Každý, kdo někdy zažil takový nával batolecího vzteku, ví, o čem je řeč. "Můj syn býval nejhodnější miminko na světě. Skoro neplakal, pořád se jen smál a byl vždycky v pohodě," vypráví třicetiletá Alena, maminka dvouletého Martina. "Pak ale jako když mávneš proutkem a z hodného miminka byl zuřivý vztekloun. Všechno ho vytočí a hned je řev. Třeba když mu nechci něco koupit. Už jsme i zažili scénu, kdy kolem sebe v obchodě rozházel všechny pytlíky s bonbony, na které dosáhl, a vztekle po nich dupal."
Vzdor jako přirozená součást vývoje
Období vzdoru je víceméně nezbytný krůček na cestě dítěte k vlastní autonomii. Zatímco miminka fungují jakoby v symbióze se svou matkou, batole se v rámci svého přirozeného vývoje začíná stavět na vlastní nohy nejen fyzicky, ale také v přeneseném slova smyslu. Zhruba ve věku kolem roku a půl obvykle přichází ta chvíle, kdy si uvědomí, že chce dělat něco jiného, než si zrovna teď přejí jeho rodiče a chce to hned.
Ještě neumí dost dobře ovládat své emoce, a tak ho všechno, co se neděje podle jeho plánu, dovede pořádně rozhodit, ať už se jedná o to, že mu někdo nechce něco dovolit, nebo že ho rozpláčou vlastní limity. "Hlavní je, aby to maminka nebrala jako nějaký strašný charakterový rys, který se teď projevil a už to nikdy nebude lepší," připomíná dětská psycholožka Markéta Kavale. "Měla by si uvědomit, že období toho příšerného vzdoru, kdy se dítě permanentně vzteká, trvá zhruba půl roku až rok, výjimečně déle. Většinou to kolem dvou a půl, tří let skončí."
Podle doktorky Kavale to ovšem neznamená, že tím musí projít všechny děti a ty, které jsou hodné a nevztekají se, jsou patologické. Nejsou. "Snaha něco dobýt v konfliktu s maminkou se děje na různých úrovních od toho, že holčička jenom řekne, že by něco chtěla a maminka odpoví, že ne, a holčička to přijme. Což je sen každé maminky. Přes ty vzteklouny, kteří se válí po podlaze a kopají kolem sebe, až po děti, co ze vzteku dokážou i omdlít," vysvětluje psycholožka.
Co si počít se vzteklounem?
Když se o svém problému se vztekajícím děckem půjdete poradit se svou mámou, s kamarádkami nebo s virtuálními známými na internetových diskuzích, pravděpodobně se dočkáte mnoha rozličných rad: Bez milosti seřezat. Pevně obejmout. Nechat být, však on se vyvzteká. Strčit do studené sprchy. Všechny znějí docela logicky, zvlášť bod číslo jedna a čtyři pravděpodobně více než stoprocentně konvenuje s vaším rozpoložením a stavem vašich pocuchaných nervů...
Doktorka Kavale má však jinou, možná překvapivou a rozhodně velmi seriózní radu:
"Je důležité, aby si maminka nejprve sama uvědomila, co to s ní dělá. Protože v takové vypjaté chvíli se i ta nejkřehčí žena setkává se svým vlastním vztekem a agresí." Markéta Kavale proto doporučuje ve chvíli, kdy děckem i vámi cloumá vztek, vnímat sama sebe a uvědomit si vlastní rozpoložení. "Jenom tím, že si dokážete říct: já jsem ale naštvaná, se přehoupnete přes vlastní agresi. Někdy pomůže jen to, když vyjdete z místnosti, nadechnete se - samozřejmě když je dítě v bezpečí - a pak se tam vrátíte. V té chvíli jste totiž už jinde a dokážete adekvátně reagovat."
Vytvořte si svůj scénář
Teprve ve chvíli, kdy vy sama jste se sebou v pohodě, nastává ta správná chvíle, kdy byste mohla začít svého potomka umravňovat. Jak? "Neexistuje jednoznačné perfektní řešení,” upozorňuje doktorka Markéta Kavale. " Záleží především na kreativitě každého rodiče." Ve své praxi se prý také setkala s maminkou, která vzteklé dítě rovnou strčila do sprchového koutu a pustila studenou vodu. "Ale já to nedoporučuji. Je to spíš zoufalé řešení, kdy už sama maminka má pocit, že je v koncích."
Podle dětské psycholožky jsou na tom nejlépe matky, které si ze svého vzteklouna i ze sebe dovedou udělat legraci. Řeknou něco vtipného, zahrají nějaké divadýlko, začnou se pitvořit... dítě kouká jako blázen a jsou z toho venku. "Jedna divadelně nadaná maminka si dokázala v té samoobsluze vedle ječícího dítěte lehnout a předvést mu to samé," vzpomíná paní doktorka na případ ze své praxe. "Pravda, dítě zíralo, i všichni kolem zírali. Ale údajně bylo po vztekání."
Osvědčenou metodou také je popadnout dítě za ruku a pokud to jde, odvést ho někam jinam. To perfektně funguje v restauraci nebo jinde ve společnosti. Velmi dobře se tahle taktika dá využít i doma. Když se scéna odehrává v jednom pokoji, zaveďte jednoduše dítě do jiné místnosti. Nebo, pokud je v bezpečí svého pokojíku, odejděte třeba do kuchyně. Jakmile malý vztekloun přijde o obecenstvo, pravděpodobně ho přestane bavit ječet jako na lesy.
Tuto metodu však pochopitelně nemůžete uplatnit ve chvíli, kdy s plným nákupním vozíkem stojíte ve frontě na pokladnu a váš miláček dává hlasitě najevo nesouhlas s tím, že jste mu odmítla koupit další mega lentilky. Opravdu už nechcete zažívat takovéto stresující situace? Tak se jim dopředu vyhýbejte a pokud je to jen trochu možné, svěřte po dobu nákupu dítko ochotné babičce, tetičce nebo tatínkovi.
Čí je to věc?
"Je jen na mamince, aby si našla svůj způsob, jak se jí bude dobře reagovat. Ať už tak, že dítko vezme za ruku a půjde s ním do jiného pokoje a při tom odvede jeho pozornost někam zcela jinam, nebo si tam vedle něj lehne na podlahu a názorně mu předvede, že i ona si dokáže zavzdorovat,” říká dětská psycholožka. "Nenechte se unést pocitem vlastního nezdaru. Nejste v tom sama. Věřte, že mnoho rodičů podobnou situaci řeší či v minulosti řešili. Je to skutečně jen určité vývojové období, které za čas pomine. Důležité však je si připustit, že nemusíte být dokonalý rodič, a tudíž, že si můžete dovolit být "pěkně naštvaná" a dokázat to říct třeba i nahlas. Ve chvíli, kdy to připustíte, nadechnete se, "chytnete druhý dech" a možná, že se dokážete na celou situaci podívat jakoby zvenčí, což vám dovolí se tomu všemu třeba i zasmát.
A pak vás nerozhodí ani nějaký ten pan XY, který jda kolem přispěchá na pomoc s radou: "Já bych mu teda na vašem místě nařezal!" Klidně mu za jeho razantní radu poděkujte, ale zařiďte se po svém. Ona totiž každá razantní akce budí podobnou reakci. V tomto příběhu by to tedy vyústilo v to, že by si dítě agresivitu, kterou vám nyní sděluje svými vnějšími projevy, stáhlo do sebe a přijalo by ji za model svého jednání. A tak by se mohlo stát, že až by jednou šel váš již dospělý synek po ulici a potkal by maminku v podobné situaci, v jaké jste nyní vy, stal by se tím protivným vtíravým panem XY, a to byste si určitě nepřála. A tak si dovolte být "nedokonalou matkou" a nedokonale zareagovat po svém. Uvidíte, že cestu k tomu, jak to zvládnout, určitě najdete."
