Adela Banášová
|
Povídavá jste byla od malička?
Bavila jsem ty, se kterými jsme se cítila dobře. Hlavně mamku. Až takovým stand-up způsobem jí vyprávěla, co jsem všechno zažila ve školce a co jsme měli k obědu. Cítila jsem se svobodně. Jakmile přišla návštěva a nastala chvíle „Adélko, pověz něco, předveď se“, styděla jsem se.
Kdy se to zlomilo?
Mikrofon v rádiu jsem nikdy nevnímala jako publikum, ani kameru v televizi ne. Když jsem začala moderovat různé akce, před živými lidmi jsem měla trému. Zlomilo se to postupně, jak jsem měnila svůj postoj z „co si kdo pomyslí“ po „pojďme si udělat příjemný večer“ a „o co vlastně jde?“
Dneska je vám jedno, kdo si o vás co myslí?
Do velké míry. Ale nebudu se tvářit, že by se mě občas něco nedotklo. Aspoň mi to ukazuje, na čem ještě můžu popracovat. Ale když jsem ještě v sobě neměla úplně uklizeno, neměla jsem nadhled.
V době, kdy jste přišla o miminko, jste už v sobě uklizeno měla?
Měla. Nevadilo mi, že se o tom píše. Myslím, že nic není náhoda. Takže když na mě soustřeďuje pozornost hodně lidí, můžu jim díky tomu, že se mi něco děje, něco ukázat. Známí lidé prostřednictvím svých životů sdělují hodně. I podváděním, ožíráním, vztahy.
Nezlobte se, ale nenapadá mě, jak se dá jako osvěta brát ztráta dítěte.
Netušila jsem, že každé třetí těhotenství skončí potratem, myslím tedy, že ani spousta dalších lidí to neví, a protože to četli pořád dokola, mohli se to dozvědět. Až když jsem potratila, zjistila jsem, že to zažívá spousta žen. I opakovaně. Bylo to nepříjemné, ale nic tak strašného se mi nestalo, byla jsem v osmém týdnu, ne v osmém měsíci. Měla jsem spíš blbý pocit, že ze mně dělají chudinku, přitom leckomu se stávají horší věci. Jsem pragmatická, důvěřuji životu. Stalo se mi to, psalo se o tom, no a co? Příroda ví, co dělá.
Jste šťastná?
Ano!
Proč?
Protože jsem. Nijak si to nepodmiňuji. Jakmile si to začnu podmiňovat, zítra se jedna z těch věci změní a šťastná nebudu. Myslím, že vždy nám přichází to nejlepší, co potřebujeme. Neporovnávám, kdo co má, jsem přesvědčená, že vždy mám to nejlepší, co můžu mít.
Má na vašem pocitu štěstí podíl i láska?
Určitě. Mám nový vztah, ale je to velmi čerstvé, tak o tom moc nevyprávím. I tak je ho na Slovensku plný bulvár, vypadá to, jako kdybych o ničem jiném nevyprávěla. I ve 21. století existuje spousta vzorců, jak by měl vztah vypadat, co je vhodné a co ne. Já ty vzorce společnosti nabourávám. Nedělám to naschvál, jen se mi to tak v životě děje. Možná je to dobře, třeba ostatním otevřu nové horizonty – když už se o to zajímají.
Narážíte na to, že váš přítel Viktor je o jedenáct let mladší?
No, řekněme o deset (smích). Ale už jsme měla i dva mladší partnery.
Čím to je?
Kdysi jsem mívala starší, ale od chvíle, kdy jsem známá, mám mladší. Vysvětluji si to tím, že jsem děcko, které potřebuje všechno hravé, jednoduché, čisté. To mě přitahuje. V médiích jsem dostala nálepku inteligentní a pohotová, takže málokdo se mě odvážil oslovit, jistá odvaha, živost a bezstarostnost mi asi imponuje.
Daří se vám bořit i mýty, že silných a navíc známých žen se muži bojí.
No... Bojí se mě. Mnozí. Ale to je jejich problém. Na co by mi byl takový, co se bojí? Pro mě nejsou atraktivní, takže s nimi neztrácím čas. Můj nový přítel má nadhled, což je skvělé.
My Češi jsme vás objevili až v Česko-Slovenské Superstar a brali jsme vás jako tu, co dává Marešovi na frak.
Já si nemyslím, že to tak bylo, podle mě jsme byli sehraná dvojice. Pracovalo se mi s Leošem dobře, oceňovala jsem jeho velkorysost, kolik prostoru mi nechával. A že na mě navzdory podobným komentářům nezanevřel. Nedávno jsme spolu moderovali pořad v Ostravě a cítila jsem se s ním dobře.
Není ješitný?
Myslím, že ne. Obdivuju ho. I za to, jak umí mluvit o svých neúspěších. Většina lidí je kamufluje – nevyšlo to, protože se něco stalo, někdo něco pokazil. On ne. To je síla osobnosti. Umí svůj neúspěch přijmout, proto vždycky bude úspěšný. A je přímý. Určitě má svoje mouchy, ale ty mě netrápí.
Máte práci rozdělenou „na složenky“ a „ze zájmu“?
Ze všeho, co dělám, chci mít radost. Nic nechci brát pro peníze, bála bych se, že do toho budu dávat jinou energii. Samozřejmě, někdy se ráno probudím a na akci večer se mi vůbec nechce. Ale když už tam jsem, začnu se těšit.
Bouchnou vám někdy saze?
Nejsem typ, co by si saze sbíral, tak nemá co bouchnout. Nejsem hádavá. Pochopila jsem, že hádka není o něčem, o nějakém tématu, je to jen boj o energii. Takže když se schylovalo k nějaké hádce, řekla jsem si „aha, ty chceš ze mně energii, uděláš cokoli, aby ses mě dotkl“. Vytrénovala jsem se, hádala se jen vědomě, hrála jsem hádku, necítila jsem žádný hněv. V hádkách pro sebe nevidím smysl, ale nevím, co mě ještě čeká.
Tak to vám přeji, abyste neměla tvrdohlavé děti.
Ať mají jakoukoli povahu, hlavně ať jsou!
Jsou pro vás aktuálním tématem?
Děti se nedají plánovat, buď přijdou, nebo ne. Nechám se překvapit.
