O svém návratu ze země šílenství, jak tomu říká, nyní napsala unikátní knihu. „Byla to taková moje autoterapie,“ vysvětluje 38letá žena.
Michaela byla vnímavé a hudebně nadané dítě, ze školy nosila samé jedničky. Coby pětiletá holčička se krátce po dovolené v Jugoslávii musela v roce 1983 vyrovnat s rozvodem svých rodičů. Už tehdy tušila, že ona sama je tak trochu jiná než ostatní.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma |
„Lidem jsem často nerozuměla, měla jsem svůj svět a nejlepší přátelé byli pro mě psi,“ vzpomíná Michaela. Životní zlom však přišel později, v jejích 17 letech. Tehdy se jí poprvé zjevil „anděl“.
„Stalo se to v den, kdy jsem dostala první pusu od chlapce, se kterým jsem se odhodlala chodit. Večer jsem doma zaslechla hlas, ohlédla se a ve svém pokoji spatřila bíle zářící postavu. Svého anděla,“ popisuje Michaela. Postava ji varovala, že se nesmí vdát, mít děti a žít obyčejný život. Že jejím úkolem je rozebrat a znovu poskládat svět, který je potřeba zachránit před zkázou. Že je k tomuto účelu vyvolený člověk.
Vyvolená spasit svět
„Anděl“ se tehdejší studentce gymnázia poté začal zjevovat takřka denně. „Nebyl to ani muž ani žena. Pohlaví se nedalo určit. Někdy jsem jasně viděla celou postavu, jindy to byla pouze oslepující bílá záře. Několikrát jsem se ho pokusila dotknout, ale mé ruce prostoupily jeho tělem,“ líčí. Postupně se mladá dívka s tajemným návštěvníkem naučila žít.
Tehdy si ještě plně neuvědomovala, že tato mystická setkání jsou důsledkem nemoci. Jak upozorňuje Lucie Bankovská Motlová, vedoucí oddělení lékařské psychologie 3. lékařské fakulty na pražské Univerzitě Karlově, takové halucinace mohou být velmi zrádné.„Vídala jsem jej téměř každý večer a přes den jsem ho slyšela, jak mi radil, co mám a nemám dělat. Setkání s ním pro mě ale nebyla nepříjemná. Cítila jsem se ještě víc odlišná a vyvolená spasit svět. Ta představa mi vyhovovala. Se svojí rolí či úlohou jsem souhlasila a na anděla si zvykla,“ říká.
Zaměřeno na schizofrenikySchizofrenička Barbora Orlová ubodala studenta ve Žďáře nad Sázavou, 29letý schizofrenik ve Zlíně staršího muže. Případy, které otřásly veřejností, ale také vyvolaly nesmyslný mediální „hon“ na psychicky nemocné. „Závažná duševní choroba neznamená automaticky nebezpečnost. Naprostou většinu vražd spáchají lidé, kteří žádnou diagnózu duševní nemocni nemají,“ upozorňuje psychiatrička Lucie Bankovská Motlová. Jak dodává, v Česku pacientům chybí komunitní péče, která by poskytovala nemocným rehabilitaci po propuštění z nemocnice. „Existují programy, je vypracovaná metodika a doložená její účinnost, ale nemáme kde takovou péči poskytovat,“ říká Bankovská Motlová. Chybí také takzvané terénní sestry, které by zašly za pacientem domů. „Těch je v Česku jen deset,“ upřesňuje. |
„Člověk, který jimi trpí, jim naprosto věří a musí se jim podřídit,“ vysvětluje. „Nemocný ztrácí kontakt s realitou a nemá náhled na své onemocnění, cítí se zdráv. Pokud bychom se pokusili nemocnému jeho hlasy zpochybňovat a vymlouvat, neuvěří nám,“ dodává lékařka.
V době, kdy Michaela studovala vysokou školu v Brně, v „anděla“ už plně věřila, nepochybovala o něm. „Viděla a slyšela jsem ho tak, jako vnímáte reálné lidi kolem sebe.“ Úloha tajemného strážce se však postupně měnila. „Začal mě kárat za to, že piju alkohol, že hraju s kluky kulečník, že se málo věnuji škole – nahrazoval mi rodiče. Mně se můj studentský život líbil, mému andělovi ne,“ přiznává.
S postavou většinou Michaela mluvila pouze v duchu. „Když už toho bylo moc, zacpávala jsem si uši a nahlas křičela, ať je zticha, že už ho nechci poslouchat,“ vzpomíná na projevy poruchy, kterou později lékaři diagnostikovali jako paranoidní schizofrenie.
Lékaři při tomto typu onemocnění rozlišují tři typy jeho průběhu. Ten první je nejmírnější, člověka nemoc atakuje jednou nebo dvakrát a pak se uzdraví. Druhý průběh je už závažnější. „Onemocnění se vrací v podobě psychotických příznaků a také v mezidobích se pacient potýká s obtížemi, které však dokáže s pomocí léků a psychoterapie překonávat. To je případ paní Malé,“ objasňuje psychiatrička Bankovská Motlová. „Třetí průběh je nejméně příznivý. Nemocný má určité projevy schizofrenie stále a ty mu podstatně zasahují do života,“ upřesňuje.
Své tělo jsem nechtěla
Okolí si podivností kolem Michaely začalo všímat v době, kdy jí ztroskotal vztah se spolužákem. Dívka se totiž svému „andělovi“ začala připodobňovat. Ostříhala se téměř dohola, zhubla na 45 kilogramů. „Chtěla jsem být svou andělskou bytostí. Jen duší. Tělo jsem jaksi nechtěla či nepotřebovala. Překáželo mi. Byla jsem nemocná čím dál víc a čím dál víc se odcizovala normálním lidem,“ reflektuje po letech svůj tehdejší stav.
Rodiče i kamarádi začali naléhat, ať si zajde na psychiatrii. Poslechla a v roce 1999 se začala léčit jako mentální anorektička. Jenže tehdy Michaela svému psychiatrovi o svých vidinách ještě neřekla. Naopak si začala myslet, že jej využívá k tomu, aby ona sama mohla, samozřejmě po poradách s „andělem“, zachránit svět.
„Vystříhávala jsem si z novin články převážně o politice a psala k nim komentáře, které mi diktoval anděl. Věřila jsem, že tyto zápisky můj psychoterapeut analyzuje a předává jako poselství politikům, kteří se mými radami vážně zabývají a řídí se jimi,“ říká s tím, že žila v přesvědčení, že je skutečně poradkyní světových politiků, například tehdejšího amerického prezidenta George Bushe mladšího.
„Potřeba paní Malé zachránit svět, která vykrystalizovala do podoby bludu, pramení z kombinace malého sebevědomí, úzkosti a vztahovačnosti. Ke vztahovačnosti má dispozici kvůli nemoci – může za to porucha přenosu dopaminu, jinak řečeno, porucha zpracování informací. Člověk má pocit, že je centrem dění, vše, co se mu děje, nemůže být náhoda, a vše souvisí se vším,“ vysvětluje lékařka Bankovská Motlová.
Michaela Malá začala o svém „andělovi“ nahlas mluvit až po čtyřech letech léčby, tehdy už byla hospitalizovaná na psychotickém oddělení v Psychiatrické léčebně Černovice v Brně.
„Po ročním pobytu na psychiatrii jsem lékařům uvěřila, že anděl je příznakem schizofrenie. Od té doby mi jeho zjevení byla nepříjemná a hlásila jsem je svému psychiatrovi, který mi podle toho upravoval léky či mě nechal hospitalizovat,“ říká dnes 38letá žena.
17. října 2012 |
Video ukazuje, co prožívají schizofrenici.
Návrat ze země šílenství
Na rozdíl od mnohých duševně nemocných lidí měla Michaela štěstí, že se od ní neodvrátila vlastní rodina. Naopak. Mohla se nastěhovat k rodičům, pomáhala matce na zahradě a docházela do stacionáře. „Začala jsem žít život klasického invalidního důchodce. A politiku světa jsem vyměnila za jeho realitu. Byl to pád na dno. Přátelé skoro všichni zmizeli. Těch pár z vysoké školy si žilo svůj normální život a já už do něj nepatřila,“ dodává.
Dnes se snaží pochopit psychiatry, co její vidiny vlastně znamenaly. „Psychoanalytickou terminologií bych svého anděla nazvala mým superegem. Mým rodičem, učitelem, postavou, které si vážím a beru její rady vážně. On mě hlídal před zlem tohoto světa, ale i před sebou samou. Takže určitě je či byl součástí mé osobnosti,“ popisuje.
Do dnešní doby má Michaela za sebou přes dvě desítky hospitalizací v různých psychiatrických zařízeních. Chodí na psychoterapie a samozřejmě bere léky – antipsychotika, antidepresiva a léky proti úzkosti. Bez nich by to prý asi nešlo. „Anděla už jsem neviděla hodně dlouho. Naposledy se mi zjevil před rokem, přišel se svědectvím, jak zabránit válce na Ukrajině,“ podotýká bez konkrétního vysvětlení.
A čeho se Michaela bojí dnes? „Teď mám pocit, že jsem ten pomyslný most přeci jen přešla a obavy mám z toho, že bych se mohla třeba vysazením léků, či přerušením terapie vrátit do země šílenství. Mně se totiž v normálním světě docela zalíbilo,“ dodává.
Kniha jako autoterapie
Vypořádat se s onemocněním Michaele pomohlo i psaní vlastní knížky, která je teprve druhým knižním svědectvím schizofrenního člověka vydaném v Česku. Při popisu své životní poutě s „andělem“ v zádech čerpá zejména z vlastních deníků, kterých během léčby sepsala několik.
„Byla to má autoterapie, způsob komunikace sama se sebou. Hledala jsem vztah k sobě a potřebovala jsem se vyrovnat se svou minulostí. Povedlo se mi to,“ říká s klidem v hlase. A co by její „anděl“ řekl na její mnohaletý boj se schizofrenií a nedávno vydanou knihu? „Asi by byl pyšný,“ uzavírá Michaela.
