Dá se herecká zkušenost z jeviště využít v životě?
Dá. Třeba teď v Dejvickém divadle zkoušíme hru Vrahova hygiena. Tam je témat tolik! Nejdřív se jeví, jako by se vás ani netýkala, ale velmi záhy zjistíte, do jakých zákoutí vlastní duše a mysli vás autorka vede. Nedospělost, nevyzrálost, nevíra v sebe, malé sebevědomí, touha vyniknout, téma umírání, potence i impotence. A taky kam až je ochoten člověk zajít, aby dosáhl svého.
Vy jste někdy bojovala s nízkým sebevědomím?
Bojovala, ale teď už jsem na tom mnohem líp. Mám pocit, že se zúročuje nějaká moje dlouhodobá práce na sobě. Ale propady mám. Jako žena, jako matka, jako partnerka, jako herečka. Někdy se cítím skvěle na všech frontách, někdy to na mě padne, psychika povolí a úplně se sama sobě ztratím. V tyto chvíle volám kamarádkám a vedeme několikahodinové hovory.
Vím, že to máte v popisu práce, ale stejně mě znovu a znovu překvapuje, jak herci klamou tělem. Vždyť já vás znám hlavně z rolí sebevědomých a silných žen.
Mám na ně nějak štěstí, to je pravda. Tu sílu v sobě taky někde cítím, ale – asi jako všichni – si s sebou nesu svoje poškození, mindrák, trauma. Snažíme se to skrývat, stydíme se za to, ale ono si nás to stejně najde. Každý máme 13. komnatu, ne?
V Dejvickém divadle jste kvůli prostoru všichni hodně „natěsno“. Znáte vzájemně svoje třinácté komnaty?
Troufám si říct, že o sobě víme i velmi intimní věci. Některé jsou vyřčené, některé nevyřčené, ale víme o nich. Je fascinující, jak nás Mirek Krobot poskládal, jak jsme spolu propojení a baví nás spolu být. Stejně tak se i hádáme, útočíme na sebe, vytahujeme nejniternější věci. Není to pořád idylka. Jdeme na dřeň. Nahoru i dolů. Ale jsme schopní o všem mluvit a nebrat si věci osobně. A neumím si představit, že by to bylo jinak, taková otevřenost je pro mě základ v životě i v tvorbě.
Někde jste řekla, že mistři krutých pravd jsou vaši kolegové Jaroslav Plesl a Václav Neužil. Co nejkrutějšího vám řekli?
Že jsem arogantní, že lidi hodnotím a posuzuju, aniž bych měla hlubší znalost věci, že si dělám urychlený názor, že jsem taková „paní chytrá“. Nejdřív mě to zasáhlo, ale když jsem o tom přemýšlela a později jsme se o tom bavili znovu, pochopila jsem, že mají pravdu, a bylo skvělý, že jsme to mohli rozebrat.
Na první pohled by člověk řekl, že arogance je v rozporu s nízkým sebevědomím, ale ona to bývá spíš maska. Je to tak?
Může to tak být. Když se necítíte komfortně sama se sebou, nevěříte si a nechcete, aby to bylo poznat, můžete jít do opačného extrému. Nasadíte si tu masku přehnaného sebevědomí nebo arogance. Ale já se programově snažím se svým sebevědomím pracovat, mám svoje poradkyně, snažím se přijít na to, jak to zlepšit a cítit se volněji a pevněji – jak v soukromí, tak i v práci. Mně tohle pitvání se sama v sobě baví. A jak se tak v posledních letech uvolňuju a otvírám, přicházejí ke mně nové pracovní příležitosti víc než dřív.
Byla pro vás čtyřicítka zásadní zlom?
Rozhodně. Roky jsem se bála, že vyjde najevo, že jsem podprůměrná herečka, že to je všechno jenom nějaká náhoda. Teprve po té čtyřicítce jsem to přestala řešit. Hraní mě baví a snažím se to dělat tak, aby to pro mě mělo smysl. Něco se uvolnilo a já cítím posun jak v soukromém životě, tak v práci. A vidím podobné příběhy všude kolem sebe. Vztahy se otřásají. Když to funguje, posouvají se dál, když ne, rozpadají se. Čtyřicítka je v tomto směru asi magická. Kamarádka, co dělá astrologii, říká, že po čtyřicítce dochází k bilancování, že si vyhodnocujete, jestli žijete správně a jestli to, jak žijete, je vám libé a dává vám to smysl. Když nejste spokojení, je nejvyšší čas na změnu.
