S Markem jsem se seznámila před patnácti lety, samozřejmě při sportu. Byla jsem s kolegyněmi z práce na týden ve Špindlu, Marek tam byl s rodinou své sestry. Na svahu, kde učil svou malou neteř lyžovat, jsem mu vletěla přímo do náruče. Nejdříve mi vynadal, pak mě pozval večer na drink. Druhý den jsme strávili na svahu spolu a zamilovala jsem se do něj.
Oba jsme byli z Prahy, takže nic nebránilo tomu scházet se i nadále. Po roce jsme začali spolu bydlet a za další rok se vzali, když jsem čekala dítě. Narodil se nám syn Franta.
Manžel synovi nalinkoval hvězdnou kariéru
Syn ještě ani nechodil a manžel už plánoval, jakého z něj udělá sportovce. Jeho volba padla na tenis. Když byly Frantovi tři roky, Marek ho začal učit. Pořídil mu malou tenisovou raketu a prakticky každé odpoledne s ním pinkal o zeď. Později začali chodil na kurty, které máme kousek od domu. Přihlásil Frantu do tenisové školičky a byl tehdy na každém tréninku. Jednou ho musel trenér vykázat, protože na Frantu křičel, ať pořádně trénuje. Od té doby se krotil, ale doma Frantovi občas vynadal.
Děsila mě však i jiná věc, manžel byl úplně posedlý tím, jakou udělá ze syna hvězdu. Už se viděl na finále Wimbledonu, které Franta podle jeho představ určitě vyhraje. A tyto svoje plány neustále líčil synovi. Myslel si, jak ho tím namotivuje. Ale já postupně viděla, že je to špatně. Franta začal mít strach, že se táta bude zlobit, když mu to nepůjde. Naštěstí dělal pokroky, trenér ho chválil. Když přišly první turnaje, Frantovi se celkem dařilo. Manžel neustále opakoval, že to říkal, že Fanda jednou ten Wimbledon vyhraje.
V deseti letech přišel zlom
Když byl Franta ve čtvrté třídě, učitel tělocviku ho zařadil na místo útočníka do fotbalového mužstva školy a jejich třída nakonec vyhrála fotbalový turnaj pražských škol. Franta byl nadšený, svými góly k vítězství několikrát přispěl. Učitel mu řekl, že je rozený talent. Když však syn doma řekl, že by chtěl hrát fotbal, manžela málem kleplo. Fotbal mu okamžitě zakázal. Žádné rozptylování od tenisu nepřipadalo v úvahu. Franta s pláčem utekl a já jsem se s Markem pohádala.
Od té doby bylo na Frantovi znát, že tenis už ho tak netáhne. Sice hodně zápasů vyhrával, ale ta radost ze hry už u něj nebyla. Manžel si pochopitelně ničeho nevšiml, syna stále hecoval a on se mu bál cokoliv říct. Svěřoval se jen mně, ale pouze když jsem se ho přímo zeptala.
Franta hraje fotbal tajně
Po nějaké době, když jsem měla pocit, že Frantu fotbal přešel, zavolal jeho tenisový trenér. Volal manželovi na mobil, ten byl zrovna venku, takže jsem telefon naštěstí zvedla já. Trenér se divil, že Franta už 14 dní nebyl na tréninku. Prý mu volal, že mu není dobře. Trenér mu řekl, ať mu raději táta zavolá, jak to s ním vypadá. Když se však nikdo dlouho neozýval, volá sám. O víkendu mají turnaj a on potřebuje vědět, jak to s Frantou je.
Zahrála jsem to do autu a slíbila, že Franta už na příští trénink dorazí. Syna jsem si podala a on se mi s pláčem přiznal, že chodí s kamarády hrát fotbal. Škola má fotbalové mužstvo a on místo tenisových tréninků chodí na fotbalové. Tenis už ho prý nebaví a nechce ho hrát. Snažila jsem se mu domluvit, že by bylo škoda, aby tenisu nechal, protože mu opravdu jde. A fotbal může hrát rekreačně. Nikde není řečeno, že by si nemohl chodit s kluky občas zakopat.
Synova absence na tréninku se prozradila
Nakonec jsme se domluvili, že to zatím necháme tak, jak to je. Bude hrát tenis a já se pokusím s tátou domluvit, jak to bude s tím fotbalem. Jenže všechno prasklo. Manžel se dozvěděl, že Franta nechodil na tréninky. Doma se rozpoutalo hotové peklo. Facky naštěstí nepadaly, ale Marek řval jak šílený. Vyčetl Frantovi, co času a peněz do něj investoval a on se mu takto odvděčil. Křičel, ať zapomene na fotbal, na kamarády, na cokoliv. Od teď je pro něj pouze škola, tenisový trénink, učení, zápasy. Na všechno další ať do odvolání zapomene.
Tato šílená situace trvá už měsíc. Manžel Frantu denně kontroluje, jestli plní, co mu nařídil. Když jsem se pokusila s ním promluvit, odmítl se se mnou na téma Franta a fotbal vůbec bavit.
Syn je uzavřený do sebe, plní, co táta požaduje, ale je vidět, že je úplně bez jakékoliv radosti. Čekám, kdy se to začne projevovat na jeho tenisových výsledcích.
Je mi jasné, že takto to dál nepůjde. Pochopitelně by mě mrzelo, kdyby se syn tenisu přestal věnovat, ale jeho přání a touhy jsou pro mě důležitější než vysněné manželovi představy o synově tenisové kariéře.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 11. října 2010. Anketa je uzavřena.
Názor psycholožkyMilá Sylvo, nacházíte se v celkem nepříjemné situaci. Když jsem četla váš příběh, míchaly se ve mně různé pocity. Chvílemi jsem byla naštvaná na vašeho manžela, chvílemi i na vás a ze všeho nejvíc mi bylo líto Franty. Mám pocit, že ten jediný v tom má vlastně jasno. On si prostě přeje hrát fotbal. A co na to jeho rodiče? Táta je zaslepený, promítá na syna své neuspokojené ambice a přes sebe vůbec nevnímá syna. A máma sice syna vnímá, ale má potřebu diplomaticky situaci vyrovnávat a mít v rodině za každou cenu klid. A tak Franta jede dál, tak trochu jako malý robůtek, a dělá co se mu řekne. Zkusil malou vzpouru, ale ta evidentně nezabrala ani na jednoho z rodičů. Možná příště zkusí větší vzpouru. Třeba to zabere lépe. A nebo se naučí sebe raději moc nevnímat, protože to stejně v podstatě nikoho nezajímá. Rozhodně tátu ne. |
