouvám se za sprostá slova, ale tak to prostě je.
