Opilá jarem a drobným úspěchem v podobě jemného zhubnutí (ne vlastním přičiněním, ale týdenní nemocí) jsem ukázala prstem na letáček lákající na lekci zumby a oznámila manželovi: "Zítra večer budeš hlídat děti. V tělocvičně bude zumba."
Manžel se podíval zasněně na vysportované tělo cvičitelky na fotografii z letáčku a ihned přitakal: "Tak jo."
"Jestli budeš vypadat takhle, až přijdeš po cvičení domů, klidně běž," dodal pobaveně.
Bylo mi jasné, že se po jednom cvičení mohu vyobrazené cvičitelce podobat snad jen tak, že si na tričko načmárám fixem velký nápis zumba. Jiné nástrahy, než že efekt cvičení nebude okamžitý, jsem ale nečekala. Optimisticky jsem předpokládala, že si pěkně (po dvouleté pauze) protáhnu tělo. Ani náhodou by mě nenapadlo, že spíš než skvělá zábava to bude boj o život.
Zumba měla být ladné, ženské cvičení. Nu ano, čtyřicetikilová instruktorka skutečně něco takového dělala. Já ne. A jestli to zvládal někdo z ostatních návštěvnic, opravdu nevím, měla jsem oči zalité potem.
Tepová frekvence mi vystoupala na sto čtyřicet během prvních tří taktů. A už se to nezlepšilo.
Během tří výskoků rozesmáté cvičitelky jsem já se svým tělem dokázala udělat jeden. O úsměvu nemohla být ani řeč.
Ráda bych proto uvedla informace o cvičení zumba na pravou míru.
Jestliže cvičíte, běháte nebo nějak sportujete, patrně vás cvičení potěší. Zažijete aerobik na dvojnásobnou rychlost, na taneční hudbu, prokládaný křikem všech cvičenců "zumbáááá", to všechno vás nabije energií.
Neběhám, nesportuji, obtloustlá jsem už řadu let. Každou minutu jsem se těšila, až už to skončí. Ale dobrý pocit se přesto po cvičení dostavil, shrnula bych ho větou: "Hlavně, že jsem přežila."
Za třicet ztracených kilo (kdyby k takovému zhubnutí někdy došlo) si jistě hodinu zumby skvěle užiju. Budu poskakovat s úsměvem na rtech a do rytmu hudby hlasitě křičet se všemi ostatními: Uáááá, zumbááá.
Zatím skuhrám ještě třetí den po zumbamučení: "Uááá, kolenááá."
Když jsem se vrátila domů s barvou kůže, jako bych usnula v soláriu, navíc s tepem stále ještě na sto dvaceti, okomentoval to můj manžel slovy: "Hele, jestli chceš s tím tělem něco dělat, smiř se s tím, že to bude bolet."
Blog Jany Makovcové |
Mluví o mém těle, jako by ke mně nepatřilo, jako by to byl další člen domácnosti. Já, táta, děti a to moje tělo. Možná si stále uchovává vzpomínku na to, jak jsem vypadala před deseti lety a doufá, že se ten stav někdy vrátí zpátky. Moje obézní tělo zmizí pryč a zůstaneme jen já, táta a děti.
Kolena mne bolí jako čert a moje tělo by chtělo zakřičet: "Už se s tím smiř, jsem fakt tvoje!"
A taťko, ty se s tím taky smiř. Skočili jsme na lep oba. To tehdy před deseti lety byla jen klamavá reklama. Stejně jako teď letáky na zumba cvičení.
