Je to dva měsíce, co jste měla vážnou dopravní nehodu. Jak se nyní cítíte?
Musím to zaťukat, mám se dobře, jsem díky bohu zdravá, ale po podobné nehodě si člověk v životě ledacos uvědomí. Byla to moje druhá havárie, jednou jsem bourala před šestnácti lety, kdy jsem musela i na operaci kyčle. Auto jsem tehdy neřídila, to se se mnou vyboural řidič. Teď jsem řídila já, v protisměru do mě vrazil řidič. V okamžiku, kdy se na vás řítí, si říkáte: 'Tak to je konec.' Jsou to setiny sekundy, kdy víte, že s tím nemůžete nic dělat. Pak se proberete, vidíte, že není konec, tak se pozorujete, jestli jste celý, vidíte, že dobrý, vylezete ven a najednou se ve vás objeví hrozný vztek.
Prostě šok…
Jasně, takhle já v šoku reaguji. A jedna zásadní věc - jak nejsem pověrčivá, tak se stalo něco neuvěřitelného. Nehoda se mi stala v den smrti mé maminky. Jela jsem zrovna kolem hřbitova, kde ležela. Tak si říkám: 'Třeba mě podržela a řekla si, že mě tam ještě nechce'. Je to hodně zvláštní. Věřím v osud, ale v tyhle magické věci už tolik ne. Třeba na tom něco je, člověk nikdy neví. Ta havárka byla velká, auto odepsané, vem to čert, ale najednou tahle shoda náhod. Uvědomila si to moje sestra. Jsem za to ráda.
Zdravotně jste tedy už v pořádku?
Zdravotně jsem na tom už dobře. Měla jsem velké problémy s krční páteří, ale naštěstí nemám nic zlomeného. Musím teď chodit na rehabilitace. Nemůžu třeba hrát golf, ale bez toho se dá žít.
Člověk si v podobných situacích ledacos uvědomí. Stalo se to i vám?
Hlavně jsem si uvědomila, že život hodně rychle letí a že nevím, jak tu budu dlouho a že už nejsem ve věku, kdy je mi náct, ani cet, ale sát, a že stojí za to si každý den užít a mít z něj radost. Chci víc cestovat, víc si života užívat, takže jsem se rozhodla, že v říjnu pojedu do Islámábádu za svými dětmi.
Máte tam syna, který je humanitární pracovník, je to tak?
Ano, mám tam syna, snachu a vnučku. Potkali jsme se v Londýně, kde padlo definitivní datum, tedy pokud dostaneme víza, ale věřím, že je dostaneme. Zajímá mě, jak tam žijí. Pákistán není zrovna země, kde by bylo až tak bezpečně, ale říkám si, že vycestuju a ostatně, co má člověk napsáno v osudu, tak se stane nebo nestane. Tudíž se těším na spoustu zajímavých zážitků.
Vrátila jste se i k práci?
Dotočila jsem, co bylo třeba pro seriál Všechny moje lásky na Primě, odehráli jsme i některá zrušená představení a další plánujeme na podzim. Vtipné je, že premiéru hry Kvarteto jsme měli v dubnu a tudíž toho nestihli moc odehrát, takže v září budeme mít v podstatě takovou druhou premiéru. A co se týče natáčení, něco se rýsuje, ale zatím o tom nechci moc mluvit.
Když jsme u seriálu Všechny moje lásky, Dagmar Havlová z něj na poslední chvíli vycouvala. Jak podobné rozhodnutí vnímáte vy?
Myslím si, že je to jen její věc, ona se rozhodla a asi ví, proč to udělala. A i kdybych tam měla s ní hrát, respektuji ji jako kolegyni, která má právo se rozhodnout podle sebe. Myslím si, že i Dáša je ve věku, kdy si uvědomuje, co může dělat a co ne. Natáčení seriálu je v dnešní době strašné vypětí a člověk tam stráví kus života a osobní nežije. Je to prostě její rozhodnutí.
Jana Švandová (foceno v Cult design)
Takže z toho vyplývá, že vás seriály moc neberou?
Dělám ráda film, dělám rada divadlo, ale u dnešních seriálů si nejsem jistá, jestli bych dlouhodobé pracovní nasazení vydržela. Mám mnoho kolegů, kteří jsou na place skutečně od rána do večera a volno žádné. Ale zase říkám, že nejsem člověk, který by měl nějaký umělecký stihomam a bude něco odmítat za každou cenu. Myslím si, že to, co jsem si chtěla dokázat, jsem si dokázala a teď nastal čas žít.
Opravdu není něco, co byste si chtěla ještě zahrát?
Vlastně ano, v divadle by to určitě byla Jiřina Wolfová a ve filmu by se mi líbily nějaké kovbojky jako Tenkrát na západě. Jen mi teď dochází, že bych si mohla zahrát akorát tak babičku.
