Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Helena, je mi 22 let a studuji vysokou školu. Jsem jedináček, moji rodiče se mi vždycky hodně věnovali a podporovali mě ve všem, co jsem si usmyslela. Také jsem měla úžasnou babičku, za kterou jsem mohla přijít kdykoliv a s čímkoliv. Babička je matkou mého táty, je jejím jediným dítětem. Děda umřel před třinácti lety.
Bydlím už sama, od rodičů jsem se před pár měsíci odstěhovala. Chtěla jsem se osamostatnit, a když mi kamarádka nabídla společné bydlení, neváhala jsem. K rodičům i babičce to ale mám docela blízko.
Babička se mění k horšímu
Naše babička je velmi čilá a energická žena. Její skutečný věk by ji málo kdo hádal. Letos jí bude 83 let, úžasnou vitalitou a elánem předčí i kdejakého mladého člověka. Jsme za to s našima opravdu moc rádi, babičce pochopitelně přejeme, aby jí zdraví sloužilo ještě hodně dlouho. Jenže její povaha, to už je něco velice složitého a velmi neúnosného. Z babičky se stává hrozná semetrika, umí být zlá, útočná a paranoidní. Nikdy dřív taková nebyla, nechápeme, co se s ní stalo.
Tak třeba loni před Vánoci to došlo tak daleko, že na nás začala útočit, že jí dlužíme peníze, že jí je musíme okamžitě vrátit, jinak nás požene k soudu. Přitom to vůbec není pravda, nikdo z nás jí nic nedluží.
Co se týče peněz, babička se chová jako blázen. Nikdy dřív nepamatuji, že by jimi byla tak posedlá. Když naši před mnoha lety kupovali byt, babička s dědou jim sami na to přispěli a nechtěli nic zpátky. Prý si to do hrobu nevezmou a komu jinému by ty peníze měli dát než nám. Nebo pokaždé, když jsem ji navštívila, strčila mi nějakou tu stokorunu a byla ráda, když viděla, že mám radost, že si něco koupím.
Teď si doma schovává tisícikoruny v kredenci a tvrdí, že hrozně živoří. Má přitom pěkný důchod a po dědovi i vdovský, daleko nižší náklady na bydlení než my, je na tom vlastně líp než my. Pochopitelně jí to všechno přeju, ale chová se poslední dobou, jako by neměla co jíst, pořád si stěžuje, že nemá na nic peníze, přitom mě často posílá do lékárny a dává mi na potravinové doplňky a vitaminy nemalé peníze, abych jí to šla koupit, že bez toho se absolutně neobejde.
Musí být po jejím
Je hrozně panovačná, všechno si vynucuje, když není po jejím, tak trucuje a volá mi, že ji najdeme ležet na zemi nebo že se oběsí, sní prášky a my toho budeme litovat, ale to už bude na všechno pozdě.
Už jsem toho měla opravdu dost, a tak jsem prostě musela kontakt s babičkou omezit na úplné minimum. Měla jsem hrozné stavy, byla jsem na tom mnohdy psychicky špatně, babička mě kolikrát tak vydeptala, že jsem nebyla schopná vůbec fungovat, chodit do školy či na brigádu.
V dětství jsem si přitom velmi s babičkou i dědou rozuměla, byla jsem u nich každý pátek a sobotu, jezdila jsem s nimi po dovolených a na výlety. Ovšem jak zemřel děda, tak se babička upnula na mě, jako na jedinou vnučku. Se svým synem, mým tátou, si nerozumí, on jí má už také plné zuby, je na ni zlý a nepříjemný, protože té manipulace už má taky dost. Je mi to strašně líto, že ty špatné vlastnosti babičky teď vypluly na povrch a ona se absolutně nekontroluje. Vím, že má už svůj věk, ale já sama mám také své starosti a nevidím důvod, proč bych si měla všechno nechat líbit. Jenže pak mám výčitky, že jsem se jí nevěnovala, odmítla ji, nebo jí nezvedla telefon.
Babičce navíc zemřely téměř všechny kamarádky, nemá pomalu nikoho. Její spolužačka, se kterou udržovala větší kontakt, zemřela loni v prosinci, a také sousedé - senioři z paneláku, kde bydlí, umírají. Babička je vlastně už poslední přeživší.
Moc bych si přála ještě nějak nalézt k ní cestu, ale zatím to není vůbec jednoduché.
Helena
Názor odbornice: Stanovte si pro setkávání pravidla
Vážená Heleno, bez osobního kontaktu nelze diagnostikovat, zda se s Vaší babičkou neděje něco vážnějšího. Některé znaky jejího nynějšího chování by tomu možná nasvědčovaly. I když by však Vaše babička byla ohrožena změnami duševního stavu, kontakt se svými nejbližšími stále potřebuje. Bude na Vás určit si, jaká míra kontaktu s babičkou je ve Vašich silách. Abyste jí byla prospěšná, nemůžete být sama permanentně vyčerpaná (píšete, že jste nebyla schopna fungovat). Pomáhá jistá pravidelnost, nastavení časového rámce.
Zkuste se třeba s babičkou domluvit, že k ní budete docházet určitý den v týdnu na předem určený čas. Podporujte babičku k tomu, aby Vám řekla, s čím chce pomoct, co konkrétního pro ni můžete po dobu Vaší návštěvy udělat. Dodržujte dohodnutý čas, nepřekračujte jej ani jedním směrem. Při hovoru s babičkou jí vyprávějte spíše pozitivní příhody z Vašeho života. Naslouchejte jejímu vyprávění, vyzvěte ji, aby Vám řekla, co konkrétního se jí dnes povedlo či co se jí líbilo.
Neváhala bych ovšem, budou-li změny v jejím chování přetrvávat či se dokonce stupňovat, domluvit schůzku s odborníkem, pro začátek s jejím praktickým lékařem. Nejspíš by bylo dobré babičku na konzultaci doprovodit, abyste mohla lékaři vylíčit Vaše obavy o její duševní zdraví.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 13. června 2016. Anketa je uzavřena.
