Měla bych ale asi začít od začátku. Do svých pětadvaceti let jsem si užívala života. Žila jsem s mužem a myslela si, že je to navždy.
1. místo: týden v EgyptěPosílali jste nám příběhy, z nichž jsme tři vybrali, zveřejnili a ocenili. Pavlína, autorka tohoto vítězného příběhu, vyhrává týdenní pobyt v Egyptě s výživovým poradcem, fyzioterapeutkou a . |
Po narození prvního syna ale nastal u mého partnera zlom. Předtím pracoval i o víkendech, vzal kdejakou fušku, zkrátka normální chlap pracující - a já si myslela, že i milující. Jenže jak se syn narodil, přestal přítel pracovat, začal chodit po hospodách, peníze nenosil, ještě navíc bral i z toho mála, co jsem měla pro syna. Se zatnutými zuby jsem chvilku vydržela a říkala si, že můj syn přece musí mít "tátu". Jenže situace byla čím dál neúnosnější: ráno odcházel a vracel se k ránu opilý namol. A tak stále dokola.
Tak jsem se synem jednoho krásného dne sebrala a odešla k rodičům. Po nějakém čase nás tam navštívil přítel, vymydlený, navoněný, žádný pach hospody. Ukázal pracovní smlouvu s tím, že by nás moc chtěl zpátky. Podlehla jsem jeho slibům a chvíli vše klapalo jako po drátkách. Život byl opět fajn.
19. září 2014 |
Otěhotněla jsem podruhé a stalo se přesně to, co po prvním porodu. Takže už jsem na nic nečekala. V šestém měsíci těhotenství a s dvouletým capartem jsem sbalila opět svých pět švestek a odešla. Už ne k rodičům, ale do azylového domu pro matky s dětmi. Narodil se mi druhý syn a opět se u dveří objevil náš „rádoby tatík“. A zase ta stejná písnička: „Změnil jsem se, nepiju, mám práci...“ a blá blá blá.
Podruhé už jsem nepodlehla, ale obrátila se na soud pro svěření dětí do výhradní péče. Stalo se, otci soud určil výživné, které jsme bohužel ani jednou neviděli. Prala jsem se s tím, jak nejlépe jsem uměla, moji kluci pro mě byli vším. Po nějakém čase mi byl přidělen malinký byteček, takže jsem začínala opět od nuly. Kluci rostli, garsonka nestačila, a tak jsme se stěhovali do většího. Sice žádný komfort, ale lepší něco než nic. Žili jsme, jak se dalo, bezmála pět dlouhých let.
Jednoho dne jsem šla s dětmi na nákup, nějak se mi rozlítaly nákupní tašky a objevil se příjemný pán. Pomohl mi vše posbírat, nabídl odvoz a já po krátkém zaváhání souhlasila. Než jsme se rozloučili, zeptal se, zda může někdy přijít na kávu. Přikývla jsem, ale v duchu jsem si říkala, že stejně nepřijde.
Po týdnu ale opravdu přišel. Donesl kytičku a dětem pamlsky. Čas ubíhal a my si stále povídali... Jeho návštěvy se stávaly pravidlem, i když byl v té době ještě ženatý. Po čase se rozvedl a po roce společného bydlení mě požádal o ruku. Souhlasila jsem. I kluci si ho oblíbili, brali ho jako svého otce.
Milovali jsme se, odstěhovali se do nového bytu a můj život začal mít opět smysl. Jenže po deseti letech stačila jedna návštěva u lékaře a můj život se obrátit naruby. Rakovina. Můj muž bojoval, i když mu lékaři nedávali žádnou šanci. Svůj boj opravdu záhy prohrál. Zůstala jsem znovu s klukama ve věku, kdy nejvíce potřebují otce. Byla jsem zlomená, ale musela jsem to ustát, už kvůli dětem. Naštěstí kluci nejsou žádní lotři, takže život jakž takž zvládáme, snažím se, aby kluci nijak nestrádali. Teď už jsme sami pět let. Říkám jim, že život je boj. Držím se toho hesla a bojuji.
Pavlína
Názor terapeutky:
Milá Pavlíno, z vašeho příběhu mám pocit, jako kdyby se odněkud občas nečekaně přihnala demoliční koule a vy jste utrpěla přímý zásah. Jste příkladem toho, že zvládnout se dá opravdu všechno. Síly se však obnovují čím dál obtížněji a nalézt pozitivní motivaci je složité. Nastartovat další etapu života je výzva nejen pro vás, ale i pro náš transformační tým. Je nám ctí, že s námi poletíte do Egypta a věřím, že nastartujeme vaši vnitřní proměnu, která bude vidět i zvenčí a brzy se odrazí i ve vašem osobním životě. Těšíme se na vás.
Petra L. Krajčinovič a transformační tým
